Ten rok byla zima dlouhá a často sněžilo, snad více než kdy v předchozích letech, snad více, než kdy si lidé pamatovali či chtěli pamatovat.

Stará dáma seděla u televizoru v parádním pokoji, obklopena řadou předmětů, které ji tak či onak připomínaly minulost. Na dolní části obrazovky televizoru již nějakou dobu běžel výstražný a stále se opakující titulek, že diváci mají očekávat důležitou zprávu a nemají odcházet od obrazovek.

Pak se na obrazovce objevila vážná tvář hlasatele, který říkal, že podle zpráv státního úřadu pro sledování a předpovědi počasí nastalo nečekaně rychlé oteplení, které způsobuje prudké tání sněhu v horách, jež vyvolá -podle nejnovějších předpovědních modelů vědců- velké katastrofální povodně. Hlasatel začal vyjmenovávat, která místa jsou ohrožena a do kolika hodin či maximálně pár dnů se kde mají lidé připravit na evakuaci. „Kam ten svět spěje?“ povzdechla si stará dáma polohlasně ke kocourovi, který nevzrušeně poklimbával na polštářku vedle ústředního topení – kocour na to nic neříkal, lidské problémy ho nezajímaly.

Za několik hodin ulicí projížděl policejní vůz, majáky výstražně blikaly a z jeho tlampače se stále ozývalo: „Připravte se do tří hodin k evakuaci a dostavte se na nejbližší autobusovou zastávku s evakuačním zavazadlem. Městská správa vás dopraví do bezpečí.“

Stará dáma se rozhlédla kolem sebe, ze skříně vyndala velkou cestovní kabelu a začala do ní skládat oblečení, peníze, doklady… Pak se rozhlédla kolem sebe. Co ještě vzít? Krabičku se šperky? Album fotografií z dětství? Ten obrázek z cesty v rámečku? Oblíbenou knihu? Ale kterou? Na oválném stole se začaly kupit věci, předměty z drahých kovů i dnes již obchodně naprosto bezcenné suvenýry z cest, knihy, pohlednice, fotografie, staré dopisy převázané zašlou růžovou pentlí… A co kocour? Nemohu přece odejít bez kocoura, pomyslela si stará dáma. Bezradně se posadila do křesla, má tohle všechno opustit? Co když sem vniknou zloději? Už dříve přece byly povodně a k našemu domu se tehdy voda nedostala, ta vždy zůstala jen na okraji ulice. Hlavou staré dámy běžela spousta myšlenek.

„Dostavte se, prosíme, do třiceti minut k evakuaci,“ hlásal tlampač policejního vozu. Stará dáma zhasla všechna světla v domě. Ne, nikam nepůjde. Tohle všechno nemůže opustit. Tady je celý život doma. Někdo se spletl, jen lidi zbytečně děsí.

„Dostavte se, prosíme, k evakuaci, autobus odjede za pět minut,“ ozval se znovu tlampač z vozu policistů. Vzápětí zazvonil domovní zvonek, dva policisté procházejí ulicí, každý po jedné straně ulice, u každého domu se zastaví a zazvoní. Stará dáma je vidí z okna, ale neozývá se. „Tady přece nikdo není,“ zašeptá s pocitem vítězství ke kocourovi. Policista jde dál, stará dáma se usmívá, už ji nikdo nebude rušit a obtěžovat, zůstává zde ve svém království, nic se jí nestane.

