Nedávno jsme vás informovali o maličko úsměvné a dílem ovšem také nechutné motanici okolo „povolování“ instalace „kamenů k škobrtnutí“ – tedy kamenů vzpomínky – v památné a dokonce samotným UNSECO chráněné Třebíči.  Nešlo u žádný gordický uzel spíš o služební horlivost a žel také předpodělanost jedné úřednice. To už vlastně pryč. Stejně jako deportovaní z Třebíče.

Paní úřednice se možná poučí, kamínky k zakopnutí (o vzpomínku) se tam nakonec buď objeví anebo nikoli. Přál bych si sice, aby se objevily, ale na druhou stranu uznávám, že dnes všude okolo sebe žijeme problémy daleko závažnější. A někdy jsou to taky jen pseudo-problémy. Ve srovnání například se Sýrií a Katarem.  O to hůř, pokud kvůli nim zapomínáme na člověčinu.

Co však ono dohledávání nitek tohoto provinčního uzlíku odhalilo jaksi mimoděk,to už rozhodně na pouhé mávnutí ruky není. Dostal se nám totiž do rukou dokument, který stál u samého zrodu výše zmíněné tahanice. Totiž zápis z jednání památkářů o tom, zda instalaci třebíčských stolpersteinů náhodou něco nebrání z památkářského hlediska. Standardní jednání v rámci i sebenepatrnějších zásahů do chráněných lokalit.

Znepokojeně a s pobouřením bych chtěl  upozornit na čtvrtý odstavec tohoto zápisu. A doufejte společně se mnou, že zní tak děsivě jenom proto, že každý slušný památkář raději miluje to, co chrání, než aby byl kdovíjakým mistrem pera. Nicméně v odstavci se dočteme: Skutečnost, že ve městě Třebíči existuje židovská čtvrť, je dnes neopominutelnou součástí kulturního vědomí místního obyvatelstva. Do nejširšího povědomí české i světové veřejnosti se čtvrť dostala okamžikem zápisu a následnou propagací její výjimečnosti jako jediné samostatné židovské památky mimo stát Izrael, čímž se dostalo existenci třebíčské židovské komunity a obětem holocaustu celosvětového připomenutí a důstojné úcty …

Slyšíte totéž co já?  Co by ti židi a lidi ještě chtěli? Diky nám, kdo jsme se o zápis do seznamu Unesco zasadili, je na seznamu  kulturního dědictví námi spravované a obhospodařované třebíčské ghetto, tak jaképak ještě stolpresteine? Už se těm židům dostalo habaděj připomenutí a úcty.

Proč ještě uvažovat o tom, že se třeba odrostlejší mimino, kterému je mezi facebookem a gumídkama ještě úplně buřt, co je to památka UNESCO, jak se hodnotí kulturní dědictví a jak se vyrábí jakási „služební pieta“ nad vyvražďováním a deportacemi, ale které se určitě zvědavě zeptá babičky anebo táty: „Hele, co je to tady za lesklý kámen?“, pokud ho v dlažbě najednou uvidí. A to i v době, kdy se dnešní posuzovatelé budou chystat do důchodu…

Co na tom, že vůle připomenout tímto způsobem vychází z duší a pokory lidí, kteří doposud vzpomínají na konkrétní lidské příběhy? Nejde přeci o entikum, nejde dokonce ani o připomínku celé komunity a obětí holocaustu. Jde právě o onu konkrétní jedinečnou a nenahraditelnou lidskost.

Ale –  Voršrift je voršift a my budeme bránit historicitu dlažby!!

Nejsem proti. Určitě to dalo fušku vybojovat si její zachování, restaurování a rekonstrukci. A buďme rádi, že tudy nevede dlažba realizovaná na základě úspěšně vysoutěženého výběrka někoho z politických podnikatelů!!  Ačkoli je pořád na pováženou, jestli pár mosazí potažených  historických dlažebních kostek (anebo nakrásně několik betonových a tudíž ahistorických!! kostek) ráz ghetta nějak podstatně naruší… To by pak museli památkáři z Telče odstranit v celé Třebíči i všechny ahistorické cedulky hlásající, že se jedná o památku anebo památku zapsanou na seznam kulturního dědictví.

Dobrou vůli památkářského konsilia naznačuje zmínka o tom, že necitlivé zásahy (brizolit, žido-byznys a rádoby-okrašlování) mohou opravdu ubírat body i v očích Unesco. Ale ten odstavec o tom, že už vlastně není třeba nic  připomínat, navíc tak decentním, netradičním a celosvětově kladně přijímaným způsobem, jakým štolpíky jsou,  protože už je učiněno veškerému připomínání zadost – ten určitě zaznít neměl.

Mojí přítelkyni to mimoděk připomnělo známý a stejně zrůdně koncipovaný propagandistický film „Vůdce daroval židům město“ – černobílý snímek o tom, jak je méněcennému entiku v protektorátním městečku Terezín vlastně neuvěřitelně blaze. Mohou se družit, mají své kavárny obsazené typologicky „bohatci ze Stürmera“, zatímco chudý žid polehává v odpadcích. Mají svoji poštu, vývařovny atd.  A jak je Vůdce blahosklonný, že to židům dopřeje. V tom snímku šlo o dokonalý fejk, velkou potěmkiádu, jejíž aktéři pak většinou skončili v peci anebo na nákladní rampě směrem na Východ.

Hodnocení z Telče žádný fejk není. Ale prohlásit mezi řádky zápisu z řekněme odborného zasednutí památkářského konsilia bezděčné stanovisko, že zápisem do seznamů Unesco už toho bylo pro to „etnikum“ uděláno až až, je známka hlubokého nepochopení. Anebo přinejmenším přeceňování sebe sama.  Jakoby zasedavším památkářům nějak nedošlo, že nebýt především samotných židů a nežidovské vrchnosti, ghetto by vůbec nevzniklo,  nebýt toho, že v době komunistického budování Boroviny a konfiskace tzv. Závodů Gustava Klimenta později  Bo-Po,  kdy tady v ghettu žilo jiné – dnes podobně neoblíbené etnikum, by sem brizolit a panel – možná i panelová zástavba pronikly taky. To náhoda darovala Třebíči její památkovou výjimečnost. Památkaři  pro důstojnou připomínku židů a jejich pronásledování neudělali zhola nic!!

Hluboce věřím, že až jim tohle dojde, budou mezi prvními, kdo se složí na pořízení a usazení dalšího z třebíčských štajnů. Bude to jejich krásná, zvědomělá a jejich původní památkářské (tj. paměť ochraňující)  poslání naplňující tešuva …..

Autor: Jaroslav Achab Haidler