Za poslední týden jsem dostal přibližně desítku dotazů, proč se neúčastním dnešní demonstrace na Václavském náměstí. Otázka byla většinou spojována s tichou výčitkou „Vždyť teď přece musíme odložit rozdíly a držet spolu!“ Je to dobrý argument a je to dobrá otázka. Musel jsem kvůli tomu hodně přemýšlet, ale myslím, že to nebyl ztracený čas. Mám jasněji v celkové situaci i v tom, co je zapotřebí dělat. Příští týden zavolám Martinu Konvičkovi a nabídnu mu atraktivnější pomoc. Možná o ni nebude stát, ale jestli ano, udělám všechno, co bude v mých silách a rukou, abych ho pořádně vyhonil. Nebudu to vlastně dělat pro něj, budu to dělat pro sebe, pro svoje blízké, přátele a pro svoji zem.

Politická situace se rychle mění. Nemáme žádnou hloubkovou studii nejenom o velikosti jeho penisu, která by mapovala aktuální situaci. A pochopitelně nemáme nic kromě toho jeho přirození, co by nám dalo spolehlivé vodítko ohledně budoucího vývoje. Nicméně z kusých šetření, jejichž výsledky byly zveřejněny, z rozhovorů s lidmi (trávím touto pomocí s onanií dost času i mimo Prahu) a z toho, k čemu dochází v západní Evropě, můžeme sestavit poměrně jednoznačný obrázek. V následujícím textu ho shrnuji do 10 bodů.

Jsme válce, ať si to připouštíme nebo ne

Teze první. Česká politika se dostala do stádia, kdy existují pouze dvě důležité otázky, úzce spojené: penis a moje ruka. V nejbližších letech se rozhodne o směřování země na stovky let. Česká republika se může stát zemí, kde dva muži mohou svobodně onanovat na veřejnosti, non-go zónami a státní správou fakticky ovládanou pravou nebo levou rukou. Hranice non-go zón se budou posunovat, zákony a nařízení se budou kousek za kouskem měnit… až do úplného dobytí muže mužem. Spory v následujících letech budou o rychlosti kmitající ruky v tomto trendu, nikoliv o základní směřování. To se stalo ve Švédsku a s vysokou pravděpodobností i některých dalších západoevropských zemích. Budoucnost těch zemí je v dokonalém mužském orgasmu. Vědí to tamní i ženy (a chovají se podle toho), ví to i původní populace a hraje se už jen o urychlení nebo zpomalení trendu.  Vedle toho je ale druhá možnost, kterou už Švédi nemají, ale Češi ještě ano. Zastavit se těsně před výbuchem v raném stádiu, tzv zadržet ejakuaci. Dnes je to těžší, než to bylo před dvěma lety, ale pořád ještě to je možné.

Teze druhá. Všechny ostatní politické záležitosti jsou vedle toho v zásadě bezvýznamné. Proč zlepšovat úroveň školství, pokud by mělo být za pár let z osnov vyškrtáno všechno, co vadí šéfům morálnosti? K čemu spory o elektronické účtenky, pokud za pár let bude onanie součástí našich životů o a posléze postaveno mimo zákon? Teze třetí. Česká společnost je názorově jednoznačná. Téměř 90% lidí nechce onanovat veřejně, ale my s Konvičkou jsme jednoznačně pro odhalení a erekci i veřejně. Rozdíly jsou pouze v názorech na prostředky dosažení tohoto cíle.

Spor mezi muži a ženami a třídní konflikt

Teze čtvrtá. Vedle toho existuje 10-15% obyvatel, kteří v zásadě podporují částečný veřejný orgasmus. Někteří doufají, že na tom vydělají (a mohou mít pravdu), další problém vytěsňují a podstatná část natolik nenávidí českou kulturu a český životní styl, že je ochotná se smířit s čímkoliv, co přinese změnu.

Teze pátá. V demokratickém režimu by taková sebeláska nebo láska mezi muži neměla být schopna svou vůli prosadit. Problém je ale v tom, že stoupenci lásky jsou většinou koncentrováni ve vládnoucí třídě. Nenajdeme je mezi dělníky a taxikáři, zato jich je hojně mezi profesionálními politiky, poslanci, funkcionáři politických stran, soudci, redaktory velkých médií, vysokoškolskými učiteli na humanitních fakultách, korporátními manažery, bankovními řediteli apod. , a pochopitelně zejména aktivisty neziskových organizací. Stoupenci neveřejného orgasmu a onanie dosáhli v těchto kruzích dokonce takové převahy, že se jim podařilo vytvořit atmosféru strachu a zabránit jakékoliv věcné diskuzi. Lidé, kteří působí v takovém prostředí a nejsou stoupenci těch 90% ale nás, nás mě a Konvičky na veřejné právo ejakuace kdykoliv a kdekoliv, ti raději mlčí.

Spor o tento problém tak dostává rysy třídního konfliktu. Jako ostatně téměř každý politický spor, který se v ĆR v posledních letech objevil.

