Od dvanáctého století po Kristu se devátý listopad připomíná jako den posvěcení Lateránské baziliky v Římě. Chrám zasvěcený přesvatému Spasiteli tam nechal postavit císař Konstantin a roku 324 jej posvětil římský biskup a patriarcha Západu (papež) Silvestr I. V domě přiléhajícímu k bazilice sídlili od čtvrtého do čtrnáctého století římští patriarchové (papežové). V této bazilice se konalo pět všeobecných církevních sněmů (koncilů), bazilika několikrát povstávala z trosek po požárech, drancování vojsky, po revolučních bouřích i zemětřesení… Nejen římští katolíci chápou Lateránskou baziliku jako jeden z ústředních (světových) chrámů křesťanství, pro mnohé křesťany je tato bazilika matkou všech chrámů…

Pavel z Tarsu píše křesťanům v Korintu, zda nevědí, že oni jsou Božím chrámem a že v nich přebývá Boží Duch¹⁾. Což si někteří lidé začali vykládat i tak, že křesťané vlastně nepotřebují nějaké místo k uctívání Boha, pokud v nich samých přebývá Boží Duch. Kdekoliv se sejdou dva nebo tři, náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus je mezi nimi a je jejich prostředníkem před Bohem Otcem v Nebesích, tak to bylo zaslíbeno a tak to je. Ano, modlit se lze kdekoliv, Církev Kristova, je-li pronásledována, nalézala a nalézá pro modlitby a udílení svátostí nečekaná a neobvyklá místa, na tom není nic nedůstojného. Ale vnější stav (podoba) církve, stav modliteb a důstojnost (forma) udílení svátostí, pokud se neděje něco mimořádného, to je také odraz chrámu Ducha nalézajícího se uvnitř srdcí a myslí křesťanů.

Ke kázání (slyšení a studiu) Božího Slova se křesťané klidně mohou sejít i ve stodole jako Amishové v USA nebo v kůlně či garáži jako pololegální křesťané v Číně. Ale lidská duše často touží po velmi intimním sepětí (setkání) s Bohem, a toho lze většinou dosáhnout buď v tichu a samotě, nebo skrze svátosti ve specifickém prostoru či atmosféře. Touha po intimitě spojení s Bohem se (logicky) odráží ve fyzickém světě, tedy v prostoru planety Země, který člověk spoluvytváří (dotváří) svou činností, nebo úžeji vnímáno v prostoru, který člověk chápe jako své (byť dočasné) vlastnictví. Ten prvý (zemský – planetární) prostor, tím mám na mysli to, že člověk (většinou v kolektivu) buduje nějaké zvláštní místo setkávání s Bohem. Lidé často touží, aby toto místo bylo výjimečné, aby bylo dominantou prostoru, který obývá určitá komunita, a tak Bohu zasvěcené chrámy stavíme buď v našem centru uprostřed osídlení (na návsích a náměstích), nebo na výrazně vyvýšených místech, kopcích a horách, kde je vidíme ve chvílích, kdy pozvedáme hlavy, abychom pohlédli kolem sebe výše, než vzhlédneme přímo k Nebesům. Individuální intimní prostor se utváří (buduje) člověku lépe než prostor kolektivní, dělá jej většinou pro sebe a maximálně pro své blízké, takový prostor se proto nutně tolik neomezuje nějakými pevnými pravidly komunity a takový prostor je odrazem osobní mentality jedince i kultury, ze které pochází. Kolektivní prostor pro intimní setkání s Bohem je chrám (ať už je velký, či malý, legální či ilegální); centrem chrámu je oltář, ať již k tomu určený, či je to jen stůl, na kterém se jindy odehrává něco jiného; posvěcení oltáře se děje skrze obřady i skrze víru těch, kteří jsou u oltáře přítomni. A zde je to důležité: Jaká je víra těch lidí před oltářem, je to opravdu víra srdce, mysli i Ducha? Je to víra skutečně posvěcující? Pavel z Tarsu křesťanům v Korintu píše: „Neboť Boží chrám je posvátný, a tím chrámem jste vy.“²⁾ Ano, nejen naše těla, ale i naše skutky by měly být tedy posvátné, a tudíž posvěcující. Oběť předkládaná Bohu na stole v tovární šatně není znesvěcující, je-li posvěcována vírou přítomných, ale obřad v chrámu může být mrtvý, a dokonce znesvěcující, je-li konán náboženským formalistou, jehož víra je pochybná či byla zabita církevní byrokracií a univerzitními spekulacemi. V soukromém životě je intimita našeho prostoru pro setkávání (spojení) s Bohem často velmi prostá, máme nějaké místo, které máme rádi, kde si před modlitbou zapálíme svíčku; naše spojení může být provázeno příjemnými prožitky, nejen vůní kadidla či olejů a bylin, ale třeba i vůní a chutí čaje či kávy, které si vezmeme do nějakého klidného koutku našeho domova a kde si odpoutáni od běžného života přečteme pár stránek z Bible. Chtít se cítit dobře, když jsme myslí spojeni s Bohem, na tom není nic špatného, je-li náš život dobrý a zbožný³⁾. Někdy pak už sám dotyk pohledem s takovým místem našeho domácího setkávání se s Bohem může v mysli vyvolat zklidnění, když na nás zaútočí nepokoje běžného života a každodenních starostí. Mysl člověka má mnoho rovin a člověk je i „tvor vizuální“, skrze vnímané „obrazy“ do naší mysli vstupují pocity, jsou-li tyto „obrazy“ spojeny s Bohem a jsou-li opakovaným prožíváním upevňovány, pak ovlivňují naši mysl v tom dobrém slova smyslu, a proto je užitečné, aby člověk měl ve svém domově takové pevné místo setkávání se s Bohem, byť by to byl jen nepatrný koutek s malým stolkem, svíčkou a Biblí. Podobné je to i v kolektivním prostoru setkávání se s Bohem, i zde jsou velice důležité nejen myšlenky (slova čtená či kázaná), ale i vizuální podněty: je-li sakrální prostor ztišující, harmonizující, kde světlo i vůně naplňují lidská srdce i mysli zvláštní atmosférou, pak tam lidé dosahují i společného spojení s Bohem. Stav lidských myslí ovlivňují různá očekávání, církev, která je pronásledována, většinou přestane vnímat prostor a soustředí se na posvěcující konání, ale právě toto je aktuálně i dlouhodobě možné (uskutečnitelné) jen v extrémních situacích. Za běžné situace má lidská mysl svá očekávání související s kolektivním spojením s Bohem spojena se sakrálním prostorem, který je vyčleněn z běžného lidského života pro stav sváteční – pro stav posvěcující. Je-li však sakrální prostor architektonicky a barevně odpudivý, vyvolávající stres, je-li naplněn špatnými zvuky (nepříjemnou hudbou), pak ani sebelepší kázání, ani slova čtená z Bible nepomohou k tomu, aby se srdce přítomných lidí spojila k sepětí s Bohem.

