Vatikánská diplomacie má problém, ten problém se jmenuje Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, je to člověk, buddhistický mnich, člověk, který ve svém současném životě nosí titul 14. dalajláma. Tento člověk je nositelem Nobelovy ceny za mír, je duchovním vůdcem tibetských exilových komunit a je známou postavou v náboženských i politických kruzích… I přes své spíše levicové politické názory je tento buddhistický mnich mediálně vnímán jako symbol odporu proti čínské komunistické vládě.

Mediálně zatím spíše populární papež František, který se setkává s kdekým, včetně marxistů, se rozhodl s dalajlámou (během dalajlámova pobytu v Římě) nesetkat – nesetkat ani oficiálně, ani soukromě. Proč? Prý aby tím nenarušil slibně počínající, ale křehké diplomatické vztahy s čínskou komunistickou vládou. Kdyby papež František jako vůdce modernistických katolíků řekl, že se s dalajlámou nesetká z důvodů odlišnosti víry, tak bude náhle za nábožensky netolerantní personu. Jenže nesetkání se kvůli ohledům na zájmy katolické církve v Číně, to je možná ještě horší klopýtnutí. Jak si nyní všechna ta humanistická a pravdoláskařská média, která Františkovi až doposud podkuřovala, přeberou to, že vlastně není jiný než třeba mediálně odsuzovaný český prezident Miloš Zeman? Jak si přebrat, že kamaráčofty s čínskými komunisty, a tedy s okupanty Tibetu, jsou pro Františka důležitější než přiznat se k zástupci uprchlíků, k zástupci pronásledovaných pro víru (byť se nejedná o víru křesťanskou), přiznat se k tomu, kdo reprezentuje ty, kteří jsou v Číně vězněni, přiznat se k tomu, kdo je po desetiletí hlasem svědomí světa – toho světa, který Číně v zájmu dobrých vztahů a obchodů Tibet obětoval?

Ano, František se mohl zatvářit jako nábožensky netolerantní, a asi by mu to časem bylo zapomenuto, u tradicionalistů by tím body nenasbíral, ti by mu to nevěřili, ale média by mu možná takové klopýtnutí odpustila. Teď musí Vatikán mnohem více manévrovat a bude (už začal) tvrdit, že je třeba brát ohled na to, aby nebyla zbytečně ohrožena katolická komunita v Číně. Je to hloupá – trapná výmluva, spousta čínských katolíků sedí ve vězení nebo už dávno druhořadými občany jsou, ti nějaké speciální ohledy nepotřebují.

Svatořečením papeže Jana Pavla II. se papež František pomyslně přihlásil k jeho duchovnímu odkazu, ale realizuje jej opravdu? Jan Pavel II. se dalajlámy nebál, setkávali se spolu poměrně často, nebál se tedy ani o osud čínských katolíků, věděl totiž velmi dobře, jak to s komunistickou mocí funguje a že nemůže ohrozit ty, kteří jsou komunistickou mocí ohroženi již ze samé podstaty své věrnosti Kristu… Stále více to vypadá, že papež František si i z Jana Pavla II. bere jen to, co se mu hodí, ale že je jinak svérázný a svévolný, pokud jde o svá rozhodnutí.

Mohli bychom si říci, že o dalajlámu a tibetské buddhisty se starat nemusíme, že to není náš boj, ale to by mohl být nebezpečný omyl. Je-li dnes ochoten papež František na oltář dobrých vztahů s Čínou položit dalajlámu, musíme se ptát, kdy na stejném oltáři obětuje čínskou podzemní církev?!? Vždyť takovou politiku Vatikánu jsme už jednou zažili v době nešikovné a často pro podzemní církev fatální vatikánské Ostpolitik kardinála Casaroliho, který byl ochoten obětovat část pro komunisty i pro Vatikán názorově nepohodlné podzemní církve (kněží a biskupů), ale při povaze papeže Františka by to celé mohlo být pro čínskou podzemní církev mnohem horší…

Autor: pastor Ari

(Meditační ústraní Andělský ostrov, 12.12.2014)