Proč pláčeme pro zboření obou chrámů a nestavíme třetí?  Finance by se sehnaly, jeho půdorys i nejposlednější dekorativní doplňky jsme už dávno rekonstruovali, svět obchodující se Spasením by  nám to určitě také schválil (vždyť se symbolikou Chrámu operuje jak architektonicky tak i teologicky už dvě tisíciletí),   a model Chrámu už také existuje.

Předně – Třetí chrám zbuduje teprve mesiáš. A to ve chvíli, kdy si splní svůj nepodstatnější úkol, aby se naplnilo slovo: Mi Cijon tece tora .. (Ze Siona vzdejde Naučení a Slovo Panovníka z Jerušalajmu).

Ovšem, a to už také dávno víme, ono na nějakém Kostelíku vůbec nefrčí. Stánek i Chrám stávaly tam, kde sobě vyvolil Sladký požehnaný. Na souřadnicích zas až tak nezáleží, ačkoli tradice občas maličko nadržuje tomu Jeruzalému. A také není žádným tajemstvím, že  architektura a doplňky jsou pouze symboly a archetypy něčeho daleko podstatnějšího.

Stejně tak – a tady se už začíná ukazovat, kvůli čemu pláčeme a prozatím nestavíme – je notoricky známo, že během  Devátého av   vůbec neoplakáváme historickou nehodu.  Nějaké bebíčko. Svoji předexilní důstojnost a historickou slávu.  Ani zbourání jakési (nakrásně významné) budovy. Proroctví i tradice shodně tvrdí, že k rozkotání kvádrů dochází především naší vinou. Tedy, chcete-li pro provinění lidu, který měl být ryzí především vůči Slakému požehnanému – jašar El!!  „Pro bezpočet našich selhání a nedostatků, rozvrátil jsi Svatyni svou ..,“ modlíváme se pravidelně každý den.

Doplním-li ještě dva další notoricky známé midraše, že totiž První chrám byl zbořen pro neřádstva zjevná a nepatřičnosti, jichž se tehdy dopouštěl  úřadující klérus a po jeho vzoru i všecken lid. Proto také bylo zjeveno, jak dlouho zůstane v troskách. Zatímco v okamžiku pádu Druhého chrámu, byla již jeho příčinou tzv. chinat sinam – bezdůvodná zloba a nevraživost. A tak nevíme,kdy se mesiáš chopí stavebních výkresů, bude nám ještě jasněji. To je ten hlavní důvod  pláče. Oplakáváme svoji nedokonalost. Ne svoji zoufalost a exil,. Jen svoji lenost, která nás do duchovního exilu žene sama. Právě jen naše pragmatické přežívání tak, jako čteme v úvodu Megilat Ester, brání mesiášovi, aby začal stavět.

Ale čemu se divíme? Tolik toho musíme vykonat, tolik krků uživit! A zaměstnavatel a „doba“ na nás kladou tolik nároků, že prostě nelze být tak úplně košer. Navíc, jeden beztak nic nezmění. Vše – tedy i doba a svět – se vyvíjejí, a dnes už je morálka krapet jinačí.

Je dnes  skutečně krapet jinačí? Přidám tedy ještě dvě tradiční poznámky a midraše. Víme, že k liturgii (vlastně službě) během Tiša be-av  patří také speciální haftarot. Mezi nimi také pasáž Nachamu, nachamu, tedy Potěšujte lidu mého, praví Panovník.

Najdeme ji jako čtyřicátou kapitolu proroka Izaiáše. Tam se taky dočteme, že jednou z útěšných praktik je volání: Všechno živé je jen tráva a všechna důstojnost jen polní kvítí. Tráva uschne a květ opadá, sotvaže na ně povane vítr (Vznešeného). Jen jím stanovené skutečnosti (slovo) přetrvávají.

No děkuji pěkně, to je mi útěcha. Ta člověka dovede buď ke svatouškovství anebo náboženskému fanatismu. Dnes je dnes. Carpe diem. Zbytečné moralizování, to si strčte za klobouk!

Ale tady jsme právě u tajemství kawany a pohledů na poloplnou anebo poloprázdnou sklenici.Ta útěcha právě vůbec není o svatouškovství. Jen o Pravdě.

Moc dlouho tu nepobudem. Tak co už, než užít si to. Anebo existuje cosi, co naplní. Co má smysl a trvání? A najednou to opadavání květu pochopíme. Člověka naplní a pozdvihuje jedině mravnost. Ne kariéra a pragmatické nažívání. Tuto skutečnost mimochodem znal a také  připomíná i Galilejský v dobách, kdy se obchod se spasením ještě ani nekonstituoval. (mat 16:24-26).

A v Ejcha raba, midraši k Pláči Jeremiášovu najdeme pozoruhodnou historku. Není to židovská anekdota, je to spíš židovské pousmání skrze slzy. Veleknězi Cadokovi byly při obléhání a dobytí Jerušalajmu odvlečeny děti. Synek a dcerka. Staly se kořistí římských důstojníků, a ti je výhodně zpeněžili. Dívenku prodali bohatému obchodníkovi s vínem a mládenečka zase do nevěstince. (Tady se midraš  pro své kulisy inspiruje  u Joele – 3:3). Po řadě let přijde nevěstka za kupcem a povídá: „Mám šikovného otroka, ty zase tu mladou holku. Jak je tak občas pozoruju, jsou si v něčem podobní. Oba ze zajímavého vrhu. Je to zdravé a docela pohledné.  Co kdybychom je spolu sezdali? Mohli by rodit další pohledné otroky a my se spolu o to zboží podělíme.“

Kupec nebyl vůbec proti a tak se vystrojila svatba. O svatební noci děvče sedí posteli a usedavě pláče. Její bratr (aniž by se poznali) chce vědět proč. Dívka mu prozradí, že je jí trochu líto, že ona, dcera velekněze, se má stát manželkou a souložnicí nějakého nekohenského otroka – nakrásně ze židů. Bratr zpozorní, vyzvídá podrobnosti, kde vyrůstala, jestli neměla bratra, neměl-li nějaké mateřské znamení. Nakonec sourozenci přijdou pravdě na kloub a …. obejmou se a ve vzájemném šťastném  obětí vydechnou jiskru života. – A přesně o tom je Jeremiášovo „Pro tu příčinu pláču“, dodává midraš.

Nezpochybňuji, že krvesmilstvo je silnější káva než pouhé pragmatické mlčení k nedobru. Neúprosný racionalista zase namítne, že mohli klidně žít spolu, ale nesouložit. Ale midraš vybírá vždy maličko silné modely kávy, aby se snáze zapamatovala podstata. A o logiku mu už vůbec  nejde. Jde o tu „příčinu“.

Protože nedokážeme-li volit mezi životem a smrtí tak, jak nám to doporučuje Moše, pro tu příčinu se Stavitel chrámu doposud nedostavil. Až bude Podstata podstatnější než naše „travnaté“ bezpečí, až nám nebude fuk, co se děje za zdí, potom se podle pravidla micwa goreret micwa – jeden Pokyn automaticky vede k dalšímu – věci kvapem změní. Pak totiž  Slovo Vznešeného jaksi samo vyřine ze Sijona a my můžem s chutí do montérek.

Je tudíž docela dobré uvědomit si, že neoplakáváme jen První a Druhý, ale  především vlastně ten prozatím nestojící Třetí chrám. A proč tomu tak je! – Třeba nám to pomůže se změnit.  Com kal.

Autor: Jaroslav Achab Haidler