Rabi Moše Kordovero (Ramak) – současník Nostradama, Kopernika a Johna Calvina je počítán mezi proslulé kabalisty.

Neberme mu to, tento titul mu právem náleží. Vždyť už jako 27-letý sepsal svoji „Granátovou zahradu“, proslulý „Pardes Rimonim“. (A vida!! Pro všechny, kdosi „na kabalu“ a s kabalou pohrávají – bylo mu  tedy méně než oněch vyprávěnkových třicet let!!) Jako již daleko zralejší autor formuluje také úvahu Tomer Debora –   „Debořinu palmu“, jedno z mnoha  židovských „De imitatio Dei“ – navíc  dokonale zacílené na člověka a „do života“. Rabi Moše Kordovero je tedy bezpochyby jedním z velkých mekubalim (učenců, kteří formátovali tradici). Pokusme se s jeho pomocí a právě nyní – v době mezi „lejl šimurim“ a „matan tora“ – zbavit hned několika předsudků.

1) Kabala nejsou žádné čáry-máry. 2) Micvot se nedají „plnit“. 3) Služba nebesům (tedy vesmíru) není o dřině, ale o naději.

Máme těsně po zahájení letošního pesachového cyklu. Oba sedery, všechna požehnání, počítání omeru – to všechno může někomu připadnout jako poměrně veliký vějíř micvot – Pokynů, které je nutno „splnit“, aby byli život i domácnost glat košer. V podstatě s tím naprosto souhlasím, až na to ošidné slůvko splnit, protože kdo jenom splní, ale nenaplní, tomu unikne to nejpodstatnější. Že totiž pesachový cyklus končí teprve na Sinaji vydáním Nauky. Respekive to mu asi neunikne, ale měl by si také uvědomit, že tóru nedostáváme proto, abychom plnili. Ale abychom naplnili původní záměr stvoření, sebe a také princip kreativity. Panovníkovy i té naší, která je  Jeho odleskem v nás.

Pochopitelně najdou se i tací, kteří jsou „prozatím“ pouhými  „plniči“, jak je to židům někdy předhazováno z tábora novozákoníků, ale dávno dávínko předtím, než pan Maghellan přistál na Filipínách (1529), jidiškajt nejen dobře věděla ale také vyučovala, že jimi býti nemají. Což mj. vysvětluje i Ramak v Tomer Debora. Berte, prosím, jeho slova jako maličký dodatek k sederové hostině a hlavně jako užitečnou mapu na cestu Omerem a nadcházející období příprav na Dárek tóry (během Šavuot).

V  „Debořině palmě“ se rabi Kordovero věnuje tzv. třinácti atributům milosrdenství, které jsou v Písmu jakoby naznačeny proroka Micheáše /mich 7:18-20/; A právě v souvislosti s výrokem  panuje nad nepravostí se mj. ptá po hlubším smyslu micvot.  A učí nás:

Tato (duchovní) kategorie reprezentuje mystické tajemství o moci micvot a bezmoci nepravosti. Každá micva je jako zdravý výhonek symbolické révy. Pučí a pne se neomezeně výš a výše, aby se nakonec ocitla  až před Jeho tváří. Kam je nepravostem vstup zakázán. Ty nemají na vzestup pražádnou naději, jak čteme v Písmu: neoblibuješ bezbožnosti, nemá u tebe místa  /ps 5:5/ a talmud tento verš vykládá: Ve tvém příbytku se zlo neusídlí. (Šab 149b);

Neděsme se jazyka symbolů. Vše je řečeno již dávno předtím a celkem srozumitelnou kralickou češtinou. A aj viděl Bůh, všecko je dobré …  Vznešený sice nestvořil svět bez přítomnosti zla, ostatně Izaiáš nás jasně učí: Já tvořím dobré i zlé (praví Hospodin), ale stvořil a viděl, proč stvořil. Aby to bylo k dobrému. – Stvořil a vydal pokyny, jak toho dobrého dosáhnout a jak dál pracovat na „udržitelném rozvoji“. Nerespektovat tyto pokyny, znamená páchat ne-dobro, být činitelem nepravosti. Je to cosi proti přírodě. Cosi beze smyslu a nemá naději na přežití. Proto (řečí symbolů) nemá „hřích“ do blízkosti Vznešeného přístup.

