Je neděle. Člověk má v neděli odpočívat. A pravdou je, že odpočinek potřebuji.  Jsem unavená z nesmyslné argumentace, otrávená, zhnusená. Tak dnes jenom nedělní psaní, nic o Francii a nic o imigraci. Dnes jenom o horku, upocených chlapech a jedné femme-fatale.

Miluju Afriku.  Říkám to tak po česku – Afriku, i když je větší než Čína, USA a Rusko dohromady, ale zůstaneme u označení Afrika. Takže: Miluju Afriku. Její horko, vlhko, a její barvy, zvuky, a její vůně. Její čas. A lidi. Miluji ji, když jedu s manželem, ale ještě víc, když jedu sama. Mohu si to vše do sytosti vychutnat.  Mohu si totiž užívat její MHD. Ne, nesmějte se, místní MHD je ohromný zážitek, ale můj muž preferuje  „vožení si prdele v autě“. A tak jezdím MHD a jsem šťastná jako blecha. Celá rodina se nad mou vášní podivuje a  před tchánem to radši úplně tají (ten se bojí, abych nechytila ebolu) a neustále si pro něj vymýšlí různé historky, kdo mne přivezl nebo někam odvezl.  No… moc nám nevěří, řekla bych.

Místní MHD, to jsou autobusy, pak jakýsi městský vlak, který jezdí ráno směrem na jih a večer pak směrem na sever. Konec. K místní MHD počítám i množství taxíků, které fungují jako nepravidelné linky, po daných trasách a za pevné tarify. Jízdní řády nejsou nikde psané, všichni je ale znají a dodržují.  Na to, aby Vám vůbec zastavili a odvezli Vás kam potřebujete, je nutné naučit se signální řeč rukou. Označené nejsou ani zastávky, ale i tak  mají všechny svá jména a všichni je znají.

Poprvé, to jsem se postavila k silnici k ostatním a prostě máchala rukou po česku. Všimla jsem si, že ostatní to dělají jinak, ale řekla jsem si: „Asi nějaká místní forma, jako když někdo jí příborem a někdo zas hůlkama.“  Kolemstojící valili oči a smáli se (jo, Afričané se smějí často a vydávají u toho takové to „Eeeeee“ nebo „Haaaaaa“ ) a jedna paní povídá: „Eeeeeeeee, Toubabou moussou (bílá holka)! A chce jet taxíkem. Jááááá-alla! Takhle bys ale nikam nedojela ani do konce světa!“ A tak jsem objevila vysoce organizovaný systém, ke kterému nikdo, ale opravdu nikdo nevydal žádnou směrnici na žádném  papíru. Zaťala jsem pěst, zvedla palec (to jako, že jsem jedna) a začala ní otáčet zepředu dozadu na znamení, že po nejbližší velké křižovatce taxi-linek pokračuju dál rovně. A – nejbližší volné taxi zastavilo.

Taxíky jsou žluté, obvykle R5, ty, co již byli před lety ve Francii, Belgii, Holanskum Německu, ale i Švýcarsku oficiálně sešrotované jako nepojízdné. Často jim chybí pásy, zpětná zrcátka (popravdě, řidiči je stejně nepoužívají, takže by byly k ničemu), někdy chybí i stěrače, někdy nefunguje klika u dveří, někdy od okýnka. A v tom malém R5 je místo pro šest lidí plus děti, nákupy i hrnce s jídlem. A kdo jede dál, klidně otevře počítač a pracuje. Vejdou se všichni, i tante sukenatou (prdelatá teta). Těch šest míst je, kdybyste se nemohli dopočítat, rozmístěno takto:  čtyři vzadu a dvě vedle řidiče ve předu. Na tom jednom sedadle. Osobně referuji místo vzadu. Z těch „dvou“ předních míst, nevím, které je lepší.

To, které je částečně na řadící páce, kde se vám o zadek neustále otírá ruka taxikáře, nebo to vedle dveří,  kde si nejsem jistá, že se v zatáčce (a oni jezdí, to vám teda řeknu!) neotevřou dveře tou tíhou, co na ně tlačí a odstředivá síla nevyhodí  mne, tante i  pět litrů na palmovém oleji právě uvařené extra  pálivě omáčky rovnou na ulici. Ale rádio obvykle funguje, nebo tam alespoň nějaké je.

V busech je funkční vše a ještě jsou asi o třetinu levnější než taxi. Zastávky jsou stejné jako ty pro taxi. Autobus, pokud není plný, zastaví vždy. V autobusu pracují tři lidé: šofér, prodavač lístků (ten sedí v kabince ve střední části) a tzv. kontrolór. Nastoupíte a pokud je plno, pošlete po spolupasažérech peníze prodavači. Stejnou cestou dostanete nazpátek lístek.  Lístek při vystupování odevzdáte, čímž je i zkontrolováno, že jste zaplatili správně.

Ráno i večer jsou samozřejmě děsné zácpy, ale člověk se seznámí, popovídá, posměje. Taková sauna v oblečení. Jednou nám šofér pustil píseň v rytmu salsy o jakési Fatoumatě (obdoba jména Fatima), do které se zamiloval bohatý muž, který měl rodinu a plno přátel, auto a kytaru, ale kvůli mladé sličné slečně o všechno přišel. Osazenstvo busu (zvlášť to mužské) se tím velice bavilo. „Eeeee Fatoumata, přisel o dům,“ říkal jeden. „Eeeeeee měl všechno, teď nemá nic“. „ Eeeeee už i o tu kytaru přišel“ sdělovali jeden druhému, jako by jejich soused právě neposlouchal tu stejnou píseň. A jeden po druhém vzdychali  „Aaaaach Fatoumata, Aaaaaach Fatoumata”. Pak oblíbený song skončil, začal další, ale chlapi se na řidiči začali domáhat změny: “He, šéfe, dej tam znova Fatoumatu jak připravila muže o vše a pak ho opustila!” (Měli jsme na to dost času, poněvadž byla opravdu děsná zácpa). A tak řidič pustil  song znova a osazenstvo zas začalo vzdychat a smát se a vzájemně si sdělovat příběh. Někteří se i pohupovali do rytmu. Já teda také přiznávám. Ženy se bavily chováním mužů. Představa Fatoumaty  rozproudila krev v žilách všech mužských v autobusu. Zvlášť těch starších. Život je krásný.

„Eeeee, Toubabou Mousso, nechceš mně?“

„Haaaaa, Vieux (starochu), a máš alespoň tu kytaru?“

„Eeeee, Toubabou Moussou, a ty kde máš auto, že jezdíš autobusem?“

Miluju Afriku.

Až zítra pojedete do práce v tom děsném horku busem, nemračte se a nenadávejte. Jistě se nějaká ta  Fatoumata , která rozproudí krev a udělá den veselejším, najde i  v Česku.