V roce 1946 se členské státy OSN usnesly na tom, že budou předcházet zločinu genocidy, že budou spolupracovat na preventivních opatřeních i na stíhání zločinců.

Přesto si v těchto dnech připomínáme teprve 20. výročí genocidy, před níž elity zavřely oči.

Ačkoli koloniální politika etnického dělení vedla ve Rwandě a Burundi k několika etnickým masakrům, události z roku 1994 nemají v historii země obdoby. V dnech bezprostředně následujících po smrti prezidenta šlo o cílevědomé vraždění podle seznamů, které rychle eskalovalo v krvavá jatka.  Jednou z prvních obětí byla předsedkyně vlády Agathe Uwilingiyimana – aby před jistou smrtí zachránila své děti, ukrývající se v přístavku, vzdala se vrahům dobrovolně. Společně s ní zahynul i její manžel a belgická tělesná stráž.

Zvěsti o smrti předsedkyně vlády se donesly k pozorovateli Spojených národů, kapitánu Mbayi Diagnemu.

Absolvent staré koranické školy Daaray Kokki byl prvním člověkem v rodině o devíti dětech, který získal laické středoškolské vzdělání. Do Rwandy přijel v roce 1993,  nedlouho po ukončení vojenské akademie v Dakaru.

Toho dne se vypravil na místo, aby prověřil situaci a kromě mrtvol v domě objevil i živé děti.  Generálporučík Romeo Dallaire, velitel UNAMIRu,  Diagnemu doporučil počkat na ozbrojené síly. Nikdo se ale neukázal a  pozorovatel děti propašoval na zadním sedadle svého vozu, přikryté hadry, do později proslulého hotelu de Mille Collins.

Děti předsedkyně vlády byly prvními z dlouhé řady lidí, které kapitáne Diagne zachránil.

Concilie Mukamweziová vypráví, jak ji při nákupu ohrožoval kněz se samopalem. Kapitán Diagne se postavil před hlaveň a křičel, že jestli Concilie bude zastřelena, dozví se o tom celý svět.

Ancillu Mukangirovou Mbaye Diagne zastihl plačící na ulici krátce poté, co zjistila, že ačkoli její němečtí kolegové odjíždějí, ona jako rwandská občanka nemůže být evakuována. Šokován přístupem zahraničních pracovníků a vědom si hrozícího nebezpečí, dopravil Ancillu do svého pokoje a nařídil jí nikomu neotvírat. “Když mi v noci přinesl matraci, viděl, že čtu Bibli. Řekl mi, že bych se za svou zemi měla modlit, protože se  dějí hrozné věci.”

Násilí, rozpoutané prezidentovou gardou, se rozšířilo v genocidu. Vojáci zabíjeli děti v sirotčincích, kostely byly plné mrtvol. Odhady hovoří o tom, že  za tři měsíce dosáhl počet obětí osmi set tisíc.

Na silnicích se objevily zátarasy a část pozorovatelů OSN z válečné zóny jednoduše zmizela, aby se později objevila v zahraničí.

Modré přilby dostaly příkaz evakuovat cizince, ale jinak zůstávat neutrální. Jejich počet byl krátce po začátku genocidy snížen z 2.500 vojáků na 300.

Mbaye Diagne ignoroval rozkazy a pokračoval ve své osobní misi; generálporučík Dallaire tuto nekázeň přehlížel a později vyjádřil poděkování svým jednotkám, které civilisty chránily.

Kapitán Diagne se vydával do města hledat další ohrožené jedince, vyzbrojen pouze svým smyslem pro humor, silou osobnosti a vojenskými příděly, které se daly použít jako úplatek. Přestože Diagne byl zbožný muslim, neváhal vykupovat životy převážených Tutsiů nejen jídlem, hotovostí a cigaretami, ale i alkoholem.

“Často rozdával i vlastní příděly jídla, a když to kolegové zjistili, přidávali mu ze svého, aby měl na zadním sedadle vozu stále zásoby.” Babacar Faye vzpomíná, že tam vídal kartony cigaret i piva, lahve whisky a další. “Ozbrojenci u zátarasů Diagneho oslovovali ´šéfe, mám hlad´ nebo ´šéfe, mám žízeň´ a on se vykupoval krabičkami cigaret, kápa milic obdarovával láhvemi whisky. Tak projížděl zátarasy, aniž by vzbuzoval hněv. A tak se mu pokaždé povedlo provézt pět šest lidí.” Další svědectví hovoří o tom, že v některých případech se kapitán spolehl na vtípky nebo naopak uplatnil i proslulou výmluvnost, s níž přesvědčil příslušníky milic, aby odhalené pasžéry nezabíjely.

Jak násilí pokračovalo a počet uprchlíků v provizorním úkrytu stoupal, zhoršovaly se i podmínky. Docházela voda a potraviny. Podařilo se zorganizovat konvoj nákladních aut, které měly uprchlíky převézt z hotelu na letiště.  Automobily ujely jen pár set metrů, než je zastavil dav milicionářů. “Pokoušeli se nás stáhnout z koreb”, vypráví doktor Nyarimilimo, “volali ´zabíjejte šváby´.”. V prvním voze jel kapitán Mbaye Diagne. “Vyběhl a s rozpřaženýma rukama se postavil před auto. Křičel: ´Nemůžete zabít tyhle lidi! Jsem za ně zodpovědný. Nedovolím vám, abyste jim ublížili, nejdřív musíte zabít mě!´”  Následovalo vyjednávání, během něhož Mbaye společně s dalšími senegalskými vojáky přesvědčil milice, aby nechaly konvoj na pokoji. Odjezd jim sice umožněn nebyl, ale vrátili se do hotelu, aniž by došlo k obětem na životech.

Není známo, kolik lidí kapitán Mbaye Diagne zachránil. Odhady se pohybují od tří set do tisíce. Přesnější čísla lze získat jen stěží;  kapitán se na své mise vydával sám a potají a někteří jeho spolubojovníci se o Mbayových činech dozvěděli až týdny po jeho smrti.

Voják, který denně riskoval život pro záchranu životů cizích, zemřel pouhých několik dnů před plánovaným návratem domů, když za jeho vozidlem vybuchl granát.
Jednatřicátého května 1994 neměly jednotky modrých přileb k dispozici pytle na zesnulé. Kapitánovo tělo bylo provizorně zavinuto do plachty UNICEFu, upevněné lepicí páskou.

Po Mbayi Diagnem zůstala vdova a dvě děti ve věku 2 a 4 roky. O manželově smrti se dozvěděla z rozhlasu.  “Dva roky trvalo, než jsem dětem řekla pravdu,” přiznala vdova. “Bylo to těžké, ale nerozuměly by tomu. Bylo správné je chránit až do doby, kdy mohly pochopit.”

Kapitán Diagne nebyl jistě jediný, kdo se během rwandské genocidy  snažil pomáhat těm nejzranitelnějším. Podle slov generálporučíka Dallaira však patřil mezi těch několik málo jedinců, ochotných dávat všanc vlastní život pro cizí.

V roce 2010 byl kapitán Mbaye Diagne posmrtně vyznamenán rwandským prezidentem.

Autorka: Karíma Sadio