Všechno souvisí se vším, byť to zdánlivě tak na prvý pohled vypadat nemusí. Souvisí to zvláště tehdy, pokud jsou to děje, které rozhýbává člověk s nějakým záměrem a nedomýšlí přitom všechny následné možné důsledky svého původního záměru. V dnešní globalizované společnosti to platí více než kdy jindy, šachovnice dějů příštích přestává být jasným hracím polem i pro ty, kdo ji postavili, a propadá se evidentně do chaosu…

Boží Slovo – Bible, ale i běžná lidská zkušenost nás učí, že pokud nechceme, aby něco nepříjemného bylo činěno nám, pak bychom to neměli činit ani my sami. Víme také, že je hloupé radovat se z cizích problémů. Víme velmi dobře (nebo snad už mnozí nevíme a zapomínáme?!?), že musíme hasit požáry, protože vítr lehce přenese jiskry z jednoho domu na dům další, a že pokud bychom nebyli dostatečně rychlí v hašení požáru, tak záhy požár zachvátí celé město. V poslední době to však vypadá, že se někdo intenzivně stará, abychom neviděli nebezpečnost požárů v našem sousedství, abychom zůstávali ve falešném klidu, že problémy jiných nejsou i našimi problémy. Někdo si zjevně nebezpečně hraje s ohněm, který by nás měl pálit i v sousedství, protože jinak může záhy červený kohout zakokrhat i na naší střeše…

Polonahá žena překonala o vánočních svátcích na vatikánském náměstí zátaras kolem Betléma, vytrhla z jesliček sochu znázorňující narozeného Ježíše, zvedla ji nad hlavu a cosi antikatolického a antikřesťanského vykřikovala k davu šokovaných katolických poutníků i turistů, na jejích odhalených ňadrech bylo možné číst anglický nápis: „Bůh je žena.“ Pak přiběhl policista a pokusil se ji zadržet.

Skutek ojedinělé nešťastnice s pomatenou myslí? Ne! Toto byl start kampaně „Masakr neviňátek“, kterou organizuje feministické hnutí FEMEN založené v roce 2008 na Ukrajině. Představitelky FEMEN ve své nejnovější kampani vyzývají své stoupenkyně a příznivkyně, aby po celém světě napadaly Betlémy a odstraňovaly sošky „Jezulátka“. Proč jim vadí právě symbol narozeného dítěte, nad kterým se sklání Maria s Josefem – rodiče? Proč jim tak vadí a proč chtějí zneuctít symbol rodiny?

Neměli bychom zapomenout, že toto militantní hnutí stojí za zničením kříže v Kyjevě – kříže vztyčeného na památku obětí totality. Neměli bychom zapomenout, že i tehdy to byl počátek kampaně, ve které FEMEN vyzývaly k ničení pravoslavných křížů. Ale útok na pravoslavnou církev tehdy nikoho na Západě netrápil, vždyť to byl přece útok na církev kdesi na Východě, na církev údajně úzce spojenou s Putinem a ruskou vládou. Tehdy hrdinky z FEMEN sklízely na Západě mediální potlesk. Že zničily pomník obětem komunistické totality? Nu, o tom se raději na Západě pomlčelo, stejně jako o tom, že tento první kříž, zničený v Kyjevě, nepatřil pravoslavné církvi, ale že jej postavili řeckokatolíci.

Když ruské dvojče FEMEN, partička fanatiček říkající si Pussy Riot (což lze přeložit jako Kundí vzpoura – nazývejme věci i česky pravými jmény, vždyť ony si ten vulgární název samy zvolily), zneuctila 21. února 2012 svým obscénním vystoupením moskevský chrám Krista Spasitele a přímo před ikonostasem padala například jejich slova:

„Гей-прайд отправлен в Сибирь в кандалах

Hrdost gaye je odeslána v poutech na Sibiř

…

Женщинам нужно рожать и любить

Срань, срань, срань Господня

Срань, срань, срань Господня

Ženy musí rodit a milovat

Hovno, hovno, hovno Boží

Hovno, hovno, hovno Boží

…

Богородица, Дево,

стань феминисткой

Стань феминисткой,

феминисткой стань

Bohorodičko, Panno,

staň se feministkou,

staň se feministkou,

feministkou se staň

…

Лучше бы в Бога, сyка, верил

Пояс девы не заменит митингов…

Lépe kdyby v Boha, vymrdanec, věřil

Pás panny nenahradí mítinky…“

tak i tehdy západní média těmto feministkám tleskala. Slyšeli jsme tehdy jen, že se píseň jmenovala „Богородица, Путина прогони“ – „Bohorodičko, vyžeň Putina“, ale nikdo se opět neobtěžoval přiblížit lidem text „písně“, který v chrámu Krista Spasitele tyto pičirotky (jak jim říkají Rusové) „zpívaly“. Je toto snad ono „umění“, za které dostaly členky skupiny Pussy Riot v roce 2014 „Cenu Václava Havla za kreativní disent“? Jak tento vulgární a antikřesťanský text naplňuje myšlenku nadace Human Rights Foundation, že tato cena má být oslavou těch, kteří s odvahou a vynalézavostí usilují o život v pravdě, a demaskují tak lživost diktátorských režimů? A proč tuto cenu, která se tváří jako morální apel, zároveň provází i finanční odměna 350.000 tisíc norských korun (asi 1,2 milionu českých korun – pozn. red.)? Má mne přestat veřejná vulgarita pohoršovat jen proto, že prezident Obama smí například prohlašovat: „We all know Bibi Netanyahu is a pain in the ass.“ = „Všichni víme, že Bibi Netanjahu je osina v prdeli.“? Nebo proto, že madam Victoria Nulandová (náměstkyně amerického ministra zahraničí) doporučuje v telefonátu s Geoffreym Pyattem tomuto americkému velvyslanci, že má „fuck the EU“, tedy česky řečeno „vyjebat s EU“? A proč se pak vlastně česká a zahraniční média náhle tak diví vulgárnímu slovníku českého prezidenta, když on nedělá nic jiného, než co běžně dělají politici našich politických i vojenských spojenců?

Připusťme, že žijeme ve světě, kde spolu zápasí různé ekonomicko-ideologické systémy, a že jednou z forem tohoto zápasu je propaganda. Propaganda nemusí být nutně vždy lží, propaganda se může dělat i zamlčováním plných skutečností. Ruská média zamlčují a mlží, pokud jde o události různě ve světě, média v USA a EU dělají totéž, čínská média taktéž, je to ve všech případech – jak říkávali naši předci – „jakbysmet“, tedy jak by smetl – zametl z dohledu, dnes tomu říkáme zametat pod koberec. Co není úplně vidět (co můžeme zatajit a zamlčet), to je nejasné, média pak tomu mohou připsat jiný obsah či podobu, mohou z toho udělat to, co zrovna politici potřebují. Jen v poslední době přestává být jasné, kdo komu slouží: média politikům, či politici médiím? Nebo slouží politici i média ještě někomu jinému?!?

Ale zpět k FEMEN, „udatné bojovnice“ si na Ukrajině nechtěly ochutnat případnou trpkost žaláře ani platit pokutu za vzniklou škodu, a tak aby unikly soudu za vandalismus spáchaný v Kyjevě, uprchly do zahraničí. Jejich cílovou stanicí se stala Paříž.

Západ zřejmě očekával, že se z FEMEN stane jedna z mnoha dalších „tradičních“ exilových organizací, které dál směřují svou aktivitu do země svého původu; takové organizace jsou vítány a hostitelskou zemí často i materiálně podporovány – tedy pokud je jejich aktivita shodná s žádoucí (místní) aktuální propagandou. Jenže tak jako v případě splašené krávy se – jste-li škodolibé povahy – můžete sice radovat, že podupala sousedovo pole, ale nevíte, zda záhy nepodupe i pole vaše, tak v případě FEMEN se Západ mýlil, když od nich očekával, že se budou dál orientovat výlučně jen na politiku na Východě.

