Každý rok v srpnu a v září putují na plantáže v marockém Atlasu židovští obchodníci z celého světa. Vyhledávají Mohammeda Douche, šestasedmdesátiletého důchodce, který dřív býval pracovníkem v pohostinství. Douch sice většinu roku tráví v Casablance, marocké metropoli, ale každé léto odchází do hor, aby tam ve velmi skromných podmínkách pěstoval etrog.

Proč přesně ho židé ve velkém skupují, Douch neví. „Možná ho používají k náboženským účelům,“ hádá. Jeho farma je součástí jihomarockého zemědělského odvětví, které se na pěstování etrogu specializuje každé léto už po staletí.  V současnosti v Maroku nežijí téměř žádní židé, ale několik desítek židovských podnikatelů rozesílá před svátkem sukkot marocké etrogy židovským komunitám na třech kontinentech. Ačkoli přesné statistiky neexistují, hovoří se o statisících plodů, které jsou vyváženy do Evropy, USA a Kanady. Přestože Maroko s Izraelem oficiálně neudržuje diplomatické vztahy, i Izrael začal v roce 2013 etrogy z Maroka dovážet.

Podle Naftalina Levyho, francouzského obchodníka etrogem, mají horské etrogy zvláštní tvar a od ostatních se liší i barvou.

Prvními marockými pěstiteli etrogů byli, podle profesora zemědělství na Hebrejské univerzitě Eliezera Goldschmidta, před dvěma tisíci lety židé. Jejich berberští sousedé od nich tyto dovednosti převzali, a když po roce 1948 většina židů odešla do Izraele, začali je pěstovat sami. Od té doby židé nakupují etrogy od marockých Berberů.

Židovští obchodníci se ubytovávají v pobřežním letovisku Agadir, odkud je na etrogové plantáže asi hodina jízdy, už dva až tři týdny před Roš Hašana. Každý obchodník po příjezdu kontaktuje svého dodavatele nebo vyšle zástupce na plantáže, aby zkontroloval ovoce. Pokud je kvalita dobrá, kupují cizinci někdy i celou úrodu naráz.
Jicchak Levy, obchodník s třiceti lety zkušeností, kupuje podle vlastních slov asi tisícovku etrogů ročně. Za každý z nich zaplatí sedm až deset dolarů a ty nejlepší kousky potom prodá za stovky dolarů: „Marocké etrogy jsou zvláštní svým věžovitým tvarem a když seženu nějaký mimořádně pěkně tvarovaný, jsem šťastný.“

Jednotlivě balené etrogy od horských pěstitelů do Agadiru přepravují místní mladí muži. Používají k tomu koše, z nichž každý váží přes padesát kilogramů.

Obchodníci říkají, že v Agadiru a okolí nezažívají žádné nebo jen velice vzácné projevy antisemitismu. Agadir je pobřežní město kde se lidé pohybují v islámském i západním oblečení, v kavárnách hraje světská hudba a místní lidé jsou pověstní svou tolerancí.

Douche při rozhovoru zjevně zaskočila otázka, že by mohl mít problém s prodejem úrody židům nebo Izraeli. Jeho tlumočník, Abdellatif Elmajdi, to vysvětlil: „Nezajímají nás politické problémy mezi Palestinci a Izraelci. Jsme Berbeři. Máme s židy dobré vztahy, protože pocházejí odsud a přicházejí nás navštívit.“

A zatímco malí pěstitelé jako Douch se omezují na produkci rostliny, jiní ji pěstují, balí, převážejí i distribuují. Jedním z nich je Michael Benchabat, který se po většinu roku zabývá distribucí potravin ve Francii. Od května do září však zůstává v Maroku, kde produkuje podle vlastního odhadu asi sto tisíc etrogů ročně. Rostou mu v organizovaných sadech a na začátku září je jeho tři dělníci očešou a za pomoci dalšího najatého pracovníka zabalí a uloží do nárazuvzdorných krabic. Ty potom majitel podniku posílá zákazníkům v Evropě a v USA. A je obzvlášť rád, že jeho práce může přispívat k správným oslavám svátku Sukkot.