Víte ono bylo fuck (a dodnes z hlediska Nebes také fuck je!), zda do dřevěného železničního vozu určeného buď pro maximálně šest kusů dobytka anebo 140 lidských bytostí nastupoval žid, příslušník mojžíšského vyznání, Izraelita, židák anebo žido-bolševik..

Všechno to byly jen víc či méně „kulantní“ varianty téhož. Nicméně nějaký společný kořen měly. A žel i společný osud. Na označení vážně nikomu moc nefrčelo.

Stejně tak je celkem jedno,  říkáme-li Rom, cigán, cikorka, pigoš anebo Tmavočech. Ono jde víc o pohnutku, s jakou to které slovo vyslovujeme. Nicméně současný totálně ulítlý termín „nepřizpůsobivý“, který  (jak vidíme dnes a denně)  se pomalu a jistě stává novodobou a možná tisíckrát horší „šesticípkou“, je v podstatě naprostá blbost. Protože nepřizpůsobiví nejsou nepřizpůsobiví. Naopak – jsou naprosto přizpůsobiví. Stejně jako se my všichni ostatní, co mlčíme, přizpůsobujeme už dvacet let neo-normalizace všem evidentním svinstvům, které  ti skuteční nepřizpůsobiví páchají. Maximálně jen pokrčíme rameny, necháme se demotivovat anebo kvůli rodině, klidu v zaměstnání anebo své vlastní vydíratelnosti držím hubu i krok. Cikáni se přizpůsobili i tomu, jak jim vrchnost podmínky nastavila. Co na ně řve gadžo nejčastěji? „Cikáni do práce!“ – Ale práci jim nedá. (Bodejť, když brzo přijde dokonce i o tu svou!) Nevím, jestli to na ně řvou i nějací židé, ale neměli by. Tóra nás učí jinak: Jestliže by zchudl bratr tvůj … také příchozí i podruh (!!)  najdou u tebe živobytí … (lv 25:35). Součástí této micvy  je také dodatek: chovej respekt k Nebesům, aby tvůj bratr mohl díky tobě najít živobytí … (verš 36). Pokyn, který nám velí všemožně podporovat také své bližní a poskytnout jim prostředky anebo půjčku, vzít je za společníky ve vlastním podnikání, sehnat jim práci apod. – jen aby nebyli odkázáni na druhé (rozuměj = almužny). Ale i kdyby židé „jen“ mlčeli, je na pováženou, že se neohradí jiným způsobem. Což dosud nijak hlasitě neudělali. Ale – kašleme na hlasitá prohlášení, důležité, jestli alespoň konají. Něco!! Vždyť nezapomínejme, že i žid byl tulákem a běžencem, příchozím a pohostinnu v zemi Micrajim.

Oni se musí jako menšina přizpůsobovat tlaku tohoto politicky korektního svinstva ještě daleko více. Jsou jiní, jsou zanedbaní, jsou v menšině – tam se kriminalita zabydluje daleko rychleji – a jsou nežádaní. Ale za to nemohou. Což ale pochopitelně víte.

Rychle, velmi rychle se také přizpůsobili tomu, co jim okolnosti nabízejí. Bordelu v systému dávek, dobrovolným zvláštním školám, klídečku, protože polda tam radši nezajde i gádžovské vyčůranosti při výkupu kradeného. Neomlouvám je. I přizpůsobivost vede nakonec k označení hvězdou, nálepkou anebo terčem.

Co ale považuji za velice nebezpečné (a přesně takhle se narodily nakonec ty dobytčátky) je naše pošetilá slepota. Krátkozrakost nás naštvaných na ty skutečné nepřizpůsobivé, která nás žene do toho nejprimitivnějšího davu, který za nás „jakoby“  vykřičí i naši nespokojenost. Žel na blbou adresu.  Šluknovské události jasně dokazují, že je davu stejně milé, řvát na černo-oděnce, jako na ty, kdo se  v„domácím vězení“ trvajícím  už zhruba několik týdnů třesou nejistotou, protože dav je vždycky sviňa. Ester tam byla, mohla by vám vyprávět. O biblickém pokynu Nepostoupíš po množství ke zlému, jsem se již zmiňoval a ještě se k němu rád vrátím, dnes se budu přidržím spíš těch dobytčáků.

Víte, ačkoli bylo celkem fuk, jestli do vozu nastupuje žid anebo Izraelita, pigoš anebo Rom, těm z „druhé“ té uniformované strany, co alespoň dílem zůstali lidmi a navzdory davu si v sobě zachovali  jakousi „jiskru Nebes“, těm bylo bez ohledu na „označení“ nákladu přeci jen maličko žinantní, chovat se k těm, které do dobytčáků nakládali, jako dobytkové. A tak musel pomoci stát. Tenkrát  nikoli tiše asistovanou volební kampaní a velkohubými prohlášeními prezidentů o tvrdém a razantním zákroku (protože tu totiž ve skutečnosti máme  doslova na spadnutí nikoli černo-bílý konflikt, ale spíš  nedávné britské bouře – taky ovlivněné chybami nepřizpůsobivých mocných !!). Tenkrát se na to muselo nařízením: „a) Vzhledem k tomu, že materiál po naložení vykazuje známky neklidu, nařizujeme konstruovat  transportní vozy tak, aby jejich dveře byly uzamykatelné zvenčí a zpevněné natolik, aby tlaku materiálu dokázaly odolat. b) vzhledem k tomu, že přepravovaný materiál jeví tendence orientovat se během přepravy, je daleko výhodnější pro jeho zklidnění, aby transportní vozy byly bez jakýchkoli otvorů tuto orientaci umožňující. Včetně případných škvír, vypadlých suků apod. c) vzhledem k tomu, že ze strategického hlediska nemá přepravovaný materiál příliš vysokou prioritu, nelze zaručit, že si transport vyžádá nepřiměřeně dlouhý časový úsek a nebude lze zamezit znečištění podlah transportních vozů., doporučuje upravit vozy tak, aby po vyložení materiálu bylo možno jejich podlahu snadno a rychle opláchnout proudem studené vody…

Černý, bílý, žid anebo cikán. Vždycky ale jedinec. A podle tóry  celý jeden vesmír. Někdy plný altruismu, jindy plný zla, protože to i to tvoří Panovník a je to tím pádem v každém z nás jak v koze. Jenom ta volba, že které půlky stromu Poznání se nakrmíme, je nám svěřena do soukromé péče.  Odpovědnost za správnost volby (a tím i za svou budoucnost) nese jedinec. Jedinečný, tak jako je Jediný a Jedinečný i  onen Sladký požehnaný. Jedinec. Žádný materiál, žádný „nepřizpůsobivý“. Člověk.

Riotům, tahanicím a hlučení davu na Šluknovsku a nejspíš brzičko  i jinde po republice tohle psaní určitě nezabrání. Aktivisté se budou aktivovat, dav se bude aktivizovat, což jenom potěší ty  skutečné nepřizpůsobivé. Přitom naprosto ideální by bylo, kdyby se lidi přestali chovat jako materiál a za křiku hesla: „Černá bílá, jedna síla“ šli všichni bubnovat před vládu. Tedy pokud v nich ještě zbylo trochu člověčiny. A bubnovat tam nejen proti cigošům, ale za alespoň částečný a důstojnější návrat člověčiny do duší materialistického „materiálu“. Což ale bez morálky dost dobře nejde…

Autor: Jaroslav Achab Haidler