Možná si také všímáte, jak okolo cest přibývá pomníčků. Většina z nich patří motorkářům, kteří si mysleli, že se jim nemůže nic stát.

Měli perfektní mašinu, drahé oblečení s různými chrániči páteře, kloubů a nerozbitnou přilbu. Navíc, nikdo přece neovládal motorku tak dobře, jako oni.

Podobný přístup k životu se ale netýká jen motorkářů. Stále více lidí se dnes chová tak, jako by si mysleli, že jsou nesmrtelní. Někdo riskuje zběsilou jízdou na silnici, jiný se na kole spouští z hor. Další skáčou padákem nebo milují jízdu na horské dráze… Prý jim chybí adrenalin.

V kronice izraelských a judských králů je jeden kratičký příběh ze života proroka Elíši. Brzy poté, co Bůh vzal Eliáše do nebe, zažil Elíša následující příhodu.
Odtud vystoupil do Bét-elu. Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: “Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!”
On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil.
Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti.
Odtud odešel na horu Karmel a odtud se vrátil do Samaří. (2.Královská 2,23-25)  

Český překlad hovoří o nedospělých chlapcích. Podle teologů ale hebrejština umožňuje výklad, podle kterého šlo o dospělé mládence, kteří se ale chovali nedospěle. Zamlada jsme o takových říkali, že jsou “jako malý Jarda”.

Tito hoši se posmívali prorokovi, který měl lysinu. Byl podle nich postižený a proto ho zesměšňovali. Věděli, že je to Boží prorok a tak se vlastně nevysmívali jen prorokovi, ale i jeho Bohu. Vždy, když při čtení Bible znovu narazím na tento příběh, tak si vzpomenu na Hospodinova slova, která zaznamenal prorok Zacharjáš:
“Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka. Hle, mávnu proti nim rukou a budou je plenit ti, kdo jim otročili…” (Zacharjáš 2,12-13)

Tak, jako dnes mají mnozí pocit, že se jim při zvyšování hladiny adrenalinu v těle nemůže nic stát, měli tehdy ti mladíci pocit, že mohou beztrestně urážet Hospodina. Brzy zjistili, že se mýlí.

S tímto příběhem jsem míval při čtení problém. Říkal jsem si: “Když už to Bůh udělal, proč se tím ještě musí chlubit? Nemohl o tom v Bibli pomlčet?” Hospodin tento příběh z Bible nevypustil, přestože mu to má mnoho lidí za zlé. Přeje si, abychom si při jeho čtení uvědomili, že urážet Boha je ještě nebezpečnější, než skákat ” bandžižamping ” nebo sjíždět rozvodněnou řeku na “raftu”.

Mnozí lidé si dnes pletou zdravé riziko s hazardem. Určitě je dobře, když má hasič odvahu vynést z hořícího domu malé dítě nebo nemohoucí stařenku. To je to zdravé riziko, i když někdy skončí smrtí záchranáře. Hasič by byl ale hloupý, kdyby do stejného domu vlezl jen proto, aby si zvýšil adrenalin. To by byl hazard i v případě, že by se mu nic nestalo.

Když jsme se narodili, dostali jsme do vínku zvláštní dar – pud sebezáchovy. Můžeme ho buď rozvíjet nebo potlačovat. Já osobně považuji tento dar za jednu z perel, která by neměla chybět v mém náhrdelníku. Věřím, že mi Bůh můj pud sebezáchovy pomůže držet v takových mezích, aby mne zbytečně neomezoval, ale chránil. To samé přeji i vám. Nezvyšujme počet pomníčků okolo cest.

Na autě, které jelo v koloně přede mnou, mne zaujala samolepka. Bylo na ní napsáno: “Nespěchám! Nerad se válím na pitevně.”

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 45. díl: zde