Na první pohled se zdá, že FEMEN není možné kontrolovat, natož řídit; tyto militantní feministky nepřenesly na Západ jen své „sídlo“, ony sem přenesly i svou aktivitu a záhy opakovaně útočí v Paříži, Štrasburku i v Londýně a také ve Vatikánu. Vypadá to dokonce, jako by svou původní nenávist směřovanou k pravoslaví přesměrovaly v poslední době na katolickou církev a Vatikán.

V únoru 2013 vstoupily členky FEMEN do pařížské katedrály Notre-Dame ve skupině turistů. Měly na sobě oblečené dlouhé kabáty, které však náhle svlékly a pod nimi byly polonahé, pak se shromáždily u nových zvonů, které byly před zavěšením položeny v chrámové lodi, vykřikovaly svá obvyklá hesla a tloukly do zvonů, chtěly tak prý oslavit oznámení o odstoupení papeže Benedikta XVI.

Dvaasedmdesátiletý představitel belgické katolické církve, arcibiskup André-Joseph Leonard, byl členkami FEMEN napaden v květnu 2013 během konference na Svobodné univerzitě v Bruselu. Aktivistky FEMEN kolem něho jak šílené poskakovaly polonahé s nápisy na těle, jako například „moje tělo, moje pravidla“, a za vykřikování různých proticírkevních hesel lily na arcibiskupa vodu. Ten se snažil zachovat klid a nakonec se se zavřenýma očima jen modlil.

20. prosince 2013 znesvětila členka hnutí FEMEN v Paříži chrám Marie z Magdaly (mimochodem zasvěcený památce křesťanských obětí francouzských revolucí), když se vymočila na stupně před hlavním oltářem, zároveň kolem oltáře rozházela kusy krvavého telecího masa, údajně prý jako výraz souhlasu členek FEMEN s prováděním potratů a jako projev solidarity se ženami, kterým je právo na potrat odpíráno.

25. prosince 2013 aktivistka z FEMEN narušila v katedrále v Kolíně nad Rýnem slavnostní bohoslužbu, když vyskočila polonahá na oltář, na těle měla nápis „Já jsem Bůh“, a jako v jiných případech i ona vykřikovala nenávistná protikřesťanská hesla.

Útoky na církev pokračovaly i v roce 2014, mimo jiné v listopadu 2014 tři aktivistky z FEMEN odhodily své svršky na vatikánském náměstí a doprostřed svých hýždí obepnutých koženými minisukněmi přiložily kříže s korpusem znázorňujícím ukřižovaného Ježíše, což doplnily nápisem na zádech „Keep it inside“, aby prý jasně naznačily, kam si má církev Ježíše strčit.

O pár dní později v katedrále Panny Marie ve Štrasburku se členka FEMEN polonahá exhibovala před oltářem s vlajkou EU a s nápisem na zádech „Papež František není politik!“, aby tím prý protestovala proti proslovu papeže před poslanci parlamentu EU, zapózovala pro média (jak zajímavé, že tu náhodou zrovna byla) a pak zmizela v davu, takže ji prý nestačili zaregistrovat ani policisté. Nestačili, nebo nechtěli…? I když Bohu díky, že alespoň nemočila na nějaký obraz či fotografii, jako se to stalo v Kyjevě nebo před ukrajinskou ambasádou v Paříži či v již zmíněném pařížském kostele Marie z Magdaly, nebo že zde veřejně nesouložila či si nestrkala něco do vagíny, jako ta hodná ruská děvčata z Pussy Riot.

