Tři obrazy. Mládenček  ještě v jarém rozpuku (jak by řekli Kraličtí), se modlí nad polívkou: „Děkujeme ti, Pane světů … a  víc už mě nic nenapadá, protože se těším na jídlo.“ – O sedm let poté tentýž mladý muž –  na fetu ve squatu a s pánembohem těžce na háku.

Opouštím židovský hřbitov v Uhříněvsi. Betonovej chodník vede kolem školy. U tělocvičny stojí nějaká metalíza, tatík čeká na ratolest, až vyleze z tělocvičny. Než se mládě se sportovní kabelou nalodí, minu je a předejdu. A když mne po pár minutách ta metalíza míjí zas, z otevřeného okýnka slyším zřetelné (možná tak zřetelné, abych to opravdu nepřeslechl) : „Židák zasranej, špinavej!“

Když se v Rambanových dobách  islám zmohl a vyšvihl ke svému středověkému rozmachu  a postihlo to i řadu židovských rodin, píše rabi Moše ben Maimon svému synovi úpěnlivě: „Hlavně nezanedbávej vyslovení Šema dvakrát denně, ráno a večer.“

A to mne přivedlo spolu s nedávnou prací nad Hilchot krijat k otázce proč vlastně máme v písmu pokyn vyslovovat Šema? A jak vlastně?

Vzpomínám mj. také na jednoho současného rebbe, který byl tehdy ještě obyčejným brněnským Ivoškem, a „Šema Jisroel“ říkal stejně často a ve stejném kontextu jako my ostatní používali slůvko „ty vole“ anebo „ty bejku“…

Tvrzení, že *Šema je cosi jako židovské vyznání víry, je stejný nesmysl, jakože tóra obsahuje 613 příkazů a zákazů.  Pitomost!  Za „vyznání víry“ by se dalo spíš považovat Maimonidových Třináct článků (*šaloš esre ikarim). Šema  je deklarování svrchovanosti jedinečné a jednotící harmonie Jednoty celého vesmíru. Na to se nedá věřit, to je prostě vidět,  ba ani „tomu“  (coby fenomenu) se nedá věřit, protože „to“ od nás žádnou důvěru nevyžaduje.

Ten text všichni dobře znáte  a dá se snadno najít v tóře (dt 6:4-9).  „Uvědom si, Jisroeli, že Hawajah je  (také) i náš Panovník, že Hawajah je Jeden, Jediný a Jedinečný“.  Tam se také dočítáme o tom, že Šema máme „vybroušeným způsobem vštěpovat svým dětem“ – We-šinantam le-vanecha.

Kraličtí to přeložili jako „Budeš je často opětovati synům svým“ a „ekumena“ to od ich nestydatě opráskla. Ačkoli kořen *šanan znamená ve staré i  moderní hebrejštině především zaostření, vybroušení a teprve potom vštěpování.  Jakoby tóra taky říkala „Naostřiš a vybrousíš ta slova také pro své děti!“ Protože děti samy vybroušeně ostří. Jako ostříži!!

Všichni mi dáte za pravdu, že biblický text  určitě nepožaduje, abych budil svoje děti, když se ráno podle halachy chystám ta slova „brousit“. Že je ale mám brousit právě pro ně a rozmlouvat o nich s nimi při každé příležitosti, to zpochybnit nelze!

Proto ty tři příběhy v úvodu. Dovedete si představit puboše, který zas a znovu s fotříkem probírá Šema jen proto, že jeho tata je ortodo a vlastně vůbec nepochopil požadavek tóry?  Tak tudy asi ne!   Nebude mladý sportovec po pár letech opakovat stejné modely chování a názorů, které slýchá cestou z tréningu, ať už půjde o blondýny, policajty, muslimáky anebo špinavé židy? Tak tudy asi taky ne!  A proč možná konvertovavší anebo přinejmenším polo-konvertovaný Maimonides tak úpěnlivě zapřísahá svého syna, aby Šema nepodceňoval?

Protože dobře věděl, že Šema skutečně není „vyznání víry“. Nějaké „požidovění“ sebe sama.  Nedej příroda na svědectví okolí. Vždyť ať už jsem „věřící“ anebo jen důvěřuju, měl bych to vyznávat jinak než hubou. Na každém kroku, v metalíze, mezi brněnskými pseudointelektuály, v islamizované Evropě  dvanáctého století. Verbální deklarace po mně tóra skutečně nevyžaduje. Vždyť i ten Jediný (Hawajah) se v keři představuje jak Ehje (čin, stanu se, uskutečním se!) a nikoli Adaber (budu deklarovat!).

A pokud nejsem (věřící), stejně nebudu ta slova vyslovovat. Právě proto, že je to jen nějaký náboženský příkaz. A co do toho ještě tahat děti? A vlastně jak? Vždyť ony si své modely opíšou samy a svoje „šema“ nažijí a vytvoří zčásti podle svých dispozic a zčásti podle nás samotných.

Podle nás. Ono je strašně jednoduché dát si po ránu hemenex a v poledne svíčkovou, ale zatraceně špatně se pak dětem vysvětluje, že jsme židé. Že někteří židé sice vepřové nejedí, ale že na to vlastně nefrčí a že máme dost  jiných důvodů (a možná i závazků vůči předkům) být na své židovství  (anebo nežidovství, křesťanství, svoji islámskou oddanost Panovníkovi) hrdí.

Podle nás. Ono je strašně jednoduché u toho hemenexu anebo u svíčkové lehkomyslně tvrdit, že policajti jsou kokoti, blondýny kačeny a muslimáci teroristi. Že i soused je bejk, a jeho stará je mrcha. To se pak dětem ale zatraceně špatně vysvětluje, že jsme lidé  a že máme dost důvodů být na své lidovství hrdi.

Anebo je tu druhá cesta. Poznat skutečný obsah Šema a pak ho sice neverbálně ale o to poctivěji vbrušovat do vlastních potomků. Je-li Šéf jedinou jednotící Jedinečností, pak je i celé Jeho stvoření jedinou a původně jednotnou jedinečností. Kus tvojí duše je ve světýlkách těch ostatních. Tak funguje „duše vesmíru“. To a to jí ubližuje, to a to ji šlechtí. Respekt vůči jedinečnosti, jedinci i Jednotě. Ale my to tušíme. Stejně jako toho Hawajaha. Jen ne vždycky se nám to daří, a pak někdy sklouzneme k tomu, že kvůli své vlastní nepevnosti, říkáváme Šema až příliš nahlas.

Šema Jisroel, pan Mordechaj byl slušný manžel a neuvěřitelně vzácný otec.
Choval se k dětem vždy poctivě, a ke svému okolí citlivě.
Staral se o ně, ale nerozmazloval. A o svůj barák se staral jen
do té míry, aby dokázal vychovat děti v zásadách vyšší morálky,
sehnat jim dostatečné poznání a vzdělání, díky němuž by
se naučily, jak se dá chodit zpříma, bez postranních cest.
Zároveň se dokázal postarat i o svého otce, který byl již v koruně
šedin, a pečoval o něj až do chvíle jeho odchodu, vědom si toho,
že tím mu nejlépe splatí to, co pro něj táta vykonal.
Jak jednoduché. I pan Mordechaj najde své místo v lepších příbytcích …

(píše se na pomníku v Heřmanově Městci)