Kdo ví, pověz a netaj,

hřešiť jsem přestala.

Zemdlena jsem milostí,

hledajíc milého

po městech i krajinách,

nenalézám jeho.

Do které já krajiny

mám se odebrati,

abych Krista Ježíše

mohla naleznouti?

Pamatuju si, jak mě překvapila až milostná vroucnost této nábožné písně, když jsem na ni narazila v Bartošově sbírce Národních písní moravských. Ztotožnění zpěvačky s Maří Majdalenou je natolik samozřejmé a procítěné, že jsem ji opravdu nejprve považovala za její autentickou výpověď. Píseň neznámé litující hříšnice, navracející se odpadlice (a možná jí nakonec i byla, kdo ví). Až ke konci zbylých 25 slok se dozvídáme, kdo že ta hledající hříšnice vlastně je, hlavní část je věnována jen trýznivému zoufalství té opuštěné zamilované, těžko při tom nevzpomenout na Píseň písní. Možná takové skoro milostně pojaté náboženské vyznání může na někoho působit až nepatřičně (četla jsem, že i s přijetím Písně mezi ostatní svaté spisy to nebylo úplně snadné). Zvlášť, pokud je takto nahlas vyzpívané.

Jenže když bylo evangelium předáno lidu zpěvnému, těžko očekávat, že tak silné poselství ponechá stranou svého zpěvavého zájmu. Že do něj nepronikne po svém. Že si je podrží od těla, ponechá jen na nedělní rozjímání v kostelních lavicích. František Bartoš líčí všemožné životní situace a oblasti zachycené v písních a dochází k závěru, že těžko nalézt vůbec nějakou, kterou by takový lid nedovedl vyzpívat (možná i dovedl nevyzpívat). Odhodlaný Slovák hodlá prý zpívat i v hrobě:

Aj keď umrem, ležať budem,

preca sobě zpievať budem.

A pak vyvstává otázka: komu vlastně byla původně evangelia adresována, nepočítalo se nakonec s tím, že se jich chopí právě takový prostý a jaksi samozřejmě bohatě citově žijící a reflektující lid? Nebyla psána přesně tak, aby oslovila obyčejného posluchače – jasný logický příběh, přirozené užívání emocí, bohatství živých obrazů a odkazů, které nejsnáze zachytí a dešifruje právě on? A nebo už na samém počátku bylo evangelium spíše odborným teologickým textem, který se měl šířit především mezi vzdělanci, skrze ně, bez patřičného rozboru a zprostředkování může lidem spíš ublížit, spontánní lidové chápání je mu spíš na škodu?

Řekla bych, že tak i tak. Snad kdybychom žili v době blíže popisovaným událostem, přiklonila bych se k tomu „obyčejnému člověku“. Ostatně i poměrně složité Pavlovy listy jsou obvykle adresovány „všem svatým“, tedy i těm nejobyčejnějším. Dnes jsme se ale natolik vzdálili oné době a tehdejšímu vnímání, že nás pro dobré porozumění do jejich kontextu někdo musí dovést, pak teprve obrazy můžou zapůsobit, jak mají. Jinak asi opravdu hrozí zbloudilost a tmářství, vůči kterému „lidové prostředí“ určitě imunní není.

Problém vidím v tom, že v rukou různých vzdělanců (často uzavřených za zdmi klášterů, později vědeckých pracoven) končí biblické texty mnohdy neslavně. Jako rozpitvané mrtvoly. Jakoby jim chyběl náboj. Jakoby nástroje, kterými vládnou, nedokázali takoví odborníci využít k tomu, aby vykopali ten jednoduchý a přirozeně (bez nelogických zkratů) plynoucí příběh.

Člověk pak má dojem, že na něho z evangelia čouhá jakási prapodivná teologicky ošetřená pohádka, jejíž nelogické prvky se snadno obhájí odkazem na nevyzpytatelnost Boží a Jeho tajemství. Že přes všechny zajímavé poznámky a komentáře se nikomu moc nechce sáhnout hlouběji, vyprostit evangelium z letitých nánosů, osvobodit příběh, přiblížit se jeho autorům. Jakoby původní autoři i se svým příběhem zůstali ležet na pitevním stole, a přesto že už o nich kde co víme, těžko hledáme jejich stejně odvážné následovníky, kteří by dokázali jejich poselství převzít a převyprávět dál.

