„Nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizujíci nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zveřejňovat.“

Alexandr Solženicyn

Respektuji životní postoje pana Solženicyna a protože s ním souhlasím, nebudu nálepkovat. Omezím se tedy jenom na popis obojího s vírou, že se každý za čtenářů dokáže poznat sám, a pak krátkou úvahu a analýzu v závěru.

FAŠIZMUS

Slovo „fašizmus“ pochází z „Fasci d´azione rivoluzionara“, politické strany, kterou Benito Mussolini založil v prosinci 1914. První hnutí hlásající ideologie dnes označované jako fašistické však vznikly dříve, ještě ve druhé polovině devatenáctého století ve Francii, jako protiváha, opozice ideálům liberalismu a rovnostářství, a dle mého názoru i jako odpověď na narůstající imigraci (ČLÁNEK). Za první fašistickou organizaci se považuje Ku-klux-klan založený ve Spojených státech v roce 1865.

O přesnou definici fašismu se pokoušela a pokouší dodnes řada politologů. V zásadě existují tři druhy klasifikací, a to ty, které popisují systém jako vojenskou ideologii, pak teze sociálně-politické a nakonec ty, které popisují fašistické systémy z psychologické stránky.

Rozhodně se však jedná o politický systém, který spojuje populismus, nacionalismus a totalitarismus ve jménu vyššího kolektivního ideálu.

• Populismus je ideologie chápající lid jako jeden celek a vymezující ho vůči určené skupině osob, obvykle elitám společnosti, jako jeho „škodné“ nebo dokonce nepříteli.
• Nacionalismus je prapůvodně princíp politický, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné a národ je tedy jediným oprávnéným nositelem státní moci. V devadesátych letech se teorie toho, co národ je, začala měnit („politické společenství, jak ve smyslu ohraničenosti, tak suverenity“-B. Anderson 1992), u nás se dodnes pod pojmem národ rozumí „historicky vzniklá stabilní skupina lidí sdílejícich jazyk, území, ekonomický život a mentalitu projevujíci se ve společné kultuře“- J.V.Stalin 1912.
• Totalitarismus je politický systém vlády jedné strany, resp. možná koalice strán, nepřipouštějící žádný organizovaný odpor, a ve kterém stát řídí všechny činnosti společnosti. Pojem „totalitarismus“ jako první zavedl do praxe již zniňovaný Mussolini ve dvacátých letech.

Základní mýtem nutným pro upevnění postavení jakéhokoliv fašistického hnutí je cit.: „obsesivní představa o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí“ (Robert O. Paxton, americký historik) Mimo jiné se profesor Robert O. Paxton domnival, na rozdíl od mnohých jeho kolegů, že fašismus se nedá srovnávat s jinými nedemokratickými „ismy.” I mně samotné je tento názor bližší, právě proto, že fašistická ideologie se nezakládá na univerzálních principech, „nelze ji exportovat“ a jediným základním kritériem je rasa, národ, komunita. Proto se také domnívám, že ani strany extrémní pravice států EU nemohou vytvořit jiný homogenní celek než ten, který bude pracovat na desintegraci a rozpadu EU nebo se spojit za podmínky vzniku celoevropské politické strany za současného vytvoření „evropského národa“. Něco takového by podle mne bylo značně nestabilní, a to i v dnešní době, kdy je možno identifikovat společného „nepřítele“, pro tuto ideologii nezbytného. Nehledě na to, že by se vedle této celoevropské platforny vztvořily extrémní pravice národní.

Základní charakteristikou fašistického hnutí je mimo jiné používání patriotických sloganů, hesel a symbolů (a to i na oblečení a předmětech denní potřeby), identifikace a vymezení skupiny osob jako nepřítele, omezení a odebrání jejích práv, resp. eliminaci nepřítele, posedlost národní bezpečností a posílení armády na ochranu před tímto nepřítelem, nárůst významu náboženství, a to hlavně v rétorice a používané terminologii, změna trestního řádu a v neposlední řadě opovrhování intelektuály a umělci. (Dr. Lawrence Britt).

Vývoj od společenských aktivit po vznik režimu je pak následovný:

• Fáze ideologická, kdy dochází k vyčlenení pravicových extrémistů z konzervativních politických proudů a společně s levicovými extremisty popírajícími principy demokracie pak jménem národní a sociální syntézy kritizují politický liberalismus. Tato ideologie se teda logicky vytváří v zemích s demokratickou tradicí, a, paradoxně, ne v zemích nedemokratických a autokratických, kde má tato ideologie jenom malou naději na rychlé dosažení moci.
• Fáze ekonomická, kdy fašistické ideály, ze začátku okrajové, začnou být zneužívané ekonomickou elitou ve státě. V té době, původní fašistická hnutí musí nutně opoustit své vysoké nároky na přísně ekonomický liberalismus, tyto hnutí se pak transformují do nových stran, původní zanikají,
• Fáze politická, kdy fašistická strana přebírá politickou moc,
• Fáze konsolidační, kdy dochází k základním změnám v právním řádu státu,
• Fáze radikalizace, kdy sociální stát zcela mizí.

Podle ekonomů se nárůst významu fašistických hnutí ve společnosti a vznik fašistických režimů  váže na ekonomickou krizi. Zvlášť za podmínky superinflace je pravděpodobnost proměny demokratických řádů na řády fašistické extrémné vysoká (Německo). Dalším faktorem, ovlivňujícím tuto změnu, je nestabilita politického systému (Portugalsko).

