Důležitější než Tatezisn je partička. Možná proto si tak často (a nejen v Čechách) kladou  nejrůznější dobří duchové, kteří to s nějakým –ismem myslí pochopitelně upřímně, neuvěřitelně starostlivou otázku, kam se patřičný ismus ubírá. Nic s tím nenaděláme, je to naše druhá přirozenost. Pravda z té „druhé strany“ (sitra achera) řízené naším puzením k nedobrému. Ale pudy lze ovládnout jedině vědomím. Jedině tak se nebudeme „znásilňovat“ svatouškovstvím a zvládneme i tuhle svoji přirozenost.

Protože i každá hodná (jen trochu oplácaná anebo ošklivější) holčina si potřebuje dokázat, že je  alespoň v právu – protože má vlastně mindrák, protože oplácána anebo ošklivější skutečně je. Kdo si totiž  nevystačí se svými nedostatky a s naším nadnárodním a společným Panovníkem,  pořídí si nahonem nějaké „ty druhé“ – pochopitelně chybující, zbloudilé nebo k bludu tendující, dále „svého vlastního pánaboha“, o jehož blaho a zdárný vývoj pečuje starostí o zdraví a cestu „těch druhých“, a obstará si pokud možno patřičné „přikyvovače“, v jejichž kroužku to pak společně mohou „těm druhým“ natřít.

Nebuďme bláhoví, že by tomu tak bylo jenom v tzv. judaismu. To je způsobeno do značné míry tím, že pouze jidiškajt má už odedávna vypěstovaný  smysl advocata diaboli a sebeironický nadhled,  a proto porodila onen klasický fór o ostrově se třemi synagogami. Jednou pro prvního trosečníka, druhou pro toho druhého a třetí, aby na ni mohli oba občas společně zanadávat, že tam by tedy v životě nevkročili.

Ale úplně stejně tomu asi bude i s brněnskými muslimy, muslimy obecně  a o katolickém ovčinci ani nemluvím. Slušný křesťan se za partičku okolo pana Semína do krve rdí, zatímco by onen zbožný savonarolovec zase ty  ostatní spolubratry  dával do klatby a pokud možno i upaloval. Jak praví Kazatel: Nic nového pod sluncem … jenom s tím (opět jeho autorským dodatkem), že všechno tohle je vlastně marnost a jediné na čem záleží jest: Respektuj Panovníka a ostříhej jeho pokyny. (K nimž ovšem mj. patří i to, že skupině se nezlořečí.)

Tento stav péče o „ty druhé“ nezpůsobil jenom to, že po zkušenostech, které mu Nebesa byla hojnou měrou dopřála, poměrně brzy vyhořel náš zemský rabín Karol Efraim, takže z jeho pera už hodně dlouho neskanulo nic občerstvujícího, zatímco z jeho očí kromě nepřezářitelné dobroty kane navíc únava a smutek, který se pak přenáší i na činy.

Vyvolal ale také stovky dalších přitakávek – o nichž právě rebbe Sidon kdysi prohlásil: „Ta naše Praha židovská, to je jako čtyři třídy v jedné tělocvičně, ti co jsou u ribstolů, by tak rádi na kruhy, a ti u kozy by rádi na žíněnky…“

Možná bychom potřebovali projevovat méně touhy po cizím nářadí, méně péče o  směřování námi milovaných ismů, méně „třetích“ synagog. Zbylo by pak určitě více času na studium. (Přičemž snad nemusím připomínat, že studium tóry – je jen hodně líný a zatraceně nešikovný překlad původního „esek be-tora“ – tedy zaměstnávání se konáním a uskutečňováním tóry).

Důsledným dotažením tohoto pravidla a konání až kamsi do oblouku jemně tečujícího i Vyšší ješivy by pak možná ubylo nejen nevraživosti vnitroklubové, ale také nejrůznějších „posílání celých skupin do plynu“. Protože tak jako kradou a nestydatě pošlapávají morálku ODSáci, tak to činí i „Veverky“ anebo „Pomeranče“, a přesto je mezi nimi všemi – stejně jako u katolíků a mezi muslimy -plno laskavých a kvalitních bytostí, zařezávajících do brázdy vesmíru vrásku synů Noe anebo dokonce spravedlivých světa…

Lidí je všude dost. U žíněnek i u ribstolů. Jak těch „starostlivých“, tak i těch „studujících“. Jen andělů, zdá se ubývá. A přitom by se tu a tam nějaký ten serafín docela hodil. Přinejmenším ten, co popálil Izaiáše, v klasickém příběhu, kdy byl prorok poprvé svědkem Slávy. Tehdy se mu přes břehy úst vyleje výrok:  Běda mi, jižť zahynu, protože jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu uprostřed lidu poškvrněných rtů bydlím,  a že krále Hospodina viděly oči mé … (6:5);

