Tedy, abych byl přesný, žena za chrámovou oponou v rámci služby během Jom kippurim je sousto asi dost těžko představitelné i pro nejliberálnějšího z reformovaných. Čímž dostáváme i odpověď na Refielův dotaz z předchozího zamyšlení.
Podíváme-li se na vedení b*hoslužby z tohoto úhlu, je, myslím, celkem zřejmé, že žena by ji vést neměla. Ovšem zas a znovu se všechno odehrává v prostoru osobní volby. Protože „služba srdce“ či „srdcem“ může být vnímána každým maličko jinak.
Každopádně je to právě „služba srdcem“, která po definitivním zničení Chrámu dává přežít jidiškajt i v novým poměrech, učí tradice na základě bible. Rozhodlo se to zhruba v Jabne, kdy si celý židovský vesmír velice vážně řešil otázku, jak to bude dál s naplňováním micvot. Pokynů o službě, o přinášení ustavičných *korbanot (tamid), dodatečných a také se službou jom kippurovou a smířením se (s tím, že to stejně pořád všecko děláme nedokonale).
A na základě Izaiáše (1:11-18) a také Ozeášova „Odplacovati se volky rtů…“ (Hošea – 14:2), se rozhodlo, že půdorys chrámu lze přenést do liturgie. Což vidíme dokonale právě na *Amida, na jejím pohybu a začlenění do ní. Dokonce se jednotlivé části dnešní liturgie po původních chrámových službách „jmenují“. Amida najdeme-ji v šachrit, mincha i aravit, také v musafu i v jom-kippurové liturgii.
Před zničením Chrámu ženy nikdy neporážely obětinová dobytčata, neasistovaly při úlitbách ani kropení, a to že bat-kohen, tedy dcera kohenů, směla také „jísti z obětovaného“, jen dokazuje, že během předkládání korbanot (jinými slovy obětování v chrámu či ve stánku) byla obětina pouze rituální „rekvizitou“ nikoli tím nebytně nutným pro očištění a smíření.
Mimochodem, pro milovníky účetních uzávěrek, kde všechno musí vyjít do kříže, i samotná skutečnost, že ženy, které ještě v dobách existence Chrámu samy nikdy předepsané „rekvizity“ na očištění po porodu, výronu apod. vlastnoručně neobětovaly, je dalším důkazem, že obětiny měly docela jiný smyl. Spíš rituální než kardinální. Odtud se pak dál klene červená nit otázky, k čemu je komukoli zapotřebí krev nějakého Beránka? … Ale to jsme řešili už mnohokrát jinde. Zda tomu, že ženy u rituálu neasistovaly, bylo jen z důvodu tehdy docela přirozeného rozvrstvení společnosti a naprosto přírodního vnímání faktu, že muž a žena jsou „jedna jednotka“ s různými obdarováními, anebo zda v tom sehrála roli i přísná pravidla rituální způsobilosti, to se dnes můžeme jen dohadovat. I levita měl manželku a děti, a přesto se ženám levitů nikdy žádná služba okolo stánku, truhly a chrámu nevymezila. – A právě tady se zastáncům názoru, že žena může vést bohoslužbu otvírá důkazní pole i důkazní břemeno. I cesta k přemýšlení.
Jestliže je dnešní doba ochotna rezignovat na celou řadu micvot s poukazem, že je jiný čas a myšlení, že se pokyny bible přežily tak jako těžební limity a lustrační zákon, a že tedy není třeba hledat způsob jak naplnit pokyny o tamid, proč ještě vůbec vést musaf a maariv?
Jestliže ale někdo prohlásí, že „služba srdcem“ je nad „tělesné micvot“, pak by ale asi měl nějakým způsobem najít vysvětlení, jakým způsobem jsme schopni pokyny, které nám bible ukládá naplnit i v té přenesené podobě.
Mohu dokonce i poskytnout i návod jak na to. Se zničením chrámu přestávají platit naprosto všechny „chrámové“ micvot, stejně tak, jako neplatí „desátkové“ v exilu. Tím pádem už nemusíme předkládat ani tamid, a žehnání kohenů, čtení z tóry a veškerá liturgie je jenom hořko-sladkým ohlédnutím za časy, kdy to bývávalo lepší. Amida není řešením ani substitucí a my se prostě jen tak modlíme a scházíme v naději na zbudování chrámu Třetího. V takovém případě je žena vedoucí liturgii zcela na místě. I když i takto to má určité díry. Protože i tím modlitebním usebráním za účelem instalace třetího chrámu se vlastně ohlížíme za dobami, kdy ženy liturgii nevedly.
Je tu ještě jedna šance. Ale dost riskantní. A těžko biblicky obhajitelná. Svést to všechno na šovinistické mačovské kočovníky, kteří kánon kodifikovali a z něj pak odvodili i způsob cesty člověka – halachu.
