Osmý den Omeru je zároveň prvním chamecdik – tedy prvním „všedním“ dnem po pesachovém cyklu. Nejde mi ale o to, že se pšenice vinopalníků vrací zase do majetku vinopalníků, že si „a  šejner Jid“ může konečně dát české pivo a lze se zakousnout do Šumavy. Ten chamec (symbol nakvašenosti a nabubřelosti) se nám na stůl vrací přesně ve chvíli, kdy v rámci omeru meditujeme o hloubce naší vlastní duchovní výzbroje v rozměru Chesed še-bi-Gvura, tedy česky řečeno v rozměru ukázněnosti lásky a lásky v ukázňování.

A právě to mne na té kategorii zaujalo. Napravovat je samozřejmě naše puzení a poslání. V mnoha ohledech. Jednak po tom touží vesmíry (olamim), jednak po tom osudově toužíme i my sami, protože pojedením ze Stromu poznání se skutečně naplnilo ono lákavé hadí zaslíbení „budete jako bohové“. Proto nás to furt und furt  tolik pudí k soudu.. Jenomže někde pod tím je pořád ještě zakódovaná i ta prapůvodní vděčná láska – chesed .  Obdivná a téměř nechápající – jen prožívající, pudová láska k celému principu  a fungování stvoření, jakou prožíval Adam (rišon), když na to poprvé koukal a dával tomu jména (gn 2:19).

Je to zároveň také projev onoho „otisku Vznešeného v nás“, který si bezděčně připomínáme při každém jídle, pokud si po něm prožijeme patřičné požehnání.  Tam se o Panovníkovi říká „ha-tov u mejtiv“ – tedy dobrý a dobro také konající, poskytující, emanující… A nám by s plným anebo do polosyta naplněným pupíkem mělo pokaždé docvaknout, že jsme-li alespoň v rámci možností „tovim“  zdalipak jsme také „ha-mejtivim“?

A věřte mi, nevadí, jak fatálně nám to docvakne!!  Zda nás to poděsí anebo inspiruje. Jak silně si u cizího stolu uvědomíme, komu za chleba vděčíme. A jak často a jak poctivě si přiznáme anebo jen omlouváme to, že  sami zdaleka ne dost naplno dobro poskytujeme, emanujeme a můžeme zajistit…  Už proto, že nejsme jako „Ha-tov u-mejtiv“. Ale jen obyčejní synové člověka.  A někdy – mimo jiné třeba i proto, že pragmaticky respektujeme písničku: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej…“  Důležité je nám, že to alespoň docvakne.

Protože už jen to poctivé „docvaknutí“ otevírá cestu výš. K určité sebereflexi, která až na vzácné patologické výjimky, vede u každého jedince k nadhledu. A tedy zase o milimetr blíž od potřeby a hlavně páchání soudu ke středovému sloupu Stromu života. A tím k naplnění svého puzení i poslání. Vede k tikunu.

Ukázňovat není proti principům vesmíru. Je to dokonce jeden z Pokynů, jedna z Bran, jimiž je záhodno tu a tam projít. Ale detaily, jak se „ukázňuje“ nádherně ukazují, co má být centrem a výsledkem. Abraham a jeho panovník. Ukázňujme! Samozřejmě bez zbytečných slepičinců na vlastní rohožce. To je pochopitelně chucpe. Ale podle osmého dne omeru ukázňujme s vědomím chamecu. Nikdy by nám tam  neměl scházet ten Abraham (chesed). V Abrahamovském ukázňování žádný chamec nikdy nebyl. Abraham coby archetyp je přeci symbol kopání studní nikoli příkopů. Budování oltářů Sladkému požehnanému kamkoli přijdeme, nikoli hry na nějakou exkluzivitu anebo dokonce exkluzivity vážně míněné. A také symbol laskavého přístupu k ostatním. Ne pro lepší tržby za Sářiny koberce (pokud nějaké snovala), ale pro tu radost ze stvoření a tvoření.

Neumím to!  Ani osmidenní abstinence od chamecdik skutečností, ani trvalé propočítávání osmé omerové kombinace mne to ještě nenaučily. Ale jsem za osmý den omeru docela vděčný. Zkusím (zase až do nejbližšího svého selhání) vždycky, když budu kritizovat, pořádně poměřit ten chamec. Jestli v tom počítání velkých a malých háčků není taky kus mého vlastního zadostiučinění. Spokojené pomlasknutí: „To jsem mu to dal, protože ho fakt hustě nemusím…“

Matka Tereza ze mě nikdy nebude, a kdoví, jestli i tenhle archetyp,  tu a tam někdy pořádně nesepsul některou ze svých pomocných sil. Ale asi bych měl pamatovat přinejmenším na koány z Pirkej avot. Neradovat se z pádu nepřítele, protože to může mít nahoře následky fatální. A co je nejhorší, nejen pro mne.

Shodou okolností dneska začíná stíhat policie primátora našeho města a některé další šíbry, kteří kdoví proč popravili divadlo, ve kterém jsem podle propuštěcích listin odsloužil 20 let a 179 dní. A ve městě Šušan/ Ústí je sason we-simcha. Nejsem matka Tereza, jsem toho času bez práce a  na pracáku, ale ten omer fakt pomáhá. Je mi úplně fuk, že i „velcí“ jsou zranitelní. Ale přál bych si, aby každý hlas ukázňování nebyl štěkotem, ale spíš micvou. A ono se to tu a tam děje. U nás v Ústí ano. A tak se třeba dočkáme i tady na Shekelu. Vesmír je obrovský.

Autor: Jaroslav Achab Haidler