Nikdo nepochybujeme, že ačkoli hovoří o celku slovy : uprostřed lidu poškvrněných rtů bydlím, nechce nikoho urážet. Nekydá vnitroklubovou špínu. Ostatně nejprve totéž prohlašuje především sám o sobě. Jeho pohnutkou je  tedy spíš docela pokorně naznačit, že není hoden spatřit šechinu. Ani  na základě vlastních zásluh, ani pro  případné zásluhy lidu, v jehož středu žije a kvůli nimž by se měl svého povolání ujmout. A přesto, podívejme se, co bylo dál!!

I přiletěl ke mně jeden ze serafínů, maje v ruce své uhel řeřavý (ricpa – recef), kleštěmi vzatý z oltáře a dotekl se úst mých a řekl – Hle poranil teď uhel tento ústa tvá … a odejde nepravost tvá, tvůj hřích bude zahlazen (6:6-7) … Tradice učí, že obrat *ricpa (žhavý uhel) je notarikon (akronym) obratu *ricoc pe (= rozdrtit ústa).

Ta byla Izaiášovi „rozdrcena“ proto, že žaloval na lid jakožno na skupinu  – Ten duchovní  „uhlík“ znamená vlastně: Rozbiji ústa pomlouvající  mé syny…

Izaiáš za to dokonce absolvoval nejen spáleninu ale i netradiční způsob smrti, jak se naznačuje v traktátu Jevamot 49b; Neumřel sice ihned po doteku uhlíku z oltáře, ale daleko později, při výslechu králíkem Menašem, který si na proroka zasedl a chtěl ho „ulovit“ na základě „péče o správné praktikování“ veden starostí, kamže se ten judaismus ubírá. Podle talmudu se prorok v prekérní situaci „obsloužil“ jedním ze Svatých jmen a byl pohlcen cedrem. Zda se ho stromy pokusily zachránit, nebo šlo o trest, nevíme, faktem zůstává, že král Menaše si nedal pokoje, a nechal cedr rozřezat, čímž, žel, připravil o život i proroka.

Chofec chajim a také Ritva (rabi Jom Tov ben Asevilli) naznačují, že jak popálení uhlíkem tak i následné Izaiášovo skončení jsou způsobeny právě jen tím, že se mimoděk a dokonce v pokoře a v dobré vůli (!!) dopustil nezdravé paušalizace. Podobně je na tom i prorok Elijahu, který jen proto, že se vyjádřil paušálně o celé skupině, byl „vykrojen a oddělen od ostatních proroků, dokud mu to samotnému nedošlo (1kr 19:10); A dokonce ani největší autorita – Moše, není tohoto bona fide přestupku ušetřen, neboť i jeho můžeme přistihnout, jak mu ulítne: nastoupili jste na místo otců svých, plémě lidí hříšných (nu 32:14); Inu naše druhá přirozenost.

Ale ti všichni  – Moše, Elijahu ani Izaiáš vůbec neřesili nějaký svůj mindrák, zoufalost, nezakotvenost, nespokojenost a hlavně nečinnost. Nekonání. Na rozdíl od nás, kteří se „léčíme“ na druhých, káranou skupinu opravdu milovali. A přesto byli seshora „potrestáni“!  (Dodávají oba proslulí komentátoři -tiše, beze slov, jen tak mezi řádky.  A zdá se, že marně. Ritva už od 14. století, Chofec chajim teprve posledních sto let.)

Lidí je dost. A pámbu je maximálně jeden. Jenom andělů jakoby bylo málo. Že by byl pámbu nepoučitelný? Anebo naopak velice Poučený. Možná je dnes serafínů tak málo jenom proto, že  Vznešený nejen doufá ale dokonce už celé tisícovky let požaduje (§), abychom se poučili my nepoučitelní.

Ale my, my s mindrákem a neukotveností, s potřebou soudit „procenta horlivosti“ a „košérnost praktikování“ či  demokratičnost amorality a morálku demokracie „těch druhých“, namísto toho hledání uhlíku přestáváme pro samou péči o „ty druhé“ studovat, a místo abychom pamatovali, jen rozhazujeme (navíc zbaběle) střepy do trávy. Ale když dostaly na zadek i takové „šajby“ jako Moše, Elijahu a Izaiáš …. bude nám u turniketu asi docela krušno. Bez ohledu na to, že už tady se docela blbě usíná …

Autor: Jaroslav Achab Haidler