Všimla bych si třeba jednoho takového obrazu, který na nás poněkud nesmyslně trčí z Markova líčení posledních událostí Ježíšova života. A sice toho podivného naháče, mladého Ježíšova následovníka, který uniká ze zajetí zcela nahý, útočníkům se z něj podaří servat pouze jeho jediný kus oděvu (Mk 14,51-52). Kde se tam vůbec ten naháč vzal? Proč uvízl svědkovi událostí v hlavě, co si na něm uvědomil, že považoval za důležité tuto zdánlivě bezvýznamnou epizodku předat všem, zanést do tak dramatického líčení Ježíšova konce?

Dospěla jsem k závěru, že s největší pravděpodobností nejde o žádnou banální příhodu, ale naopak, o velice silný obraz, díky němuž teprve nabírá tento způsob vypravování patřičný smysl. Jakési autorovo zhodnocení celé situace, shrnující celý ten zdánlivě povedený pokus zmocnit se Ježíše. Jakoby se Marek neudržel a musel už k tomu něco říct. Vypadalo to takto zle, ale v podstatě se jim nepodařilo nic, toho člověka nedostali. On je převyšoval, jeho se nezmocnili, vrhli se na něho, chytili ho, drželi ho, dokonce ho i zabili – ale on jim přesto unikl, zůstal jim v rukách snad jen ten kus hadru.

Těžko přejít asociaci na pohřební oděv, který zbyl po Ježíšovi v jeho skalním hrobě. Markův „mládenec“ měl na sobě přesně takový. Mladík rezonuje s Ježíšem, Ježíšův příběh dostává díky této epizodce nový rámec, jinou perspektivu.

Podle mě chtěl Marek jednoduše sdělit: přes všechnu hrůzu, co vám tady líčím, on jim unikl. Nedostali ho. Nenapíše dlouhý teologický rozbor situace, vloží tam jednoduchý působivý obraz. Vysmekl se jim.

Pak ovšem příběh o mládenci přestne trčet, mládenec přestane být záhadnou postavou a vše do sebe logicky zapadá.

Podle mě se takových vypravěčských vstupů autoři evangelií dopouštěli často, už jen další Markovo líčení je toho dokladem. Urputnou snahu vládnoucích kněží dostat Ježíše na šibenici dává Marek do protikladu s Mojžíšovým nasazením a obětováním se pro svůj lid, rozprostírá nám tu určitý obraz, vykresluje Ježíšovo vydání jako ukrutnou a v Pilátově podání přímo sadistickou podívanou, parodii na „propusť můj lid!“. V kontextu oslav osvobození z egyptského zajetí působí tento obraz přímo skandálně. Smutné je, že při čtení našich evangelií si to představíme jen těžko. Pilát je tu vylíčený jako takový váhavý dobrák, Ježíš trpí, ale nakonec to byla jeho volba, vlastně to tak chtěl. Lid (podle mě zrovna tady úplně nespravedlivě) je vykreslen jako tupé stádo, jednou řve tak, jindy jinak, odhodlaný ke všemu zlému. Co na tom, že vypravování poněkud nelogicky skřípe. Podle mě se tento Markův obraz zatím podařilo dešifrovat velice mizerně. Jeho výpověď jakoby zapadla do jakéhosi bahna podivné líbivé pohádky o Ježíšovi, božském reku. Markovo pobouření úplně zaniká.

Ale vraťme se k smutku Maří Majdalény. I ona je klíčem k porozumění nahatému mládenci. Právě ona podle Marka nachází taky jednoho takového „mládence“ (stejný výraz) v hrobě, když hledá živého mezi mrtvými. Tady je ovšem mládenec poslem (andělem), který ji informuje o zmrtvýchvstalém Ježíši a vysílá ji na první evangelizační cestu mezi zdrcené učedníky. Ostatní evangelisté si Maří všímají neméně podrobně, patrně v příběhu vzkříšení sehrává docela významnou roli. Ale ani ona zprvu nepůsobí příliš chápavě. Na jednu stranu se jí po svém vzkříšení Ježíš zjevuje jako první, ona ho ale hned nepoznává. Vzápětí ji musí zase brzdit, aby se ho nedotýkala (nechytala? nepověsila na jeho osobu? nesnažila podržet na zemi, pro sebe, jako takového pomocníka pro život?). On musí jít především k Otci. Není úkolem Maří pověsit se na Ježíše (zmocnit se ho), spíš ať hledí, jak a kam jde. I ona tedy zůstává stát v určité chvíli tak nějak mimo, nechápavě, paf. I jí Ježíš tak nějak proklouzl.

