Zdroj: lidovky.cz

Tak máme po svátcích. Někdo si zpřítomnil vítězství nad smrtí kvůlivá zmrtvýchvstání. Jiný jen vítězství nad smrtí zaživa, protože nesvoboda je ještě daleko horší než smrt, což vidíme denně u pokladen supermarketů. Banka Vaticano tiše připravuje atentát na úřadujícího  papeže a ačkoli vejce už dávno nebarvíme v takovém počtu, jak řetězce s koninou  očekávaly a teď na ně nabízejí slušné slevy, přesto se nám – v obou komunitách – tu a tam nějaké zatoulá. Nastává čas vajíčkových pomazánek…

Jak se vejce objevila v křesťanství se už asi nedozvíme. Faktem zůstává, že jakmile idelogie zlidověla (takže vypadala zhruba jako dnešní křesťanství v Jižní Americe anebo třeba u Romů –  tj. na katolické kostře mnoho woo-doo prvků), bylo zapotřebí dát  zavlečenému pohanství dát alespoň vstřícný pláštík tradice. A tak se „modloslužebná“ červená vejce postupně stala vajíčky velikonočními.  Proč pohan (zejména v Evropě) přičítal jarní rovnodennosti zrovinka červenou (krásnou, krasnuju) barvu nepochopíme dřív, dokud nepoznáme zbývající tři ostatní. Vejcím – právě na červeno natřeným však přikládal účinky magické. Natolik, že je vkládal i do hrobů. Zda-li na posilněnou, či taky jako naději na přechod do vallhal, ke Svantovítovi anebo za Styx, to se dozvímě až později. Až u „turniketu“.

Ale představa, jak se z „krasnego vejce“ pomalovaného runami stala „kraslice“ s lidovou voskomalbou je přinejmenším romantická.  Ostatně hejkalové a rusalky číhají i u cest halachy. Ne nadarmo rabíni znepokojeně mnou své vousy a důkladně varují: „Nemalujte si na rubovou stranu mezuzot žádné čáry máry. Andělská jména anebo zaklínadla To je modloslužba, jako když vyšije!!“  A nakonec tedy svolili, že cudné Šadaj by mohlo svůj účel splnit. Hlavně, když se rituál naplní.

Co ale dělají vejce (na holo oloupaná) na sederové soupravě? Hagadu jsme si v posledních dnech prošli důkladně, většinu symbolů známe. Od slzí slané vody, přes jíl a bláto charosetu, až po chudobu chleba a hořkost nesvobody. Cháoeme i tzv. afikoman, a to nejen coby „zákusek“, ale především poslední úlomek chleba chudoby, kterým jsme seder začínali a jímž tedy taky končíme, takže celá opulentní oslava plná příběhů a dobrot je jakoby pouhou slavnostnější „nádivkou“ do jediného macesu. A ten je spolu s maror kořenem a klíčem pokynu o pesach.

Dokonce tak nějak tušíme, z čeho připravit karpas, ten otevírák celé hostiny máčený ve slané vodě. Ale kde se tu objevil, kde se vzal ten? Podobně „lidově“ jako krasnaja vejce? Nebo jen jako zdravější aperitiv?

Za všechno může zase jen žid. Díky němu totiž došlo ke zboření obou  Chrámů. A od chvíle, kdy nestojí chrám, nelze  už ani kropit na oltáři ani tam chodit „blíže k Panovníkovi“ s patřičnými korbanot. Kdyby totiž stál, pak máme na slavnostní tabuli opravu alespoň jak oliva (ke-zajit) veliký kousek pesach – tedy naprudko opečeného beránčího či kozlečího masa z korban pesach. Dnes si tento korban jen „symbolizujeme“, abychom se udržovali bdělí a vlastně zkušení pro okamžik, kdyby mesiáš znovu ustanovil chrámovou službu v jejích původních obrysech.

Ale až k tomu dojde, pak  ale nutně potřebujeme „zkušenost“ ještě s další obětinou. Ještě další  symbol. Připomínající další sváteční korban – totiž  korban chagiga. Jak učí tóra i tradice: Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Panovníka – a to  osobně – na místě, kdež by sobě Vznešený vyvolil. Na slavnost přesnic, slavnost téhodnů a slavnost stanů. A neukážeť se před Hospodinem prázdný (dt 16:16)  Tedy vedle pesachu se během tří poutních svátků přinášelo ještě cosi.  Radost a veselí, dodatečná oběť a důkaz dobré vůle.  A budeš se veseliti ve slavnosti své, ty i synt tvůj atd.  (dt 16:4) – Další obětina.  Mohlo to být dobytče, ale i nejen dobytče. Neboť tóra učí: Každý podle daru sobě daného, vedlé požehnání Panovníka, Boha svého, které ti Vznešený dopřeje (dt 16:17). V každém případě oběť pokojná. Přinášená na ustanovení „pokoje“ a harmonie. Část si „vychutnal“ Vznešený (pálením vybraných porcí na oltáři), část se dostala kněžím a zbytek masa se vracel do domácnosti obětujícího. Pokoj všude.

