Ilegální – ekonomičtí – uprchlíci na hranicích, skupiny imigrantů snažících se o přechod hranic bez víza lesy, uzavřené hraniční přechody a nejfrekventovanější místa střežená armádou. Kontroly vlaků, vysazování běženců bez dokladů a nucené repatriace. To není rok 2015, ale třicátá léta v Československu.

V obecném povědomí české veřejnosti se pochopitelně udržuje představa české společnosti předválečných a válečných let jako společnosti pokud ne přímo k pronásledovaným židům vstřícné, pak chápavé a nikoliv antisemitské. Historické črty a umělecká díla vyzdvihují jednání hrdinů, kteří během válečné doby riskovali životy v protiněmeckém odboji a pomáhali pronásledovaným. Skutečnost je ovšem taková, že většinové nálady a vystupování vůči židům byly úplně jiné – koneckonců, od posledního protižidovského pogromu v Čechách v té době uběhla sotva dvě desetiletí a na Slovensku mělo k velkým pogromům dokonce teprve dojít.

Československý stát svůj postoj k uprchlíkům – tehdy převážně židovským – ve třicátých letech změnil několikrát. Mezi lety 1933 a 1935 se zdálo, že pronásledování židů bude uznáváno jako dostatečný důvod pro uprchlictví, nicméně jen pro židy z bohatších zemí. Polští a další „východní,“ kulturně nápadně odlišní židé zůstávali nežádoucími.

Novináři a politici se představou milionů „zaostalých východních Židů“ snažících se proniknout do bohatého Československa zabývali až obsesivně. Jedno z prvních nařízení, které ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničí v souvislosti s uprchlickou vlnou z Německa vydalo, patřil pokyn nepovolovat pobyt polských Židů na československém území. V polovině padesátých let už s československou tolerancí ale nemohli počítat už ani němečtí židé. Nové instrukce ministerstva vnitra a ministerstva zahraničí ukládaly úřadům, aby bránily veškeré židovské imigraci z Německa. Došlo k vynětí Židů ze skupiny „německých emigrantů“ a jejich označení za „hospodářské“ imigranty. Vyřazování německých židů z ekonomického podílení se na chodu německého hospodářství nebylo pro české úřady dostatečným důvodem pro přijetí židovských imigrantů z Německa.

V této době také dochází k přísnějšímu dělení na politické, azylu hodné uprchlíky a uprchlíky „hospodářské“ – dnes bychom řekli ekonomické, jimž je třeba v přistěhování bránit.

Z výrazu „hospodářská emigrace“ se v této době stalo synonymum pro Židy.

Koncem třicátých let se vláda rozhodla naprosto uzavřít hranice. Šlo o reakci na teoretickou hrozbu imigrace židů z Rumunska. Ta sice nepřišla, ale po záboru Rakouska Německem se do Československa zoufale snažily dostat desetitisíce rakouských Židů. Československé úřady znovu uzavřely hranice, tentokrát jen pro rakouské občany. Skutečnost, že jde především o obranu hranic před židovskými uprchlíky, byla veřejně známa. V noci z 11. na 12. března 1938 vrátili pohraničníci několik stovek židovských běženců, kteří se snažili do Československa dostat vídeňským nočním rychlíkem. Po anektování Rakouska Německem byli přitom rakouští židé velmi krutě pronásledováni, zatýkáni, veřejně ponižováni a zbavováni majetku. Jejich zoufalý exodus proto pokračoval i přes restriktivní přístup Československa. V týdnech následujících po záboru Rakouska se na československé hranici odehrával hon na židovské běžence, kteří se pokoušeli na československé území přejít ilegálně.

Především „východní“ Židé, kterým se do té doby dařilo najít azyl v Rakousku, byli nyní krátce vězněni ve Vídni a poté vyvezeni na československou hranici, odkud je ale pohraničníci vraceli zpět do Rakouska. Jednalo se i o stovky uprchlíků denně. Polští židé, kterým se podařilo dostat se do Československa, byli policií eskortováni na polskou hranici.

Z československé hranice byly se souhlasem veřejnosti do Rakouska a Německa vraceny tisíce židovských uprchlíků.

V našem moderním historickém povědomí dnes zůstává notně vylepšený obraz vztahů Československa a uprchlíků před nacismem. Skutečnosti, vztahující se k restrikcím československé politiky vůči uprchlíkům a zejména židovským běžencům, zůstávají – stejně jako míra tehdejšího československého antisemitismu – ke škodě nás všech často cudně zamlčovány.