Nakonec mám silné podezření, že takového zmocňování se Ježíše se dopouštěli především samotní Ježíšovi učedníci, že přesně tohle Marek zachycuje, stejně jako Ježíšovo rozladění z jejich nechápavého přístupu. Že mnohem horší než samotné zatčení hrstkou pravděpodobně kolaborantských kněží byla pro Ježíše situace mezi jeho blízkými.

Ne nadarmo Marek tak podrobně odvypráví ostudnou peripetii s usínáním jeho nejbližších při smrtelném duchovním boji v Getsemanské zahradě. Ježíš zápasí na pokraji sil, potí krev, a jeho učedníci spí. Přesto, že je prosí v tak dramatické chvíli o podporu, oni prostě chrní. To nevypadá jako obyčejná únava, co je to vlastně za mrákotu, která na ně padla? A není nakonec právě tato mrákota to, co způsobí Ježíšovu smrt? Nemají právě učedníci s Ježíšem naprosto jiné úmysly, než on sám? Nejsou to oni, kdo se ho zmocňují po svém, jsou schopní akceptovat ho jen podle vlastních představ, bez ochoty z nich vyjít a přiblížit se těm jeho? Takže na tu jejich neschopnost a netečnost musí nakonec zvolat: už dost, to by snad stačilo! Když mu dojde, že přes všechnu snahu je oslovit a uvést na svou cestu se mu to stejně nepodařilo, že mu vůbec nerozumějí, že se úplně rozcházejí? Duch by chtěl, je blízko, připravený, ale co s těmi tady?! Není právě toto ta tvrdá realita, která ubije poslední Ježíšovy naděje, že by ho mohl kalich hořkosti minout, že tito se proberou i bez tak strašného vystřízlivění, bez tak drastické konfrontace? Takže zhodnotí: ano, přichází má hodina… to zmocňování se Ježíše začalo mnohem dřív, než ho zajala ozbrojená stráž. Byli to samotní učedníci, kdo se ho zmocňovali nepatřičně. Kdo mu neuměli naslouchat, ale v duchu si malovali, jak prospěje jejich věci jako výborný vůdce, charismatický hrdina, kterému budou na smrt oddaní…

Z celého vyprávění totiž celkem jasně prosvítá snaha učedníků uskutečnit politicko-náboženský převrat s Ježíšem v čele. Zdá se, že jsou skutečně ochotní pro osvobozenecký boj vypustit duši, nelekají se ani mučednictví, Ježíšovy řeči o smrti patrně chápou v tomto kontextu. To, že Ježíš bojkotuje jejich snahy, že zastává Království svého Otce naprosto jinými metodami, než fanatickým náboženským bojem na život a na smrt, je zlomí. Vypustit duši v boji by dokázali, smířit se s tím, že je Ježíš jiný, klade na ně jiné nároky – to nedokázali, to bylo nad jejich síly. I oni zůstali stát s hadrou v ruce. Měli Ježíšův obal, ale on sám, nahý, jim unikal. Zdá se, že existují mnohem těžší věci, než v nábožensky vyburcovaném stavu položit život. Přijmout skutečnost, pravdu, která je jiná, než se mi zdá a hodí, která mnohdy bolí, je asi mnohem náročnější výkon.

A tak evangelium možná končí prázdnýma rukama (když pominu ten hadr) a mnohým zklamáním, na druhou stranu po drsném vystřízlivění o to radostnějším poznáním, že Bůh i přes všechna naše (mnohdy definitivně vypadající) selhání je nám stále vstřícně nakloněný. A že lepší, než třímat v rukách jakoukoli hadru i s tím nejdokonalejším „turínským“ otiskem, je tuto prostou pravdu znát. A nevzdávat to, i když to vypadá hodně zle.

Autorka: Dada