Často slýchám, že naše společnost trpí nedostatkem lásky.

Osobně mám pocit, že nám ještě více chybí pokora, vlastnost, kterou dnes už skoro nepotkáte.

Jako rodiče jsme masírováni k tomu, abychom své děti hlavně naučili používat ostré lokty, protože pak budou připraveni na úspěšný život. Znám spoustu “úspěšných”, kteří mají své lokty opravdu ostré. Díky tomu si mohou za své peníze koupit vše, co je k mání. Štěstí jim to ale přinést nemusí.

Pokora je schopnost uznat svou chybu. V naší moderní společnosti  je to považováno za slabost. Spousta vztahů prožívá krize a rozpadají se jen proto, že ani jedna strana není ochotna přiznat svůj omyl a ustoupit.

Rád bych vám dnes připomenul jednu biblickou ženu, která je podle mne krásným příkladem pokory. Jmenuje se Abígajil. Její muž, Nábal, byl bohatý a měl velká stáda. David byl v té době psanec, který se musel ukrývat před zlobou krále Saula. Se svou družinou pobýval v místech, kde Nábalovi pastýři hlídali stáda. Davidova přítomnost zvýšila jejich bezpečí před různými pytláky, kteří rádi kradli ovce.

Když probíhalo stříhání ovcí, poslal David pár svých mládenců, aby Nábala požádal o malou odměnu za to, že mu hlídal stáda. Nábal se ale zachoval jako neurvalec a buran. Davidovy muže vyhnal a ještě je počastoval pořádnou sprškou urážek, které se týkaly i Davida.

Když se to dověděla Abígajil, okamžitě jí bylo jasné, že je David může všechny zničit. Proto “rychle vzala dvě stě chlebů, dva měchy vína, pět připravených ovcí, pět měr praženého zrní, sto sušených hroznů, dvě stě pletenců sušených fíků a naložila to na osly. Svým mládencům řekla:´Jděte napřed, já půjdu za vámi.´Svému muži Nábalovi neoznámila nic.” (1.Samuelova 25,18-19)  

Mezi tím už David chystal odvetu. Takto se za pomoc v té době neděkovalo. Rozhodl se, že nikdo, kdo patří k Nábalovi, nepřežije. Do těchto příprav vstupuje Abígajil: Jakmile Abígajil uviděla Davida, rychle sesedla s osla, padla před Davidem na tvář a poklonila se k zemi. Padla mu k nohám a zvolala: “Má, má je to vina, můj pane. Nechť smí tvá otrokyně k tobě promluvit, vyslechni slova své otrokyně. Kéž můj pán nebere toho ničemu Nábala vážně. Vždyť je takový jako jeho jméno. Jmenuje se Nábal (to je Bloud) a jen blud je v něm. Já, tvá otrokyně, jsem neviděla mládence svého pána, které poslal. (1.Samuelova 25,23-25)

Pak předá Davidovi připravené zásoby a nakonec mu velice moudře řekne: “Až Hospodin učiní mému pánu všechno to dobré, jež ti přislíbil, a pověří tě, abys byl vévodou nad Izraelem, nebudeš mít újmu ani výčitky, můj pane, že jsi zbytečně prolil krev, aby sis pomohl. Až Hospodin prokáže mému pánu dobro, vzpomeň na svou otrokyni.” (1.Samuelova 25,30-31) Abígajil byla v obraze. Věděla, že David je budoucí král. Přála si, aby její zem měla konečně krále, kterého si lidé budou vážit.

David poslouchá její slova a má najednou pocit, že jsou to slova samotného Hospodina, který ho chce zastavit dřív, než udělá další velkou chybu svého života. Najednou se uklidnil a pak odpovídá: “Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, že mi tě dnes poslal vstříc. A požehnán buď tvůj důvtip a požehnána ty sama, žes mě dnes zadržela, abych se nedopustil krveprolití a nepomohl si vlastní rukou. Ale jakože je živ Hospodin, Bůh Izraele, který mi zabránil způsobit ti něco zlého, kdybys mi nebyla rychle vyšla vstříc, nezůstal by Nábalovi do jitřního úsvitu jediný močící na stěnu.” (1.Samuelova 25,32-34)

Abígajil zachránila život nejen sobě, ale i všem lidem ve svém domě. Jen její muž to neustál. Když ráno vystřízlivěl, Abígajil mu řekla, co vše se stalo a jeho ranila mrtvice. O deset dnů později zemřel. Když se o jeho smrti dověděl David, nabídl Abígajil manželství a ona jeho nabídku přijala.

V tomto příběhu je zajímavý kontrast – Nábalova pýcha a pokora Abígajil, jeho manželky. Nakonec to byla právě pokora, která napravila škody, způsobené pýchou a Abígajil přinesla navíc radost a životní štěstí.

Není snadné se pokořit. Poprvé se nám to jeví jako nepřekonatelná překážka. Ale nakonec zjistíme, že to stojí za to. Pokora přináší nový mír, uklidňuje nebezpečné vášně a oběma stranám přináší klid a pokoj.

Na našem náhrdelníku, který si v tomto roce tvoříme, už máme pokoru, víru, moudrost, odvahu, naději a vytrvalost. To vše na řemínku lásky, která to vše pojí dohromady. Přeji vám i sobě dostatek moudrosti a odvahy k pokoře, kdykoliv to budeme potřebovat. I naše pokora může způsobit podobný zázrak, jako bylo uklidnění Davida, planoucího po pomstě. Když se naučíme pokoře, naučíme se také více vážit lidí, které možná ještě dnes považujeme za slabochy.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také 6. díl: zde