Dalo by se říci, že jsme si na Západě nasadili v podobě FEMEN nepěknou veš do kožichu. Ale komu vlastně FEMEN vadí? Náboženským fundamentalistům, konzervativcům a tradicionalistům, lidem, kteří stále považují rodinu za základ společnosti, lidem, kteří nesouhlasí s propagací homosexualismu a s podporou potratů či euthanasie. Snad ještě pak firmě Mattel, protože v Berlíně aktivistky FEMEN ukřižovaly a následně zapálily panenku Barbie před jejím německým „domem snů“… FEMEN naopak mediálně bodují, kdykoliv nějak zaútočí na Rusko, když zabíjejí jako upíra figurínu znázorňující Putina v muzeu voskových figurín nebo třeba když svým specifickým způsobem poukazují na upírání lidských práv ženám v islámských zemích. Excesy namířené proti církvi se proto berou s blahosklonným úsměvem jako jejich kolorit, jako něco, v čem mají dokonce do určité míry přece pravdu… Takže aktivistky FEMEN se sice dostávají občas i před soud, ale rozsudky bývají směšné (chápající tvůrčí specifika jejich protestů), či přímo osvobozující. Hnutí FEMEN má pouze necelých 400 aktivních členek v tvrdém jádru, ale má také několik tisíc dalších sympatizantek ochotných se aktivně účastnit jejich akcí a ještě více má dalších podporovatelek, které jsou ochotny hnutí podporovat materiálně nebo v rámci PR aktivit.

FEMEN (podobně jako jiné skupiny) svým konáním podrývají tradiční základy evropské společnosti a Evropa si to neuvědomuje nebo nepřipouští. FEMEN jsou ideologickým nástrojem někoho, kdo si přeje definitivně otřást již notně rozkotanými evropskými základy, jsou nástrojem někoho, koho děsí to, že by si lidé přece jen mohli uvědomit, že cesta, po které dnes kráčíme, je cestou do pekel. Jsou nástrojem někoho, komu vadí, že by při takovém uvědomění si chybnosti současného směřování mohlo dojít k obrození Abendlandu – k obnově tradičních duchovních i společenských hodnot, na kterých kdysi původní křesťanská Evropa vyrostla.