Bible hovoří sice navýsost symbolickým jazykem, ale zároveň neponechává stranou žádný detail. Mluv k Aharonovi a synům jeho…, tak začínají všechny pokyny ohledně služby v stánku, ohledně obětin a cesty do „nitra chrámu“. Mačo zaargumentuje: „Jasně – Aharon a synové, o ženách ani zmínka“ Pokud by však někdo ve snaze nadržovat ženě při vedení liturgie chtěl tento text maličko „ohnout“, prohlásí, že banim (synové) jsou vlastně všickni potomkové. Synové i dcery. Vždyť ve *Ve-šamru (A ostříhají synové Jisroele) se učíme, že we-šamru bnej Jisroel … a přesto šabat dodržují a velice důsledně i ženy. A dokonce i progresivní vsuvky progresivních sidurů zahrnují do svých požehnání bnej adam, tj. všechna lidská dítka, a určitě tím nevylučují ženy. „Možná tedy,“ bude tvrdit argumentační divoch, „Aharon u-vanaw, (Aharon a jeho synové), to je tedy Aharon a bnej Aharon, tedy i ženy! Tak proč je k vedení liturgie nepřipustit?“
Naštěstí jsem se prozatím s takovouto argumentací nikde nesetkal. Ti, kteří se pokoušejí legitimizovat oprávněnost nároku žen vést liturgii, to zkoušejí spíše přes obětiny doporučené výslovně jen ženám, přes talmudický traktát Kinim, kde se hodně hovoří v ženském rodě dokonce i o obětování obětin, někdy si vystačí jen s free-stylem a jindy se pokoušejí ženy i muže utěšit, že šechina je ženská, takže byla za oponou vlastně pořád. (To poslední mi vůbec nevadí, protože to rozhodně ženu za oponou nijak nelegitimizuje, ale zároveň jí to dává stejně velký a důležitý rozměr jako praktické a jednoduché pravidlo – micwot še-ha-zman gerama – pravidlo o micvot které mohou vykonávat, ale není to jejich povinnost.)
Ale pořád, i když sleduji onu linii, že by synové, mohli být jak synové tak i dcery (lingvisticky a myšlenkově, nikoli antifeministicky, mačovsky), nemohu se zbavit dojmu, že bible vůbec nepřemýšlí o tom, že by muž a žena byli ve všem do puntíku stejní. On to ostatně i beze slov dokazuje sám Stvořitel zavedením druhotných pohlavních znaků… Ale zpět k bibli. Vzpomínáte na pokyn o tom, že máme pamatovat na stvoření? „Ty i syn tvůj, i dcera tvá, služebník tvůj i děvečka tvá …, A kam se poděla žena tvá?
Nikam, protože o tom se vůbec nemusí mluvit. Je přeci v tobě a s tebou. Vy jste celek! Jednota! Jednotka. Dokonce už i za svobodna, kdy je žena pořád ještě něčí dcerou. A tak jako žena rodí mužovu genetickou nadílku sama, pro ně oba a takříkajíc za oba, muž zase „obětuje“ v chrámu za ně oba. A to i tehdy, když od ní převezme dvé holoubátek a trochu bělné mouky, která přináší darem.
Neošklivím si žen, které vedou liturgii, ale nemohu se během jejich vedení dost dobře soustředit, protože možná vnímám liturgii špatně. Ale liturgie je konec konců „jenom“ veřejné velebení, a skutečně záleží na tom, jakým způsobem kdo chce vydávat svědectví. Jen by si měl najít i biblické argumenty, pro případ, že bude dotazován. A já je prozatím nikde nenacházím a tak prosím o pomoc. Kdo je znáte, sem s nimi. Děkuji.
Autor: Jaroslav Achab Haidler
16 Komentářů
Šavua tov,
zajímavé čtení.
bs*d
Gut woch, Refi. Však jsem tu odpověď dlužil, ale uprostřed detailního “flame” anebo “flame” o detaily by se to asi ztratilo :)
Teď nás čeká študýrování – jestli ten pocit a hlavně ta pravidla o “avodat ba-lev” neobsahují ještě nějakou výjimku :) Takže společně do díla a do hledání -acb-
Jsem docela slušná feministka, ale čím jsem starší, tím více si vážím životních situací, kdy jednat mohu, ale nemusím.
ad 3) S tebou, Cipi, bych ale rád seděl v jedný lavici v ješivě :)))
Autor článku zcela opomenul to, že reformní židovský svět už dávno neprahne po znovuvybudování Chrámu. Pokud přece jen uvažujeme o jeho vybudování na tomto světě, tak nikoliv v nabubřelé podobě 2. Chrámu a krvavé oběti považujeme za nemyslitelné.
