V České republice se vůbec poprvé narodila štěňata kanaánského psa, který je izraelským národním plemenem využívaným mimo jiné izraelskou armádou.

Kanaánský pes (כלב כנעני) se řadí mezi tzv. přírodní plemena a jeho výskyt se datuje až do biblických dob, díky čemuž je považován za jedno z nejstarších psích plemen. Zmínky o něm (nikoli tedy pod tímto názvem) lze nalézt v Tóře, Talmudu a midraších. Tomu, že šlo skutečně o kanaánské psy, nasvědčují archeologické nálezy starověkých psích koster obdobné konstituce v různých částech Izraele (např. v Aškelonu). Je potomkem volně žijících psů páriů a jeho kresby a rytiny, na nichž je vyobrazen, je možné najít od Egypta až po Libanon. Tito psi byli v Negevské poušti chováni beduínskými kmeny, které je používaly jako pastevecké a hlídací psy. Jeho zvláštností je, že se jedná o jediné domestikované plemeno, které zároveň žije i ve volné přírodě.

O stávající podobu a chov kanaánských psů se zasloužila dr. Rudolphina Menzel, uznávaná rakouská kynoložka, která v roce 1934 spolu s manželem podnikla aliju do britské mandátní Palestiny. Posléze byla požádána Haganou, aby v jejím rámci pomohla vytvořit organizaci pro služební psy a jejich výcvik (z ní se později stala zvláštní jednotka izraelské armády, známá jako Okec – עוקץ). Záhy zjistila, že tradiční služební plemena (např. boxer, dobrman, německý ovčák) nejsou uzpůsobena pro pracovní nasazení v tamějších mnohdy drsných klimatických podmínkách. Rozhodla se proto využít místní psy a povšimla si divokých psů žijících v blízkosti lidských sídel v pouštních oblastech. Podařilo se jí odchytit několik jedinců (jak dospělých, tak štěňat), další zakoupila od beduínů. Přišla na to, že se dají rychle ochočit, snadno vychovat, a že vykazují vysokou míru adaptability. Nedlouho poté zahájila vlastní chovatelský program v chovatelské stanici Bnej ha-Bitachon u Haify. V jeho rámci se snažila, aby stále docházelo k prokřížení nových divokých psů, a tím pádem k upevnění základních rysů a charakteristiky plemene. Cílem bylo vytvořit domácí plemeno, které může v příhraničních kibucech sloužit jako hlídací pes a může být mnohostranně pracovně využito v izraelské armádě. Po smrti doktorky Menzel převzala otěže v jejím úsilí chovatelská stanice Ša’ar ha-Gaj, sídlící ve stejnojmenné soutězce v Jeruzalémském koridoru.

Kanaánský pes byl díky svému vynikajícímu čichu využíván jako stopař a během druhé světové války jako první pes vyhledával miny. Skvělý zrak a sluch jej předurčily k hlídání vojenských objektů Hagany a a posléze i izraelské armády. Ke konci 40. let byli jedinci tohoto plemene dokonce cvičeni jako vodící psi pro nevidomé. Přes úspěch u některých z nich se však ukázalo, že pro tuto činnost je plemeno moc nezávislé. V roce 1953 se dočkalo oficiálního uznání Izraelského kynologického klubu (ICK) a v roce 1966 jej uznala Mezinárodní kynologická federace (FCI). Standard plemene pak byl stanoven roku 1974, přičemž předobrazem ideálního psa byli divocí jedinci žijící v okolí Jeruzaléma.

Dnes žije v Izraeli několik set kanaánských psů, kteří jsou často využívaní jako služební a hlídací psi v izraelské armádě. Počet jedinců žijících v přírodě se dramaticky snížil v souvislosti s bojem izraelských úřadů proti vzteklině. Mezi izraelskou veřejností si plemeno získalo popularitu především pro své využití v bezpečnostních složkách. Kromě Izraele je kanaánský pes chován též v Evropě a Severní Americe.

Kanaánský pes je středně velké psí plemeno, dorůstá výšky 48-60 cm a váží 16-25 kg, což z něj činí lehkého sportovního psa. Jeho tělo je však silné a svalnaté, má vztyčené nízko posazené uši, klínovitou hlavu, rovná záda a stočený vysoko postavený ocas. Jeho srst je krátká až středně dlouhá, rovná s jemnou podsadou. Vyskytuje se v celé řadě zbarvení, nejtypičtější pro něj však jsou pouštní barvy (písková, zlatá, červená, krémová), ale velmi často i bílá. Řadí se mezi jedna z nejzdravějších plemen vůbec a netrpí dědičnými onemocněními. Důvodem je zejména skutečnost, že není šlechtěný jako ostatní plemena.

Má velice široké využití, ať již jako pastevecký pes, tak jako hlídač, stopař či pátrací a záchranářský pes. Může soutěžit v agility, flyballu, pasení, poslušnosti apod. Rychle se učí, je inteligentní a jeho výcvik není náročný. Nemá však rád opakující se úkony, které jej mohou nudit. Je věrný svému pánovi a rodině, které ochotně brání. K cizím lidem je spíše rezervovaný a nedůvěřivý, nejedná se o vítací typ, jako jsou třeba retrívři. To ostatně ani nevychází z přirozené povahy plemene, které by jinak nemělo v přírodě šanci na přežití. Má dobrý vztah k domácímu zvířectvu, které ochraňuje. Nepatří mezi notorické lovce, a přestože ve volné přírodě loví malé savce, nemá štvací pud. Rychle reaguje, má dobře vyvinuté teritoriální sklony a nikdy se netoulá sám. Je skvělý hlídací pes, za tímto účelem je v Izraeli využíván stále častěji. Je ale též vhodný do rodin s dětmi, o které se obětavě stará. Potřebuje dostatek pohybu. Má vyvinutý silný instinkt přežití a ostražitou a nezávislou povahu. Je úzkostlivě čistotný, nemá zvláštní nároky na potravu a spotřebuje méně vody než srovnatelně velká plemena.

Do České republiky byl kanaánský pes dovezen poprvé v roce 2008 z Francie. I pět let poté je však plemeno poměrně vzácné a vyskytuje se u nás v řádu jednotlivců. V polovině října 2012 se v chovatelské stanici Od Dvou Cedrů v Krušovicích na Rakovnicku narodila vůbec první štěňata tohoto plemene v České republice. Celkem šlo o sedm štěňat (4 fenky a 3 pejsci), z nichž jsou počátkem února čtyři nezadaná (1 fenka a 3 pejsci).

Více se kanaánském psu v České republice a štěňatech dozvíte na www.chanyah.cz

Autor: Ladislav Faigl