V dnešním čtení se asi každý zastaví u všech těch zdánlivě non-kóšer detailů ohledně příběhu, kterak Jaakov ke svému prvorozenství přišel.

Toto téma ale rozebírat nechci. Protože, abych se nezbláznil z určitého  argumentačního machiavelismu našich komentátorů, chci věřit jen dvěma doložitelným skutečnostem.  Když se mláďata potískala v maminčině bříšku, zaskočila si paní Rivka na poradu s Nebesy a tam jí bylo všechno tak jako tak sděleno. Takže ten zbytek je pak už jen spojení dolní a vyšší cesty. Pravda, kdoví zda šťastné.

Druhým očividným dokladem je právě to obrovské množství komentářů usilujících o Jaakovovu rehabilitaci. (Od zjednodušujícího: „Plnil jen micvu úcty k rodičům“, až k pokusům vysvětlit text tóry po vrstvách vysvětlením,  že  Jaakov vlastně tátovi říká: „To jsem já, zatímco Ezau je tvůj prvorozený“ – jakoby přes pomlčku Anochi – Esau bechorecha (gn 27:19), až po skoro hrůzu budící tiché Jicchakovo varování: Teď máš synku ruce lovce!!“ neboli Hlas jest Jaakovův, ale ruce tyto ruce Ezau (v. 22), které ale zároveň otvírá nádherný vějíř lidskosti: vím – toleruji, ale varuji –  protože respektuji i vyšší princip.

Proto pak později, podíváme-li se na Jicchakova požehnání oběma jeho synům, po dojemném Ezauově pláči: Copak máš jen jedno jediné požehnání, tati? Požehnej i mně, prosím, táto .. (v. 38) nemůžeme přehlédnout důležitý detail (ostatně důvěrně ho známe už proto, že ty texty vyslovujeme při rozlučce se šábesem – a nejen tam): Jiten lecha … (Dejž tobě…). Jicchak nežehná přímo, tak jako Esauovi, ale formuluje: Dejž tobě, Sladký a vznešený (pokud uzná za vhodné) rosy a tučnosti … Jakoby  to přeci jen svěřil spíš Nebesům, která takhle rozhodla již v placentě.

Nechci do toho vrtat, protože nechci věřit věroučným řešením, a zároveň nejsem slepý, abych neviděl, že se s námi tóra prostě nemazlí. Jsme pořád jenom lidi. Před vyvolením i po něm.  A těžko překročíme svůj stín. Jicchak, když nastane hlad, taky odchází za chlebem do ekonomického azylu, a chová se stejně jako jeho otec – Abraham. Maličko poupraví pravdu o své choti. A pak spolu „laškují, pohrávají“… A na druhou stranu, opět zažívá handrkování o studny, a přesto kope, a vrací jim to samé jméno, které jim dal otec. I oni byli jen lidi, než v určitém okamžiku došli k objevu – poznání. Z toho plyne, že si Sladký požehnaný prostě nějakým způsobem tenhle živočišný druh oblíbil. Že pokud si někoho z lidí vybere, nevybírá si žádnou ikonu ani svatouška, ale prostě člověka s chlupama i bez chlupů, to podle ustrojení, které mu bylo dáno.

A to je přesně ten moment, který mne letos na parašat Toldot vzrušuje. Ten výběr Sladkého požehnaného při zachování možnosti volby!! A proto mne taky zaujaly detaily prodeje prvorozenství.  Je ke koupi? Tak jako býval ve středověku ke koupi křest (vlastně mikve v rámci jiného klubu), až z toho byly dokonce takové ostudy, že se přišlo na to, že „sociálně slabý“ a možná i „nepřizpůsobivý“ žídek nakoupil křest hned třikrát. – Odpověď je jednoznačná. Ke koupi není. To (možná) potvrzuje právě praotec Jicchak tím, že ono prvorozenecké požehnání Jaakovovi opatrnější formulací jiten lecha přeci jen zavěsí do náruče Toho, kdo si  člověka vybírá.

Ke koupi tedy nebude. Ale jak vidno, na prodej dost možná ano. Stačí ho jen namísto jeho výjimečné neopakovatelnosti podcenit, jako se to přihodilo Esauovi, anebo „zezbožnit“ (kde B*h v kořeni toho slova rozhodně není!), jako se to tu a tam děje – přinejmenším pocitově – českým konvertitům. Připustíme-li, že konverze, neboli gijur je vlastně vstup mezi „prvorozené Toho, jenž si vybírá obyčejné lidi, pro jejich obyčejnost a přitom neobyčejnou lidskost“.

Jasně že chápou, že jejich připravenost (jakousi náboženskou maturitu) musí posoudit tři svědkové – tedy bejt din… Jasně, že chápou, že náklady na takové setkání je nutné uhradit… Jasně že chápou, že to napoprvé nemusí klapnout, vždyť i Naomi varovala Rut třikrát.

Co ale nechápou, je skutečnost, proč se na ně chodí a jezdí dívat lidé, které nikdy neviděli a kteří nikdy neviděli je, neznají se a kolikrát ani vzájemně neovládají své mateřské jazyky! Co tedy vlastně posuzují a proč jezdí? A berou si za své „zasedání“ nějaké finance dokonce i v domácích obcích? Tam, kde jsou cestovní a další náklady v podstatě jenom ve výši jízdenky na metro, kávy a dvou chlebíčků? Jetro i Rut se se „svými“ lidmi znali a také jejich okolí znalo je. To bylo zatraceně o jiném!

A navíc, jak čteme v paraši, člověka si vybírá Sladký požehnaný. Bejt din je jenom jakousi maturitní komisí. Pokud dojíždí zdaleka, tak se vlastně jeho „zasedáními“ dokonce i snižuje  zdejší tuzemská občina, která (ať už poctivě zbožná anebo jen tak méně) sama  sebe shazuje coby halachicky nesvéprávnou…  To se ten adept dostatečně neprojeví svému učiteli a rebbe? A také samotné komunitě? A nedej příroda, aby k takovéhle „posudkové komisi“ došlo právě v době bezprostředně po čtení a studiu naší dnešní paraši. To by pak jeden lehko nabyl dojmu, že celý bejt din, je maličko jako Ezau: Jedl a pil, vstal a odešel a tak pohrdl prvorozenstvím … (gn 25:34)

A jak pak takovému uchazeči o gijur vysvětlit, že po všech peripetiích s masem a jídelnami uprostřed slovutné Prahy, po všech nejen dobře myšlených ale také (někdy i proti vůli obšťastňovaných) tvrdě vyžadovaných seznamech jedlého zboží, by mohlo  jít i při „otvírání náruče“ vlastně také jenom o boj o patřičný štempl. Kdo tě konvertoval? Aha. (A několik mnohovýznamových teček :o)

Ale i v tomto duchu je naše paraša inspirativní. To co „nějak“ působí, nemusí být pravda, právě protože jsme jen křehcí člověci. Třeba Rivka „nešvindluje“ a Jaakov skutečně říká, to co uvádějí komentáře, a stejně tak i „maturity konvertitů“ mají daleko více lásky, než jak to „působit“ může. Komise je srdečná, protože jsme všichni jedna velká rodina, důvěřuje rebbemu a učiteli stejně bezmezně jako jeho žáci/ konvertité, a tradice si prostě tuto malou slavnost vyžaduje. A všichni bez výjimky se s tím ztotožňují. Právě proto, že prvorozenství není ke koupi, ale jenom na prodej…

Autor: Jaroslav Achab Haidler