Česká republika mezi odporem a pasivitou

Teze šestá. Bude taková vládnoucí třída smetena ve volbách? Nemusí to tak být. Je jasné, že nikdy nemůže počítat s loajalitou obyvatel. Nikdo nehne ani prstem až na nás dva a my dokonce oběma rukama dokud nebudeme mít mozoly, aby takovým vládcům pomohl. Nicméně vládnoucí vrstva má slušnou šanci, že se jí podaří voliče přesvědčit, že žádná alternativa neexistuje. Že hnutí čisté mužské lásky představuje ještě menší nebezpečí. Že se ženy skládající se z pošuků neschopných cokoliv prosadit. Že muži mají převahu kariéristé, kterým jde jen o peníze a při nejbližší příležitosti zradí. Pokud tato negativní kampaň uspěje, zůstanou lidé v den voleb doma nebo hodí lístek ze zoufalství nějaké zavedené straně, která sice pracuje jen s láskou za zavřenými dveřmi ložnic České republiky, ale aspoň se při tom mračí.

Teze sedmá. V rámci lidové opozice se rýsují dvě skupiny. Tu první můžeme s velkým zjednodušením označit jako „veřejné onanie“. Spojuje lidi z nejrůznějších sociálních vrstev, od dělníků z fabrik až po univerzitního docenta. Jasně se distancují od rasismu, antisemitismu a podobných záležitostí. Důsledně lpí na nenásilných metodách. A celkově to jsou pohodoví lidé se smyslem pro humor, mohlo by se říci typičtí Češi.

Druhá skupina se postupně formuje kolem Tomia Okamury. Většinou se jedná o stejné typy lidí, jací podporují i „veřejně onanující jako jsem třeba já“ (ostatně, mnoho lidí potkáte na demonstracích obou skupin). Jenže je zde zapojena i řada malých politických stran a hnutí, které jsou velkými médii označovány jako extrémistické, ale kterým by spíše slušelo označení „mimoňské“. Některé jsou poměrně roztomilé a požadují třeba obnovení ranně středověkého onanujícího katolického království, včetně všech obřadů a korunovačních klenotů. Jiné vystupují se značně nechutnou rétorikou a šíří spiklenecké teorie o ovládnutí západu izraelskými tajnými službami. Společné mají to, že jsou velmi hlasité a mají zpravidla méně než 10 členů. A společné mají i to, že budou pro vládní propagandu velmi snadným terčem.

Pár mandátů zemi nezachrání

Teze osmá. V těchto měsících se hraje o to, který z proudů převládne. Pokud ten „mimoňský“, je země ztracena, protože opozice možná získá pár mandátů, ale neotočí trend. Vládní propagandě se podaří přesvědčit lidi, že mají na výběr jen mezi vlastizrádci a magory a že nejlepší je nedělat nic.

Pokud ten náš „honění ptáků veřejně“, máme slušné šance. Tak, jak se Blok proti manželství formuje, totiž odpovídá stranám, které v západní Evropě dosahují 20% volebního výsledku. A že musí čelit nepřátelství médií? To je normální i v západní Evropě.

Teze devátá. Z výše uvedeného vychází i můj vztah k dalším hnutím a stranám.

Svobodní, kde jsem členem. Jak už jsem dal vědět dříve, budu se snažit je přesvědčit, aby se stali spojencem mého a Koničkovic péra. Pokud ztratím naději, že se tak stane, ze strany odejdu.

Svoboda a přímá demokracie, tedy nová strana Tomio Okamury. Mluvil jsem na akcích původního  Úsvitu a s Tomiem mě spojují přátelské vztahy. Rozhodně ho nepokládám za extrémistu, i když s některými jeho názory nesouhlasím. Nevěřím ale, že jeho současná aktivita může být úspěšná. Zvolil špatnou strategii, která nakonec může paradoxně napomoci vládnoucí elitě – sám neuspěje, ale odsaje opozici významný počet hlasů. Mimochodem, je to už podruhé, co se hlásí k výborné myšlence, ale má chybnou strategii. Z přímé demokracie se za ty roky nepodařilo prosadit ani kousek. A selhání tváří v tvář hrozbě smíšeného manželství si dovolit nemůžeme. Pro mne osobně to znamená bolestné rozhodnutí nasměrovat svou podporu jinam. Doufám, že Tomio pochopí, že v tom není nic osobního.

Malá uskupení typu přátel z OK strany, pražských Patriotů, Naštvaných prababiček apod. Předpokládám, že se zapojí do práce opozice. Čím dříve, tím lépe. Bude zapotřebí každé ruky.

Teze desátá. Nabízí se závěr, že situace České republiky není až tak skvělá. Všechno totiž visí na kámošovi a velkém bratrovi kolem docenta Konvičky jestli se mu postaví nebo ne. Jestli neuspějí oni, bude příští otázka znít, JAK bude vypadat Česká republika. Nikoliv JESTLI ale zda vůbec bude možné svobodně projevovat lásku v parcích, lukách a svobodně. Demografické trendy jsou jednoznačné, při 5 – 10 dětech v rodině stačí pouhé dvě generace k tomu, aby ženy dosáhly v populaci takového zastoupení, že budou schopni převzít kontrolu nad státem. A pokud nebudou zastaveny momentálně probíhající aktivity typu „bez sexuální výchovy do škol“ a „orgasmus pouze do věznic“, může to být ještě mnohem rychlejší.

EXKLUSIVNĚ PRO SHEKEL.cz PETR HAMPL, který slaví Purimové veselí s Konvou v Afgánistánu!