Už 400 let astronomové marně řeší záhadu betlémské hvězdy, která podle pověsti přivedla mudrce z východu k jesličkám s narozeným Ježíškem.

Prvním, kdo hledal seriózní vysvětlení této záhady, byl astronom a matematik Johannes Kepler, který působil na pražském dvoře Rudolfa II., říká astronomka z jihočeské observatoře na Kleti Jana Tichá. Ani Kepler ale záhadu “zázračné” betlémské hvězdy nevyřešil.

Kometa nad evropskými i českými betlémy je podle Tiché mnohem staršího původu. Na svědomí ji zřejmě má italský malíř Giotto di Bondone (1267 až 1337), který se při kresbě fresky Klanění tří králů pro padovskou kapli nechal nejspíš inspirovat návratem jasné Halleyovy komety v roce 1301.

Kepler věnoval betlémské hvězdě jeden z dodatků svého latinského astronomického spisu, který vydal v Praze roku 1606. Polemizuje v něm s dílem polského historika Laurentia Suslygy o chronologii dějin včetně datace narození Krista.

Při svých úvahách o betlémské hvězdě se Kepler podle Tiché zřejmě inspiroval objevem supernovy v souhvězdí Hadonoše poblíž planet Jupiteru, Saturnu a Marsu v roce 1604. Další inspirací mu byla konjunkce Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Střelce v roce 1603. V těchto souvislostech uvažoval o tom, že velká třikrát se opakující konjunkce Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb v roce sedm před našim letopočtem byla zvěstovatelem, předchůdcem či heroldem “zázračné” hvězdy betlémské, která se ukázala třem králům či mudrcům a podle Matoušova evangelia je dovedla do Betléma k právě narozenému Spasiteli.

Je tedy mylné myslet si, že Kepler považoval za “hvězdu betlémskou” samotnou konjunkci. Planety při konjunkci vzdálené od sebe jeden stupeň, tedy dva průměry měsíčního kotouče, nemohl podle Tiché nikdo soudný, natož vzdělaný astronom a matematik Kepler, považovat za hvězdu. Tento omyl pochází z počátku 19. století a opakuje se dodnes, uvedla astronomka.

Tato takzvaná velká konjunkce, která se opakuje zhruba po 800 letech, byla vždy zajímavá zejména z astrologického hlediska. Oznamovala nejen narození Krista, ale při dalším opakování vzestup Karla Velikého.

Že babylonští hvězdopravci skutečně tento úkaz pozorovali, doložila archeologie podle Pavla Suchana z Astronomického ústavu v roce 1925 nálezem hliněné tabulky. Narození výjimečného krále očekávaly kromě Židů i jiné starověké východní národy. Svědčí o tom text na kamenné tabulce z knihovny vládce a zákonodárce Chammurapiho (1792 až 1750 před našim letopočtem). Píše se na ní, že až dojde k setkání Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb, narodí se král nového věku.

Tehdejší astrologická symbolika považovala podle astrofyzika Jiřího Grygara planetu Jupiter za “hvězdu králů” a Saturn byl zase “hvězdou Židů”. Tři mudrci či králové, známí z Bible, proto usuzovali, že se narodil budoucí židovský panovník. A jak bylo tehdy zvykem, přinášeli mu dary a chtěli se mu poklonit.

Praha 20. prosince (ČTK)