O dvě hodiny později se přihnala nebývalá vodní vlna, zaplavovala ulice a temná špinavá voda se s děsivou dravostí hnala k domu staré dámy, síla vody byla nezvykle veliká, krásné staré zpola zděné a zpola dřevěné domy se pod tou silou bortily jak domečky z karet. Stará dáma slyšela hluk zkázy, viděla z okna, že pryč je už okraj ulice, domy sousedů, a voda postupovala blíž a blíž. Tady nikdy voda nebyla, sem nedorazí, pokoušela se v mysli zahnat paniku, ale to bylo jen pár vteřin, vodní síla narazila na stěnu domu, ozvalo se zaúpění namáhané konstrukce – děsivý zvuk jak nějakého týraného zvířete a pak hrozivé praskání. Stará dáma se rozhlédla po parádním pokoji s televizorem, po svých milovaných předmětech, s nimiž měla spojeno tolik krásných vzpomínek, předmětech, které nemohla opustit; vyděšený kocour pobíhal kolem a hledal, jak uniknout ven z této lidské pasti. Pak přišel ohlušující rachot a dům se i se vším, co bylo v něm, zhroutil… Voda se valila dál, nesla trosky domu, které se promíchávaly s jinými, na hladině chvíli plavalo pár starých fotografií a balíček dopisů se zašlou růžovou pentlí, než je vír strhl do hlubiny…; na kusu nějakého nábytku se nad hladinou pokoušel přežít kocour, snad vzpomínal na starou dámu, která neměla tolik sil se nějakého kusu dřeva plovoucího na hladině udržet…

Znám jednu takovou podobnou starou dámu, říkáme jí církev, někde se jí říká katolická a jinde pravoslavná, má i jiná pojmenování. Ve své současné podobě povstala již dávno z vůle mocných světa a některých nevěrných biskupů, když se křesťanství v Římské říši stalo státním náboženstvím. Ačkoliv se dnes tváří důstojně, tak jako mladice nejprve zapomenula na dobré vychování a flirtovala s panovníky i vojevůdci, záhy jí pak už nedělalo problém ani smilnit s těmi, kteří udávali tón chodu světa, a přijímat za své smilstvo od nich dárky i mít podíl na jejich moci. Jak stárla, přestávala být pro mocné tohoto světa atraktivní, přestávali ji zvát k významným rozhodnutím, jen občas ještě někomu posloužila na veřejných akcích jako tradiční symbol dávné slávy a moci. Pro moderní svět však je stále méně zajímavá, mnohým je spíše k smíchu, jak se snaží znovu a znovu vecpat do rozhodujících dějů, nebo k zlosti, jak se snaží okázale hromadit majetky. Často až příliš zoufale připomíná starou prostitutku, která na sebe navěší zlaté cetky a myslí si, že se jí tím navrátí její někdejší dívčí krása, ale když takto vyjde mezi lidi, tak se stane jen terčem posměchu, závisti a nakonec ji o ty její šperky nečekaně a hrubě okradou. Obydlí této stařeny je zaplněno vzpomínkami na zašlou krásu a slávu, je plné knih obsahujících již dnes nic neříkající slova, dávno pominulé nauky a teorie. Kdesi v tom zbytečném smetí však stále leží drahocenná perla, skvost, který kdysi vlastnila mladá dívka, skvost, kterým se měla ozdobit nevěsta, aby krásná a čistá na duši uvítala Nebeského Ženicha. Ano, nevěstou se nakonec nestala, od Ženicha se sama odvrátila a stala se hříšnou poběhlicí, ale ta perla, ta tam někde zůstala. Je to zázračná perla, mohla by dokonce vrátit dávnou krásu a ztracené mládí, mohla by zahladit každý spáchaný hřích -jak to prorok Izajáš (1:18) slibuje těm, kteří činí pokání-, kdyby ji stařena našla, kdyby opustila svůj zatuchlý příbytek a odešla pryč, kdyby si nevzala nic jiného, co by ji znovu zatěžovalo a odvádělo od dobrého rozhodnutí, ta perla by jí zachránila život – život věčný.

A co vy? Sedíte v proklatém a ke zkáze odsouzeném příbytku stařeny a myslíte si, že ji a její dům nemůžete opustit? Myslíte si, že jednou bude její sláva a moc nějak obnovena a že i vy pak budete mít podíl na její moci? Chcete zahynout mezi cetkami a většinou pochybnými lidskými naukami? Nenechte se mýlit, voda se valí, ale ještě máte čas odejít, ještě máte čas najít zapomenutou a odloženou vzácnou perlu a začít nový život…

Autor: pastor Ari

(Meditační ústraní Andělský ostrov)