Občas se stává, že se ve veřejné diskuzi objeví názor, který je tak očividně hloupý, až se zprvu zdá být zbytečné pokoušet se jej vyvracet.  Po čase se pak ale ukáže, že i přes svou na první pohled okatou omylnost si tento názor našel tolik zastánců a šiřitelů, že se mu člověk chtě nechtě postavit musí, protože před ním nemá kam uniknout.

V souvislosti s vypjatými debatami okolo migrantů mířících v současnosti do Evropy se takových názorů vynořilo hned několik.  Jedním z nich je i – mnohdy již s naprostou samozřejmostí – vznášené tvrzení, že významnou část těchto migrantů nelze považovat za uprchlíky a dokonce ani ne za „obyčejné“ přistěhovalce, neboť jde o kolonisty.

O určité rozvedení této teze se na svém nově založeném videoblogu pokusil mimo jiné Petr Hampl – vzděláním sociolog, činností však spíše jen blogger, který platí za respektovaného komentátora především u národovecké části české pravice. Podle něj je kolonista člověkem, který je nespokojen s poměry ve své zemi, a proto si chce jinde založit zemi vlastní – i za cenu toho, že vyžene, zotročí či vyhladí lidi, kteří kolonizované území obývali před jeho příchodem.  Hampl tvrdí, že tímto způsobem probíhala kolonizace Ameriky a že šlo o situaci analogickou k dnešnímu dění v Evropě. Pro svá tvrzení ovšem nepřináší žádnou evidenci a podle všeho vychází čistě jen z domněnky, že migranti se v evropském prostředí nehodlají (kulturně a společensky) přizpůsobovat.

Obvykle jsou přitom tyto podezřívavé postoje k záměrům migrantů podkládány dvěma argumenty – prvním bývá poukázání na fakt, že mezi příchozími do Evropy početně převažují mladí muži a druhým úvaha, že migranti většinou směřují do bohatých západoevropských zemí, zatímco „skutečný“ uprchlík by přeci měl být vděčný za útočiště v jakékoli zemi, kde neprobíhají boje.

Jenže převaha mladých mužů sama o sobě na žádné nekalé úmysly nepoukazuje. Jejich věk je totiž nedělá jen „bojeschopnými“ (jak rádi říkají odpůrci migrace, kteří takto sugerují nebezpečnost příchozích osob), ale především houževnatými a produktivními. Uprchlické cesty do Evropy jsou většinou drahé, fyzicky náročné a nebezpečné. Není tedy divu, že rodiny na ně vysílají především ty své členy, kteří mají největší šanci přežít je bez úhony a v cílové zemi se uchytit. Ekonomičtí migranti mohou pracovat a posílat peníze domů ( a ne nedomnívám se, že lidé zemí, kde neexistuje sociální systém a kde se do práce nezřídka zapojují i malé děti, se do Evropy sjíždějí na pasivní pobírání dávek), uprchlíci před válkami a represemi se zase mohou pokusit o vyjednání azylu a následné přepravení rodiny oficiálními a bezpečnějšími cestami. Tradiční společnosti (a západní odpůrci feminismu) přitom péči o bezpečnost rodiny a její materiální zajištění svěřují do rukou mužů, zatímco od žen se očekává zejména udržování chodu domácnosti a péče o děti.

Zároveň není nic nepochopitelného na tom, že migrant, který absolvuje nejtěžší a nejnebezpečnější část své cesty a zdárně dorazí k evropským břehům, nerezignuje na snahu zajistit sobě a své rodině co nejlepší perspektivu. Když třeba prodal většinu majetku, cestoval přes poušť, riskoval zastřelení na hraničních přechodech a poté utonutí na rybářské bárce, proč by neměl využít možnosti dostat se do země, která je ekonomicky vyspělá a kde již obvykle žije komunita jeho krajanů?  Člověku se jistě uleví, když unikne před válkou, ale i poté musí z něčeho žít. A práce a materiální zajištění se mnohem lépe hledá v Londýně než v Kišiněvě.

I kdyby však migranti opravdu disponovali minimální snahou o společenskou a ekonomickou integraci, mluvit o nich jako o kolonistech by stejně bylo nesmyslné. Základním rysem kolonialismu je totiž mocenská převaha kolonisty nad kolonizovaným. Kolonie přeci – mimo fantazii Petra Hampla – nezakládali skupinky lidí prchajících ze zbídačených zemí, ale naopak poměrně silné státy toužící využívat přírodní bohatství neobydlených či řídce obydlených oblastí (Ameriky, Austrálie, ale také Sibiře) či těžit z již existujícího a rozvinutého hospodářství jiného státu.

Typickým příkladem druhého typu kolonialismu je britská vláda v Indii: Britové neusilovali o masové přesuny obyvatel na indický subkontinent a dokonce jej ani příliš nechtěli přetvářet dle vlastních kulturních norem (naopak se mnohdy snažili způsob své vlády přizpůsobit domnělým indickým tradicím) – chtěli především řídit indické hospodářství tak, aby na něm sami mohli výrazně bohatnout. A co je hlavní – aby této kontroly dosáhli, museli politickými a vojenskými prostředky nahradit indické mocenské elity. Kdyby místo toho do Kóčinu akorát připlouvaly lodě plné chudých Britů odmítajících se integrovat, Indie by zůstala v rukou rádžů – jen by její pestrá demografická skladba byla rozšířena o anglojazyčnou komunitu praktikující tradice importované z britských ostrovů.

Zkrátka – pokud se migranti v Evropě neintegrují do společnosti a hospodářského procesu, mohou se tak stát původci sociálních problémů spojených s chudobou a etnickou (auto)segregací, ale nemohou tímto postupem hostitelské země v žádném případě kolonizovat.

Odmítání přijímání migrantů je samozřejmě legitimním postojem, který by neměl být automaticky odsuzován, ale není možné jej zakládat jen na předsudcích a manipulacích. Nazývání migrantů kolonisty je přitom obojím. Nejde o racionálně obhajitelnou klasifikaci, ale o průhledný diskurzivní trik, který má migranty zobrazit jako hrozbu, která má nad námi dokonce mocenskou převahu a existenčně nás ohrožuje. Tím se pak případná diskuze redukuje jen na jedinou otázku – jak se této domnělé hrozbě bránit.