Aby k tomu nedošlo, snaží se ti, kteří stojí v pozadí všech podobných aktivit, vyvolávat dojem, že všechny tyto aktivity jsou hnutím zdola, že se jedná o naprosto občanskou uvědomělost. Takovým lidem vyhovují různé skupinky organizující všelijaké demonstrace  – jedno zda pravicově či levicově nebo ekologicky se tvářící. To bylo „skryto“ i v oné „písni“ Pussy Riot, kde zaznělo: „Пояс девы не заменит митингов…“ („Pás panny nenahradí mítinky…“), co tím však pičirotky chtěly říci? Pás Panny je v pravoslavném (ale i katolickém) světě považován za velmi vzácnou relikvii (památku). Jedná se o pruh tkaniny, kterou z velbloudí srsti vytvořila několik let před svým vzetím z pozemského života do Nebeského života Ježíšova matka Maria, když žila v ústraní v domku na Slavičím kopci (nedaleko starověkého města Efesos – Efez). Až do čtvrtého století byla tato relikvie (památka) uchovávána ve Svaté zemi. Později relikvie měnila majitele a v dobách náboženských sporů a různých válek byla rozdělena na tři díly, největší díl dnes uchovávají mniši na hoře Athos a občas je jimi tato relikvie zapůjčována do jiných zemí. V roce 2011 byl pás zapůjčen na pět týdnů do Ruska, postupně byl vystaven v mnoha ruských městech a lidé z velkých vzdáleností putovali, aby tuto relikvii mohli spatřit. V Moskvě byla schrána s pásem Bohorodičky vystavena v hlavním svatostánku země – v chrámu Krista Spasitele. Fronta věřících dosahovala sedmi kilometrů a končila až na Vrabčích (dříve Leninových) horách. Aby relikvii mohli lidé z Moskvy a širokého okolí spatřit, stáli někteří z nich ve frontě i déle než den a noc. Tento velký a zcela nečekaný zájem o možnost spatřit relikvii byl trnem v oku všech nepřátel ruského pravoslaví, protože se stal nezáměrnou demonstrací úzkého sepětí lidí a církve v Rusku. Pás má ještě jinou podobu – duchovní rovinu, kterou je „Покрова Пресвятой Богородицы“ (což můžeme nejlépe přeložit jako „Ochrana / záštita přesvaté Bohorodičky“) a která patří k tradičním prvkům pravoslavné ikonografie. Slovo Покрова pochází ze staroslověnského slova Покровъ a je ekvivalentem řeckého slova Σκέπη [Sképē], což obojí znamená: ochrana (záštita), plášť anebo závoj (pás – pruh látky). Přeneseně se však tato ikona také může nazývat „Přímluva přesvaté Bohorodičky“ kvůli tomu, že věřící (podle své víry) u ní nacházejí ochranu (záštitu) a ona se za ně přimlouvá u svého Syna Ježíše Krista. Někdy se na ikonách tohoto typu kolem postavy Panny Marie (Bohorodičky) zahalené do pláště (pruhu látky) ztvárňují významné osobnosti křesťanství – lidé, kteří žili svatým, hluboce zbožným životem. Tyto ikony, stejně jako sama relikvie symbolizující od ruchů světa odloučený Mariin život, jsou inspirací směřující křesťany k hluboce duchovnímu životu, k následování pokory Panny Marie i pozdějších věřících, kteří žili životem svatosti. Lidé, kteří žijí duchovním životem, nemají potřebu se klubařit v nějakých občanských hnutích, nemají potřebu chodit na nějaké mítinky (protestní shromáždění). Těm, kteří pobízeli Pussy Riot k aktivitě, muselo právě toto, tedy duchovní život, který se nepodílí na nějakém rádoby nepolitickém aktivismu, hodně vadit. Skupin, které se tváří jako kulturní, ekologické, lidsko-právní, protikorupční a jiné občanské iniciativy, těch je po celé Evropě mnoho – v posledních letech rostou jak houby po dešti, jedno však mají naprosto společné: tváří se jako nepolitické, tváří se vždy, že usilují o nápravu nějaké dílčí problematiky ve společnosti. Když je však lépe pozorujeme, zjistíme záhy, že se až příliš podobají, že to nemůže být náhoda, že pracují podle stejného (nebo velmi podobného) scénáře a že aktivisté z těchto skupin se prolínají, že tytéž lidi můžeme najít v mnoha různých takzvaně nepolitických aktivitách. Náhoda? Ne, rozhodně ne. Tyto skupiny systematicky oslabují přirozený politický život, a pokud se dostanou k vlivu například na různé samosprávné orgány, tak do nich vnášejí chaos a často navzdory svým proklamacím brzdí jednoduchá a přímá řešení některých zásadních společenských problémů. Toto vše musí někomu vyhovovat. Komu dnes vyhovuje oslabené Rusko? A komu vyhovuje slabá – názorově rozpolcená Evropa? A proč jsou k tomu evropští politici slepí? A jsou slepí, nebo jsou již bezmocní a natlačeni někam, kde nemají možnost něco skutečně dělat? Ovládají politici média, či ovládají média politiky, nebo jim vládne někdo jiný? Já vím, už jsem se podobně ptal na začátku…

