Křesťanské velikonoce jsou svátky, při kterých můžeme prožívat radost, která se zrodila v bolesti.

Ježíš zemřel, abychom my mohli žít.  Zemřel, abychom konečně pochopili, jak velká je jeho láska k nám.

Velikonoce ale nejsou jen o Ježíšovu kříži. Apoštol Pavel, vzdělaný žid, napsal: “Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých.
Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!
Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.” (1.Korintským 15,13-22)

Apoštol Pavel se tu odvolává na vzkříšení Krista jako na skutečnost. Podívejme se, jak o nedělním zmrtvýchvstání píše ve svém evangeliu Jan. Přestože Ježíš hovořil dopředu o své smrti i o vzkříšení, jeho následovníci měli s obojím problém: První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.
Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: “Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.” (Jan 20,1+2)

Marie šla k hrobu, aby spolu s dalšími ženami pomazaly mrtvé tělo Mistra, ve kterého uvěřila jako ve svého Spasitele. Nerozuměla tomu, co se stalo. Měla pocit, že se jí zhroutil svět. Přesto chtěla svému Pánu naposledy posloužit. Když našla prázdný hrob, šla za učedníky a vše jim řekla.
Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel.
Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě.
Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.

Oba učedníci se pak vrátili domů. (Jan 20,3-10)

Petr a (zřejmě) Jan se ihned vypravili k drobu. Když uviděli pohřební plátna, do kterých byl v pátek po své smrti zabalen Ježíš, vzpomněli si na jeho slova, kterými jim dopředu říkal o svém vzkříšení. Oba se vrátili domů. Ne tak Marie.
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.

Otázali se Marie: “Proč pláčeš?”
Odpověděla jim: “Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.”
Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: “Proč pláčeš? Koho hledáš?”
V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: “Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.”
Ježíš jí řekl: “Marie!”
Obrátila se a zvolala hebrejsky: “Rabbuni”, to znamená `Mistře´.
Ježíš jí řekl: “Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.” (Jan 20,11-17)

Marie byla první, s kým se vzkříšený Ježíš setkal. Když chtěla obejmout jeho nohy, říká jí zvláštní slova: “Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci…” Zdánlivý detail nám nabízí otázku: “Kde byl Ježíš od své smrti, když po vzkříšení říká, že ještě nebyl se svým Otcem?”

Vysvětlení bychom mohli najít v knize Kazatel:

(Kazatel 9,5-6+10) “Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.
Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.”
Ježíš ležel v hrobě a čekal na vzkříšení. Teprve, když se setkal v Marií a poslal po ní vzkaz svým učedníkům, vystoupil na chvíli ke svému nebeskému Otci.

A co Marie? Jan napsal: Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: “Viděla jsem Pána a toto mi řekl.” (Jan 20,18)
Dovedu si představit, co tato zpráva mezi učedníky vyvolala. Protože Petr s Janem viděli prázdný hrob, mohli slova Marie potvrdit. Přesto zůstávají dál schovaní, protože se báli odvety ze strany duchovních vůdců.

Jan pokračuje: Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám.”
Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: “Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.” (Jan 20,19-21)

Vzkříšeného Ježíše pak v dalších dnech viděly desítky dalších lidí. Vzniklo hnutí, které změnilo svět. Křesťanství měnilo životy lidí, rodin i celých národů. Dokud se drželo Krista a jeho odkazu, bylo silou, která přinášela radost a naději.

Právě velikonoce jsou důkazem toho, co se s křesťanstvím stalo. Pro většinu lidí jsou dnes víc “pohanskými svátky plodnosti”, než připomínkou Ježíšovy smrti a vzkříšení. Je čas k tomu, abychom se zase vrátili k tomu, co dalo vznik velikonočním svátkům – k Ježíšově oběti na kříži a k prázdnému hrobu, který nemohl udržet vzkříšeného Spasitele.

Na závěr chci připomenout slova apoštola Pavla: “A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.” (1.Korintským 15,21-23) Kristovo vzkříšení je zárukou i toho našeho vzkříšení. Nastane v den, kdy se Ježíš vrátí na naši Zemi, aby dokončil to, co začal před dvěma tisíci lety.

Autor: Vlastík Fürst