Na tento čtvrtek, podle židovského kalendáře 22. tamuz, připadá járcajt Panny z Ludmiru (Ludmirer Moyd), vůdkyně malé chasidské komunity a jediné ženy v dějinách chasidismu, které se dostalo titulu rebe.

O jejím životě se dochovalo pouze málo historických informací. Narodila se v roce 1805 jako Chana Rachel Verbermacher ve většinově židovském městě Ludmir v carském Rusku (dnešní Volodymyr-Volynskyj na západní Ukrajině), jako jediné dítě v chasidské rodině Moneše Verbermachera, zámožného obchodníka a stoupence magida z Černobylu, rabína Mordechaje Tverskiho. Ve dvanácti letech v jejím životě došlo k zásadnímu zvratu poté, co navštívila hřbitov, kde byla pohřbena její matka, a upadla do bezvědomí. Podle některých zdrojů zakopla a udeřila se do hlavy, podle jiných byla přemožena emocemi, jelikož se měla vdávat a nesměla se vidět se svým milým. Ať tak či onak, poté co nabyla vědomí, z ní měl být jiný člověk. Zrušila svatbu a začala se věnovat pouze studiu Tóry a modlitbám, a dodržovat micvot tradičně určené pouze pro muže. Podle vyprávění měla být schopna zpaměti předčítat strany Talmudu, které do té doby nikdy neviděla. Někteří její pozdější kritici tvrdili, že se jí tehdy zmocnil zlý duch či démon známý jako dybuk.

Do devatenácti let žila samotářský život. Veškerý svůj čas věnovala studiu Tóry, Talmudu a modlitbám. V devatenácti letech zemřel její otec, a ona zdědila veškerý rodinný majetek. Díky těmto prostředkům zřídila vlastní bejt midraš, kde studovala a učila Tóru, a to jak muže, tak ženy, kteří však seděli odděleně. Nikdy se nesnažila modlit v mužské části synagogy spolu s muži. Je znám případ, kdy měla šiur (výuku) s ženami v mužské části, zatímco muži seděli v ženské části na galerii. Podle řady zdrojů při modlitbách nosila talit a tfilin, a pronášela kadiš za svého zesnulého otce. Pravidelně každý týden pořádala tiš, společný pro muže a ženy (opět s odděleným sezením), při němž učila Tóru. Na některé chodili i jiní chasidští rabíni. Četla též kvitlach (sg. kvitl), což jsou malé papírky s přáním o modlitbu, které ji nosili její přívrženci. Za všech okolností dodržovala pravidla cni’utu (cudnosti). S jejím životem se pojí též řada legend, podle nichž měla mít zázračné schopnosti například z hlediska uzdravování lidí.

Mnozí chasidští rabíni byli proti jejím aktivitám, které byly v rozporu s dobovými zvyky a náboženskou praxí. Kromě toho, že byla žena, spatřovali problém též v tom, že se odmítala vdát a destabilizovala status quo mezi chasidy. Nenáležela k žádné chasidské dynastii (v té době již byla pozice rebeho dědičná), od nikoho nechtěla žádné peníze (v řadě chasidských dynastií museli přívrženci svému rebemu platit zvláštní poplatek) a nikoho nenutila, aby na její šiury chodil. Lidé ji následovali proto, kým je a co dělá, a ne proto, čí dcerou je. Mezi její přívržence patřili především příslušníci dělnické třídy.

Když se blížil třicátý rok jejího života, byl na ní opět vyvíjen nátlak, aby se vdala a usadila. Přesvědčoval ji především rebe jejího zesnulého otce, magid z Černobylu, který s ní měl podle pověsti diskutovat tři dny, po nichž svolila a souhlasila se sňatkem. Za manžela si vybrala gabaje své synagogy. Manželství však netrvalo dlouho, jelikož hned druhý den zažádala o rozvod. Různí se názory a legendy proč tomu tak bylo, a jak k tomu došlo. Po jedné před ní manžel pociťoval takovou bázeň, pro to kým byla, že odmítl či nemohl naplnit manželství (pohlavním stykem). Podle další k manželství svolila pouze proto, aby se nevzepřela názoru slavného rebeho, magida z Černobylu. Další uvádí, že ve skutečnosti nepožádala o rozvodový list, zvaný get, ale rozhodla se stát agunou, tj. ženou, jejíž manželství neskončilo halachicky uznaným způsobem, která se nemůže znovu vdát (to aby na ní již nikdo nikdy nenaléhal se sňatkem). Ať již tak či onak, manželství zaniklo. Zároveň však zcela ustala se svými dosavadními aktivitami coby vůdkyně židovské komunity. Údajně měla pociťovat, že sňatkem přišla o svou vnitřní či duchovní sílu. Jedna legenda toto spojuje s ostříháním a oholením jejích vlasů před sňatkem, podobně jako Samson podle Knihy Soudců přišel o svou sílu, když mu Delila ostříhala jeho vlasy. Na další dvě desítky let se poté stáhla z veřejného života.

Zhruba v 53 letech se rozhodla podniknout aliju a odešla do země izraelské (Erec Jisra’el), kde se usadila v Jeruzalémě ve čtvrti Me’a Še’arim. Opět se kolem ní shromáždila skupina přívrženců, můžu i žen, kteří ji každý den následovali, když se chodila modlit ke Západní zdi (tzv. Zdi nářků), kde při modlitbách používala talit a tfilin. Několikrát do roka podnikala cestu do Betléma k hrobu Ráchel se skupinami žen, kde se společně modlily. Věnovala se rovněž kabale. Kromě židovských žen ji měly vyhledávat i arabské ženy, které ji mj. žádaly o požehnání pro nemocné děti. Zemřela přibližně v 83 letech, v roce 1888, a je pohřbena na Olivové hoře v Jeruzalémě. Přesné místo jejího hrobu bylo objeveno až v roce 2004.

Její fascinující život, hojně opředený legendami, inspiroval čtyři romány a dvě divadelní hry. Na jejím životě je například částečně založen román Soša od Isaaca Bashevise Singera. O jejím životě bylo napsáno několik biografických knih. Patří mezi ně biografie The Maiden of Ludmir: A Jewish Holy Woman and Her World z roku 2003, jejímž autorem je Nathaniel Deutsch, či kniha pro mládež They Called Her Rebbe: The Maiden of Ludomir z roku 1991, od Gershona Winklera. Podle Deutsche její život inspiroval též divadelní hru Dybuk, z roku 1914, jejímž autorem byl S. Ansky.