A tak ačkoli nebudeme zpochybňovat, že vejce je hodně syté, že je dočista u všech libovolně modloslužebných kultur symbolem cyklu  a kruhu (ačkoli  je nekulaté – oválné), že i v židovském prostředí slouží jako pokrm postní a smuteční –  tady na sederové tabuli má symbolizovat korban chagiga. Tedy tradici chrámové služby jako takové. Korban, který je stanoven tórou: Prvního dne obětovati pak budete navíc ke korban tamid (ustavičná oběť – říkají Kraličtí) také korban zápalů … a suchou oběť a také ještě i kozla, jako korban chatat … (nu 28:18nn)

 

A ten karpas? Vím, že tady fabuluji už nadmíru. Nemohu přeci přečůrat slovutné mistry tradice. A ti nám ponechali vysvětlení poměrně kusé. „Dělají-li  prý dospělí něco nezvyklého, přitáhne to pozornost vzdělávaných – tedy dětí.“ Nezpochybňuji. Jenom si říkám, že po všech před-pesachových přípravách, hledání a pálení chamecu, celkově slavnostní náladě a přípravě vlastního sederu, by dibnutí petržele do misky se slanou vodou bylo detailem příliš titěrným, aby to „přitáhlo“ pozornost dětí plných trémy, jestli  za chvíli správně odříkají „čtyři otázky“.  Shodneme se tedy, že něco netradičního – ano, ale nejen kvůli přitažení pozornosti.

Původní  tradiční požadavek na karpas by: „musí to být zelené, a pokud možno letošní“. To teprve chladné krajiny exilu povolily dítkům doputovat přes lístky petržele anebo salátu až ke strouhané ředkvi. Tedy letošní, cosi co otvírá život !!

A tady už se o autority opřít mohu. Ono to jakoby zelené (tedy kdysi zelené) skutečně jakoby otevíralo zemi. A Raši komentuje žalm 68:7 – samozřejmě až ve vyšší symbolické rovině – právě s ohledem na pesachové události a vyjití z Egypta. V písmu najdeme ten verš v podobě: Vznešený vyvodí vězně z okovů , ale hebrejsky čteme moci asirim be-košarot. A starý dobrý lingvista Raši si klade otázku. Je to jenom „svázání“? Nebo je to taky „košernost“. A jestliže, jaká vlastně?

A přichází s krásnou myšlenkou, která pak může vrátit zelený karpas na sederový stůl a další symbol do hagadového příběhu. Raši totiž učí: „Já tu košernost vidím právě v tom, že se rodí jaro. Klidně to pohanské s červenými vejci, ale prostě jaro, kdy se oltář Hospodinův  (půda, ze které vyvodí chléb) probouzí k životu, aby rodil. Probouzí se, aby se zasilo a pracovalo na chlebu… Takže to nejkošernější, co se děje při východu z Micrajim, je skutečnost, že lid je veden na svobodu, nejen aby slavil svátky Hospodinovy, ale aby taky ještě toho roku stihl zasít, sklidit a nepéci svůj chleba svobody…“  Protože, jak učí Avot – bez tóry není mouka, ale bez mouky, kdo by přemýšlel o tóře …

Autor: Jaroslav Achab Haidler

p.s. Hilchot chagiga najdete zde.

3 Komentářů

  1. danny
    3.4.2013 – 23 Nisan 5773 v 16:02 — Odpovědět

    samozrejme vajce moze znamenat onen kruh,ale aj symboliku pociatku.(ab ovo usque ad mala.od pociatku po koniec).Dost mozne,ze odtialto sa dostala symbolika do krestanstva.A cervena,zdoraznenie zaciatku zivota?

    0
    0
  2. 3.4.2013 – 23 Nisan 5773 v 17:28 — Odpovědět

    Podle středověkých výkladů červená na vejci je vlastně důsledek zrní s krví odsouzeného, které ty slípky nazobaly, což věděl už pohan, když ta vejce natíral .. ale tento argument má maličko dirky v logice… taky to zabíralo jen ve středověku a dnes už se tomu sedláček usmívá :)

    0
    0
  3. Daniela E.
    4.4.2013 – 24 Nisan 5773 v 23:07 — Odpovědět

    :)líbí se mi myšlenka harmonie..na poli nebo na zahrádce se krásně naplňuje lidská touha tvořit…je to viditelné, hmatatelné…lid vycházel tvořit novou budoucnost-nový domov, jak hmatatelný, tak duchovní…:)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Izrael zahájil letecký úder na pásmo Gazy

Další článek

Francie čelí problému jak odlišit umírněné muslimy od radikálu