Odpověď na to, kde jsou kořeny mnoha našich současných problémů, bychom mohli najít v Bibli na mnoha místech, já bych dnes chtěl odkázat na jedno, je to prvá kapitola Listu apoštola Pavla křesťanům v Římě (verše 21-32), zde nacházíme ukázkový „psychologický“ profil těch, kteří stojí v pozadí současného zkázného díla. Před 394 lety opustila skupinka velmi striktních křesťanů starý křesťanský svět, aby ve světě novém položila základy nové spravedlivé společnosti stojící výhradně na Božím Slově – Bibli. Ten záměr se úplně nezdařil, ale přesto mnozí občané státu, který povstal z této nepatrné skupinky poutníků za Pravdou, lpěli více na tom, aby Bible byla hlavním ukazatelem jejich životů, než v mnoha jiných zemích Starého světa. Ani stín lží a zločinů občanské války nedokázal úplně odtrhnout rodiny Nového světa od Boha, rozmělňování společnosti tak plně začalo až v minulém století, napomohlo tomu nepochybně zavlečení této země do dvou světových válek – zavlečení zbytečné a výhodné jen pro úzkou skupinu lidí, kterým to přineslo velký materiální zisk. Nákaza byla zanesena, již první světová válka nabourala tradiční uspořádání rodin –  tradiční společenské hodnoty, postavení mužů a žen v rodině… Po druhé světové válce byla naprosto povolena stavidla bezbožnosti, a přece ta generace, která to dopustila, si ještě byla plně vědoma toho, jaké démony hříchů pouští ze řetězu. Následně to pak byla má generace, která byla touto nákazou jako první plošně infikována ve věku bezbrannosti, ve věku neschopnosti rozlišovat dostatečně zřetelně dobré i zlé. O tom, co se stalo, mluví apoštol Pavel, ti první nebyli bez znalostí, jaká je Boží moc a Boží milost, věděli, co je hříšné, a přece se od Boha odvrátili; nás (mou generaci) se pak ti, kteří ovládli společnost politicky i mediálně, pokusili vytlačením křesťanství na okraj společnosti držet od důležitých informací a naopak pokřivit naše myšlení různými humanistickými smyšlenkami. Tehdy pravda byla prohlášena za lež (za překonané náboženské mýty a pověry), hřích byl nazván přirozeností, vše bylo dovoleno: sex bez lásky i zabití počatého lidského života jako právo na sebeurčení ženy.

25. června 1962 úředním rozhodnutím vyhnala Amerika Boha ze škol, když zakázala na počátku vyučování tuto prostou modlitbu:

„Všemohoucí Bože, vyznáváme, že jsme na Tobě naprosto závislí. Prosíme o Tvé požehnání pro nás, naše rodiče, naše učitele a naši zem.“

A ve stejný den byla na základě téhož úředního rozhodnutí z knihoven veřejných škol odstraněna Bible. Společnost měla být takzvaně laicizována (sekularizována). Dlouhodobý Antikristův projekt byl započat, generace dětí (dnešní střední generace) a po těchto dětech všechny další si přestaly připomínat naši naprostou závislost na Bohu a Jeho vůli, přestaly prosit o to nejzákladnější – požehnání pro rodiny i zem. Státní systém sloužící zájmům Antikrista ukradl úředně Boha z informací pro děti, o dvacet let později prožila Amerika procentuálně mnohasetnásobný nárůst kriminality, alkoholismu, drogových závislostí, potratů…; důsledky byly zjevné, ale nikdo se je nepokusil opravdu řešit, hrůzy úpadku společnosti jen více a více narůstaly. Úcta ke Kristu byla reklamou a politikou lidí z takzvané demokratické strany nahrazena úctou k „americkému způsobu života“, ale nelze uctívat věci a lidem předkládat bohopoctu, a to ani z pouhé společenské konvence ne.

My, křesťané, víme, že náš Bůh je OSOBNÍ BŮH, že je žárlivý a nestrpí vedle sebe cizí bůžky. Jen povrchní duch může propadnout takovým omylům, že ctí jako boha národ a vyznává politické symboly jako náboženství. Někteří američtí politici se zaštiťují neustále slovy jako „Bůh“ či „zachování a obrana křesťanské kultury“. Je přímo bláznovstvím chtít slučovat BOHA – STVOŘITELE veškerenstva, KRÁLE celého světa, ZÁKONODÁRCE všech národů, před Nímž jsou všechny říše i státy maličké jako krůpěj rosy, s nějakým jedním národem či státem. Z úst politiků neustále slyšíme omšelou frázi: „Bůh žehnej Americe!“ Jaký Bůh to má žehnat Americe, Bůh Abrahamův, Mojžíšův, Jana Křtitele, apoštola Pavla, apoštola Jana, kterému Bůh na ostrově Patmos odkryl tajemství událostí, jež již brzo dojdou svého naplnění? Ale může tento Bůh plně žehnat zemi, která Jej sama již přes půl století tvrdě a systematicky vyhání?