Se snahou některých některých židovských autorit měnit gramatické rody či zdůrazňovat rod ženský – ať už doslova či eufem(in)isticky je skutečně známá záležitost a přikláněla se k tomu hlavně předchozích desetiletích i část mužských židovských autorit z řad mužů. To je ale nyní zejm. v USA podrobováno kritice, což k nám ovšem nedolehne. My jakoby viděli jen ty extrémy – jak v politice, ekonomii, tak v judaismu.
Ono se o tom tady, v českém prostředí, těžko píše, když v podstatě nikdo není schopen jasně napsat ani říci, co že jsou to zač – ty skoro dva milióny Židů sdružujících se už století přes různé lokální organizace ve World Union for Progressive Judaism. A jak to, že Ministerstvo vnitra Státu Izrael už od r. 2009 (konečně!) uznává tyto lidi za plnoprávné Židy: To se žel nedozvíme ani z Maskilu, natož z Roš Chodeš. Je-li tu a tam nějaká zmínka v tom prvním časopise, je to velmi nepravidelně a tak málo, že to rychle u čtenářstva upadne v zapomnění. Navíc – je celkem čitelné, že redaktoři o tom buď nic moc nevědí, nebo o tom neumí dobře napsat a nebo je to v podstatě ani moc nezajímá.
Škoda přeškoda, protože progresivní judaismus je skutečně mnohem živější a barvitější a hlubší. Rozhodně se nikdy netočil ani netočí jen na problému módně značenému jako “gender”.
Připomínka obětí v Chrámu v rámci modliteb:
Naše modlitby tak dostávají další rozměr, když jeden spíše ztrácejí; bereme-li v úvahu, že se nemodlíme za znovuzavedení krvavých i jakýchkoliv jiných chrámových obětí. Ani tím kohoutem případně slepicí netočíme nad hlavou dětí, jak to donedávna ještě dělaly některé haličské rodiny přišlé po šoa k nám.
To je samo o sobě hodně zajímavé téma: Což kapores není vlastně oběť? A jak se to snese se striktním rabínským názorem, že obětovat můžeme jen v Chrámu?
Nicméně dnes kaparot provádějí u nás, aspoň co vím, mohu se mýlit, jen někteří, často bez přímé rodinné tradice, jako projev vzhlédnutí se v některých formách ortodoxie.
I pro reformní svět platí však zásady, týkající se lítosti, smíření se s Bohem, jakož i s lidmi:
Pokání, modlitba, dobročinnost; odškodnění a požádání o odpuštění.
Ještě poznámku k ženám – vystudovaným židovským duchovním (rabínkám, kantorkám) či k těm, co pouze momentálně vedou bohoslužby:
První a nikoliv všeobecně uznávanou rabínkou byla berlínská Regina Jonas (prošla mj. koncentrákem v Terezíně a zahynula). reformnímu světu trvalo ještě desítky let, než byly ordinovány další ženy jako rabínky.
A že jejich studium je vesměs plnohodnotné a že obecně jsou progresivní rabíni hodni tohoto titulu, je zřejmé už jen z povahy služby, kterou vykonávají. Judaismus od A do Z o takových tvrdí, že to je pouze čestný titul, protože “neznají Talmud.” To je ovšem nesmysl a účelová lež a z části také z nepochopení podstaty reformního judaismu.
Jinde jsem zanechal takový malý soupis literatury, které by mohlo být počátečním vodítkem pro ty, co se chtějí zorientovat.
Vzniká také nový web, který, doufejme, pootevře naše okna i do reformního (progresivního, chcete-li) judaismu.
Ostatně, nebude to nic, čemu bychom nemohli porozumět. Vždyť co byli Židé na českém území, nepatřili zrovna k těm, co by se bránili novým pohledům na tradici. Ostatně, do šoa byla naprostá většina českého Židovstva reformní. Po 2. světové válce nám v tomto ohledu ujel vlak. Není divu, protože za komoušů se tu nic moc nesmělo, kontakty se zahraničím byly zpřetrhané a navazovat je natož udržovat bylo velice obtížné. A do toho přišli “z Mukačeva”. A pak rokem 1992 to skončilo úplně nesmiřitelností v podstatě oficiálně instalované ortodoxie.
Pracně jsme dosáhli r. 2002, že byl povolen v rámci Federace židovských obcí v ČR (FŽO ČR) i konzervativní judaismus, u nás zastoupeným hnutím Masorti. To však nedošlo většího ohlasu.
V r. 2007 se podařilo začlenit i reformní judaismus mezi oficiálně uznávané směry judaismu a bylo stanoveno, že řádné členství v židovských obcích může být i podle práva návratu (model Státu Izrael). Kromě Židovské obce v Praze to má ve svých stanovách, pokud je mi známo, všech ostatních devět židovských obcí sdružených ve FŽO ČR.