Jediné co má smysl, a dokonce i vyšší – mystický – smysl jsou micvot. To je mimochodem také důvod, proč nebývají „odměněny“ bezprostředně v tomto světě, jak učí Kidušin (39b) – právě proto, že se symbolicky ocitají v jiné dimenzi – před tváří Panovníkovou.  A jak lze ve fyzickém světě udělit odměnu, která je ryze netělesné povahy? Vždyť hodnotu jediné micvy a její duchovní rozměr nelze vyvážit ani celými vesmíry.

Nicméně, Sladký požehnaný nebere micvot jako platidlo, vždyť nerozlišuje ani společenské postaví ani nepřijímá darů (dt 10:17). Jinými slovy  – a můžeme to najít v Midraš tehilim –  nepředstavujme si, že  „dotyčný splnil čtyřicet micvot a dopustil se deseti prohřešků,  takže deset za deset a zůstává tím pádem třicet splněných…“ Všechno je jinak. Dokonce, i když dokonalý cadik spáchá třeba jen jediný přešlap, Vznešený to, až do okamžiku, kdy dotyčný svůj dluh nesplatí, hodnotí, jakoby došlo „ke spálení svitku tóry“. A teprve poté, co je dluh splacen, je každému opět přičtena zásluha za všechny micvot, které se mu podařilo naplnit. /…/ Jedno vůbec nelze srovnávat s druhým. Přestupek je nutno ztrestat, dobro náležitě odměnit. Obojí cele a naplno.  Vždyť odplata za přestupky ze rekrutuje z hanby Gejhinnom, zatímco odměnou za micvot je  podíl na vznešeném jasu *šechiny, budova vesmíru a roucho velebnosti…

Toto je, podle Ramaka obsahem atributu podmaňuje naše nepravosti – A zapojíme-li neúprosnou židovskou logiku, pak tento oddíl z Micheáše zároveň znamená (anebo přinejmenším nevylučuje) tvrzení: Naše vědomé konání kreativního dobra (blaha, prospěchu) Vznešený neomezuje.

Jestliže se s micvot nedá kšeftovat, nedají se  ovšem ani plnit. Protože i to je určitá forma kšeftu. Je sice možné tu a tam i podvědomě nebo jaksi omylem nějakou tu micvu „splnit“ – tj. konat „dobro“ (což je rozhodně daleko lepší, než handlovat s rajskou blažeností výměnou za košernou poslušnost), ale svoboda ke konání je nesrovnatelně víc. Ona a jedině ona totiž naplní. Konajícího i jeho skutek.

Pokud snad  židé v Egyptě – kontaminovaní asimilací, nakonec i nesvobodou a příkazy, jež jim byly jako otrokům nařizovány, vnímali Mojžíšovy pokyny jako „mus“ a podřizovali se jim jen díky desíti ranám, jestli ještě na druhém břehu Rákosového moře považovali Mojžíše za šikovného čaroděje, kterého je radno „pro sichr“ poslechnout –  tak  možná ještě jen plnili. Ale těsně před vydáním Zákona se dozvídají: Buďte mi lidem odděleným a duchovní aristokracií… (goj kadoš u-mamlechet kohanim). Přestaňte „plnit“ a začněte naplňovat. Vyjde to sice z toho dolního pohledu nastejno, ale tady „nahoře“ to uvolňuje záklopky, které působí zázraky. A pohnout těmi záklopkami můžete jedině vy. Za předpokladu, že vaše konání bude mít taky ducha – totiž vědomí…

Jiný název pro pesachový cyklus zní „zman cherutenu“- čas našeho osvobození. V rychločtení dolního světa můžeme  to „osvobození“ samozřejmě vnímat jako osvobození z Egypta. Ale biblické poselství má více ševelů, a na jeden z nich, na tu vyšší svobodu (s daleko vyšší a tím i závaznější odpovědností) nás upozorňuje – sice „jakýsi“ kabalista, ale především laskavý a srozumitelný učitel – Ramak. Rabi Moše Kordovero. Naplňované micvot už nejsou dřina, protože mají smysl. Dřina byla to, co musel Jisroel vykonávat v Egyptě. A tam, jak nás učí jedna z micvot, bychom se vracet neměli…  Jediná a opravdu festovní dřina je ovšem dopracovat se k vědomí a potom zvolit.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Nizozemská strkanice? – (rituální porážka)