Ti, kteří vyhánějí Boha z myslí lidí v USA, již také téměř čtvrt století intenzivně pracují na tom, aby do stejného marasmu beznaději propadlých duší zavlekli i Starý svět. Jedině společensky i ekonomicky oslabená a rozkolísaná Evropa, která se odvrátí od křesťanství, se nakonec plně vydá vládě Antikrista, protože u něho bude nešťastně hledat naději na nové nalezení stability. Aby se to stalo, nesmí být ani názorově jednotná, ani bohatá, a hlavně nesmí být ani částečně křesťanská…

Nenechme se zmást sentimentem, ani Vatikán – tedy současný modernistický katolicismus, ani Moskva – tedy současné ruské pravoslaví, nejsou reprezentanty čistého biblického křesťanství (křesťanského učení), ale přesto jsou pro většinu lidí zjevnými reprezentanty toho, co svět za křesťanství považuje, a proto stojí Satanovi v cestě. Dokud tyto náboženské systémy budou alespoň dílčím způsobem lpět na ochraně rodiny, dokud budou odporovat homosexualismu, dokud budou lidem říkat, že k materialistickému životu existuje duchovní alternativa, potud budou vzhledem ke svému masovému rozšíření v první linii útoků sil Temnoty. My víme díky poselství Bible, co se s tímto katolicismem i s tímto pravoslavím nakonec stane, to je nezměnitelné, ale to, co se jim děje nyní, by pro nás mělo být jasným znamením. Proto je důležité současné události dobře znát a pozorně sledovat. Jsou věci, které jsou nyní již neodvratné!

Satan do Starého světa i do Nového světa zasel vítr, a protože jsme ignorovali všechna rizika, protože jsme byli lhostejní k prvním náznakům problémů, protože jsme byli tolerantní, když se hřích stával novou společenskou normou, sklidíme bouři.

Bůh se odvrátil od těch, kteří měli poznání, ale nežili podle něho, a proto je vydal moci jejich hanebných tužeb… Boží Slovo je pravdivé, to, co prožíváme, i to, co záhy přijde, je v Bibli popsáno, a kdo má mysl otevřenou, ten to nemůže nevidět!

Bože, prosím, buď milosrdný k těm, kteří Ti touží zachovat svou věrnost, a dej sílu těm, kteří by Tě měli následovat ve šlépějích Tvého služebníka Štěpána. Amen.

Autor: Pastor Ari

(Napsáno v „Domě u jezera“

26.12.2014 v den připomenutí

křesťanského prvomučedníka Štěpána)

POST SCRIPTUM:

Bůh, který je dokonalý, nepochybně stvořil ženu krásnou, a je neoddiskutovatelné, že ji stvořil nahou. Nahota je lidskou přirozeností a nahé tělo samo o sobě není ani hříšné, ani hříchem, hřích přichází skrze mysl, skrze představy a tužby, které nejsou čisté a upřímné. Bylo by ode mne pokrytectvím, kdybych tvrdil, že na nahém ženském těle nevidím přirozenou krásu, bylo by to jako bych popíral nádheru růže, úžasnost červánků, vzrušující napětí letní bouřky nebo křehkou jemnost krásy pomněnky.

Nahota aktivistek FEMEN ani Pussy Riot ve mně žádné takové pocity nevyvolává, z těchto obnažených těl cítím jejich vlastní opovržení krásou, jejich agresivitu, ale také ztrátu přirozeného ženství, bolest nenaplněnosti způsobenou možná sobectvím a soběstředností, možná křivdami spáchanými jinými lidmi (zejména muži), ale také možnou bolest nenaplněnosti způsobenou neschopností hledat či opětovat přirozenou lásku, založit domov na prostých základech skromného „obyčejného“ života.

Jakkoliv mne trápí hříšný stav, ve kterém se nacházejí a jiné do něho strhávají, k čemuž není možné mlčet, tak pokud jde o ně samotné, pociťuji jen lítost nad nešťastnými lidskými bytostmi – nad zoufalými dušemi, které opustily přirozenost krásy a vydaly se na cestu stínů do prostoru zkázy duše, do prostoru, kde je krása znásilněna a pokřivena k zlomyslné radosti sil vládce Temnoty.