Námitka Prahy, že o tzv. halachických Židech by podle této liberální změny pak mohli rozhodovat i nehalachičtí by seděla jen v momentu, že by nebylo umožněno nehalachickým státi se určitým procesem vzdělání v tradici atp. halachickými. To je ovšem zakotveno ve Statutu FŽO ČR i ve vzorových stanovách židovských obcí (ŽO) a tyto bývají zpravidla s menšími úpravami přebírány ŽO.
Ono to vypadá možná trochu nepochopitelně, ale co je důležité na tom je ztráta budoucích generací, pokud bude ctěn i u nich přístup podle práva návratu.
Takže by mělo být eminentním zájmem jednotlivých ŽO, aby potomci těch členů ŽO, co jsou ze smíšených manželství, mohli stát přirozeně členy obcí tak, jako jejich rodiče či prarodiče či praprarodiče.
Že to často zůstává jen na papíře, je věčná škoda. NAděje tu stále ovšem je, protože naprostá většina Židovstva nejásá z toho, že by měla být v budoucnu nahrazena “čistými” konvertity z národů. Vždyť pořád ještě se rodíme. A JE TO O KRVI. Protože jde především o předávání tradice z generace na generaci toho jha Tóry od Hospodina lidu Jisraele.
Čili žena za chrámovou oponou v rámci služby během Jom kipurim (proč psát dvě p???) NENÍ “sousto asi dost těžko představitelné i pro nejliberálnějšího z reformovaných”.
Protože řešíme, jestli vůbec Chrám obnovit či postavit nový (zejména v té 2., ale i první kamenné podobě). A už vůbec reformní svět a – část moderní ortodoxie rovněž – nevidí důvodu zavádět oběti (především ty krvavé, ale i jakékoli) tak, jako se to dělo do r. 70 o.l. v Jerušalajim.
Čtěmež více Leo Baecka!
ad 5-6) autor článku tyto irelevantní pa-argumenty ve svém článku vůbec neřeší :))) Prostě jen hledá odpoveď na otázku, zda rozhodnutí z Jabne platí a do jaké míry… ergo, jak žít s tím, co je možná řešení – o obětech (v jejich fyzické podobě) tam není až tak mnoho řeči :))
Autore článku Achabe, a četl jsi pozorně, co jsem psal? To vidím také, že to neřešíš. Pro Tebe to nejsou argumenty, ale pro milióny Židů ano. Je škoda času psát nepřesně. Když už píšeš o reformě, tak si zkus aktualizovat databázi. Tak o 200 let.
zdá se, že achab má nového kamaráda!
bs*d Ono to už vypadá spíš na stalking :) Ale já mu rozumím. Samota je děsná věc, ne nadarmo je psáno : Není dobře člověku býti samotnému, ale CHafec Chajim zase píše : …. a takový zůstane nakonec sám…
viz: http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/kategorie.aspx?kid=168
Ad 10.: A to píšeš sám sobě nebo jak tomu rozumět? To máš teda blbý.
Protože to, co jsi napsal o Židech v té Progresivní paranoi, lašon ha-ra je.
ad 12)
a) Subjektivní názor nelze komentovat. Aby nebyl subjektivní, chtělo by to upřesnit.
b) To ovšem údajně píšu v Progresivní paranoi, že?? Tady řešíme vhodnost toho, zda ženy mohou vést liturgii za předpokladu, že platí rozhodnutí z Jabne, a vhodnost toho, když někdo na to konto tapetuje irelevantními prohlášeními, že?
c) V desítce 10) pouze cituji dva zdroje, u prvního předpokládám obecnou znalost, anť jest z počátku bible, a autora druhého poctivě uvádím. Takže opět “jenom” úplně vedle. (Protože vztekle?)
Ad 13.: Oni si čtenáři jistě najdou Tvůj nejapný pamflet příznačně nazvaný Progresivní paranoia. Je dobré znát celé dílo autorovo.
Žádné rozhodnutí moudrých nesmí překrýt Tóru. Irelevantně píšeš už hodně dlouho Ty sám, k mé skutečné lítosti, protože tím devalvuješ svou další práci. To, že jsi “nepochopil” a tak to nazýváš “vedle” jen dokresluje něco mnohem vážnějšího. Klid, Achabe. Čti si v Tóře nebo v “tóře,” jak to píšeš.
Ale až se příště budeš opět pouštět do oblasti reformního judaismu, doporučuji Ti hlubší a systematickou práci se zdroji. Chofec Chajim a Mišna Brura ani chasidské poudačky k tomu skutečně nepostačují.
Ad 4, já s tebou taky,- teda já bych vůbec ráda seděla v ješivě. Asi si ještě rozmyslim, jestli se nepřejmenuju na Jentl :D
Ad 15.:
To jsem zvědav, kde v okolí najdete mesiánskou ješivu. Až ji najdete, dejte vědět. Pokud tím nemyslíte to společenství na LamedWaw.