Věhlasný časopis Global Finance zařadil guvernéra Izraelské národní banky Stanleyho Fischera mezi deset nejlepších bankéřů světa.
V každoročním hodnocení guvernérů národních bank Fischera časopis Global Finance opět zařadil do prestižní skupiny A (hodnotí se písmeny A až F). V Evropě se do této skupiny žádný z guvernérů neprobojoval. Guvernér České národní banky Miroslav Singer získal známku B.
Stanley Fischer je ve světě bankovnictví velmi známou osobností. V loňském roce bylo jeho jméno zmiňováno v souvislosti s volbou nástupce Dominique Strausse-Kahna na pozici generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu (MMF). Přední světoví ekonomové jej označili za nejvhodnějšího kandidáta. Funkci však nakonec získala bývalá francouzská ministryně financí Christine Lagarde. V minulosti pak Fischer působil ve vrcholných pozicích jak v MMF, tak ve Světové bance.
Autor: Ladislav Faigl
Autor
2 Komentářů
Něco se děje? Něco se chystá?
Americký miliardář George Soros se zbavil všech akcií finančních institucí, které měl ve svém portfoliu. Vyplývá to čtvrtletní zprávy pro americký burzovní regulační úřad (Securities and Exchange Commision, SEC).
Soros prodal své podíly ve společnostech Citigroup, J.P.Morgan a Goldman Sachs. Ale vyřadil i akcie technologických společností Dell a Intel.
blisty / http://www.businessinsider.com/soros-13-f-filing-2012-8
MMF – kritika:
“Místo toho, aby Mezinárodní měnový fond plnil funkci věřitele v případě největší nouze, prosazuje zájmy mezinárodních bank a finančních institucí a jeho úloha připomíná vyhazovače v luxusním baru.” Paul Hellyer, bývalý místopředseda kanadské vlády
Podle ekonoma Petra Macha “MMF nadělal za poslední desetiletí ve světě mnoho škody, když propagoval režimy fixních kurzů, které uvrhávaly jednu zemi za druhou do měnových krizí. Těmto zemím pak MMF půjčoval peníze na nesmyslné udržování neudržitelných kurzů jednotlivých měn k dolaru. Dnes slouží jako nástroj Evropské unie k obcházení vlastních pravidel a ke skrytému sanování eurozóny mimo legitimní rozhodování parlamentů.”[1]
Světová banka – kritika:
SB nenese žádná rizika za své finanční operace[zdroj?], protože zadlužené státy jsou povinné splácet půjčky i v případě neúspěšnosti projektu a SB je navíc jištěna vyžádaným kapitálem. Většina půjčených peněz se tak velice rychle vrací do vyspělých zemí, protože rozvojové země tyto peníze používají na zaplacení zahraničních poradců, nákup techniky a hlavně na financování megalomanských projektů, které provádějí nadnárodní korporace. Navíc, ve snaze splatit dluhy Světové Bance tak rozvojové země zvyšovaly export svých surovin[zdroj?], jako jediný zdroj tvrdé měny, přičemž s rostoucím množstvím těchto surovin na světovém trhu klesala jejich cena.[zdroj?]
Londýnský ekonom Peter Boone v roce 1996 publikoval výzkumnou práci, která zjistila, že zahraniční pomoc šla do spotřeby a nikoli do investic. Proto např. v některých afrických zemích došlo k zastavení či poklesu hospodářského růstu, přestože v 90. letech přesáhl podíl zahraniční pomoci na příjmech průměrné africké země hranici 15 % HDP.[4]
SB v rozvojových zemích podporuje ekonomické reformy založené na privatizaci, liberalizaci, uvolňování obchodních bariér, vyrovnávání veřejných rozpočtů a ozdravení měn. Zejména v případě privatizace se však ukázalo, že šlo až příliš často o neprůhledný přesun majetku z rukou zkorumpovaných vládních úředníků do rukou stejně zkorumpovaných mocenských elit. Jestliže zadlužení rozvojových zemí činilo v roce 1975 60 miliard USD, v roce 1999 to bylo již 706 miliard USD. Země třetího světa přitom každým rokem odvádí jenom na splátkách úroků z úroků 123 miliard USD. Například Nigérie v roce 1978 měla dluh 5 miliard dolarů, v roce 2000 už 30 miliard a mezitím splatila SB 20 miliard. Metoda stabilizace měn navázáním na dolar či měnový koš se rovněž ukázala být chybným krokem, když v roce 1997 vyústila v asijskou finanční krizi.[4]