Biskup Caesarius Arleský⁴⁾ v jednom svém kázání říká: „Chceš-li, aby byla bazilika plná světla, Bůh také chce, aby tvá duše nebyla temná.“ A to je problém mnoha dnešních církví, nejen římští katolíci mají pocit, že do posvěcujícího prostoru setkávání se s Bohem naplněného vůní kadidla proniká nějakou puklinou Satanův dým… Od počátku minulého století procházelo křesťanství desakralizací (zbavováním svátostného), která byla ovšem nastartována již v dobách takzvaného osvícenství, jed zpochybňování posvátného nejprve otravoval srdce lidí takzvaně vzdělaných (spekulujících intelektuálů), následně pronikl na panovnické dvory, v devatenáctém století dopad myšlenek osvícenství totálně rozbil původní sociální uspořádání v mnoha evropských zemích a spolu s tím začal tento jed ničit tradiční rodinné hodnoty. První světová válka byla završením tohoto satanského zkázného díla v rovině světské (státního a společenského uspořádání), a to, co následovalo po ní, byl počátek široké ofenzivy zpochybňování tradičních hodnot v rovině duchovní. Modernismus a liberalismus vzešlé ze zvrácených myslí pyšných katolických i protestantských theologů, kteří přestali být autentickými vykladači a služebníky Božího Slova, destruovaly duše prostých věřících lidí, kteří na takový útok nebyli připraveni. Důsledky této destruktivní činnosti, kdy církve nebyly rozbity primárně bolševiky či kapitalistickou konzumní společností, ale byly rozbity zevnitř s pomocí falešných pastýřů, ty vidíme zřetelně nyní a víme, že dílo zkázy dále pokračuje a jed Antikristův si hledá další a další oběti, které by strhl do zničující temnoty. Kdo čte svitek (knihu) zjevení, která od Pána obdržel na ostrově Patmos apoštol Jan, ten ví, že to tak musí být, že destrukci křesťanství nejde zastavit, že nakonec – jak píše evangelista Lukáš – zůstane jen malá skupina věrných věřících.⁵⁾ Říkám si, že bychom neměli oplakávat, natož pohřbívat (starat se o) ty mrtvé (míním duchovně mrtvé), kteří stejně nic chtít slyšet nebudou, ale tato tvrdě logická úvaha mne není schopna zcela zbavit lítosti nad tím, co bylo duchovně i materiálně zničeno a jak byla víra pokřivena…, vždyť i Pán Ježíš plakal, když slyšel, že Lazar zemřel, pak šel a vyvolal Lazara z hrobu zpět k životu…, a proto zůstávám v naději, že ve správný čas Pán vyvolá k životu i Svou Církev, i kdyby to měla být až Církev Nové Země a Nového Jeruzaléma, a to je naděje, která je radostná. V tom neradostném mezičase bychom měli vytrvat… Vytrvat i za cenu toho, že vidíme, jak ztrácíme ten veřejný prostor setkávání se s Bohem, ten nám služebníci Antikrista mohou vzít, dokonce i ten soukromý prostor nám mohou vzít, ale stále platí⁶⁾: „Zničí-li někdo Boží chrám, zničí Bůh jeho.“ Proto se nebojte ani nermuťte, a jak píše Lev I. Veliký⁷⁾: „Vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.“

Autor: pastor Ari

(Napsáno v „Domě u jezera“ 9.11.2014

jako součást cyklu textů „Z času temnoty“)

1) Viz List apoštola Pavla křesťanům v Korintu 3:16

2) Viz List apoštola Pavla křesťanům v Korintu 3:17b

3) Pocity provinění a skutky pokání sice také do života víry patří, ale není (nemělo by) to být za normálních okolností něco každodenního.

4) ✶ mezi lety 468-470  – ☩27. srpna 542

5) Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Lukáš 12:32

6) Viz List apoštola Pavla křesťanům v Korintu 3:17a

7) ✶ okolo 400 – ☩10. listopadu 461, v letech 440 až 461 vykonával úřad římského biskupa a patriarchy (papeže)