Fašismus je tedy založen na národním princípu, nelze ho exportovat, tudíž ani importovat. Aby se demokratický řád státu změnil, musí fašistické strany (a nenechme se zmást názvem) vyhrát demokratické volby, ve kterých volí jenom občané, nebo existuje další možnost – převrat, samozřejmě za podpory národní armády. Volby nebo Převrat. Až potom následuje změna řádu.

DEMOKRACIE

Demokracie je politický režim, kde moc patří lidu, jak všichni víme a známe z učebnic, existují v zásadě tři typy demokratickych systémů:

• Systém přímé demokracie, kdy je moc vykonávaná občany přímo, kdy lidé sami přijímají důležité zákony a rozhodnutí a sami volí a odvolávají kontrolující úředníky. V novodobé historii jich existovalo několik těchto systému, žádný z nich však netrval dlouho.
• Systémy nepřímé demokracie, v němž občané volí na omezenou dobu zástupce a dávají jim tak mandát k přijímání důležitých zákonů a k rozhodnutí a volit a odvolávat kontrolující úředníky, mandát zvoleného zástupce obvykle občany nelze zrušit. Nazýváme ji také reprezentativní, zastupitelská demokracií.
• Systém polopřímé demokracie, který v sobě kombinuje oba výše uvedené (dnes Švýcarsko).

Když hovoříme o demokracii, obvykle máme na mysli demokracii liberální. Liberální demokracie se váže na systém reprezentativní demokracie, ve kterém schopnost volených zástupců uplatnit rozhodovací pravomoci podléhá právnímu státu, obecně se řídí ústavou, která klade důraz na ochranu práv a svobod jednotlivců, a určuje závazné rámce směrem z reprezenantům. Myšlenka liberální demokracie v sobě neobsahuje konkrétní formu zastupitelské vlády, může se jednat o systém parlamentní, prezidentský nebo smíšený. Objevuje se také v systému polopřímé demokracie.

S liberální demokracií je obvykle spojena řada zásad a hodnot, které v sobě zahnují jak principy demokratického zastoupení, tak principy liberalismu (včetně ekonomického):

• Existence právního státu v sobě zahrnuje

1. Hierarchii právního systému, ve kterém je základním zákonem Ústava, jejím prvotním úkolem je „chránit jedince a jeho práva vůči zvůli státu“ Vojtěch Cepl. Pak také samozřejmě vymezuje a popisuje formu reprezentativní demokracie a její všeobecné zásady.
2. Rovnost před zákonem
3. Nezávislost justice

• Existence politické rovnosti – reprezentanti jsou vybírání (dnes nejčastěji) v přímých všeobecných volbách, se zásadou jeden obyvatel = jeden hlas,
• Existence naplňování veřejného zájmu, ty jsou však obecně definovány reprezentanty, v liberální demokracii dochází logicky ke konfliktům a k veřejné diskusi. K té by docházet mělo.
• Existence záruky základních svobod, nebo obecně, dodržování lidských práv; svobody svědomí a náboženského vyznání, svobody projevu a tisku, svobody shromažďování, svobody sdružování, svobody volného pohybu, práva na vlastnictví a v současnosti také práva volného obchodu. Některé z nich:

1. Princip svobody svědomí znamená veřejné, společenské a právní uznání, že v určitých věcech se jednotliví lidé mohou řídit zásadami, které jsou ve sporu se zásadami většiny, ale jejichž porušení by pro ně znamenalo vážný zásah do jejich lidské identity a integrity. Společnost, která se řídí principem svobody svědomí, si proto u těchto lidí nevynucuje přizpůsobení většině, ve zvláštních případech dokonce ani právnímu řádu.
2. Svoboda náboženského vyznání je subjektivní právo lidí na výběr a praktikování náboženství nebo také žádné náboženství a také respektování výběru či nevýběru u jiného. Různé zákonné ustanovení, však mohou rozšířit nebo omezit toto právo. Nikoliv popřít. Svoboda náboženství je aspektem svobody svědomí.
3. Svoboda projevu (též svoboda slova) a svoboda tisku je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Synonymní termín svoboda vyjadřování bývá někdy používán pro indikaci, že nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. Tyto svobody jsou úzce spjaty s konceptem svobody myšlenek. V praxi není svoboda projevu v žádném státě absolutní a běžně podléhá omezením, a to napřiklad v případech, kdyby došlo k porušení a omezení jiných lidských prav a svobod.
4. Svoboda shromažďování a právo na shromažďování je veřejná svoboda a obecně považovaná za jednu z nejzásadnějších politických svobod. Skupina lidí má možnost spojit se dočasně na jednom místě, v klidu a beze zbraní a v mezích zákona.
5. Svoboda sdružování je právo tvořit, připojit se nebo odmítnout se připojit k sdružení, spolku.

Demokracie je tedy o rovnosti osob jako jednotivců. Rovnost ale neznamená stejnost. Je lehké být “demokratem” ve společnosti, kde jsou všichni stejní, respektive jsou si podobní, stejne vaří, stejně se oblékají, mají totožný příjem, stejně se rozvádějí nebo nerozvádějí atd atd. Je lehké a hlavně pohodlné být demokratem, pokud je společnost lidí definována podle vzorce ještě z roku 1912 jako historicky vzniklá stabilní skupina lidí sdílejícich jazyk, území, ekonomický život a mentalitu projevujíci se ve společné kultuře. Bohužel pravá podstata toho, jestli skutečnými demokraty jsme nebo ne, se ukáže, když lidé přestanou být stejní a jedinou možností jak naši společnost definovat bude dle vzorece z roku 1992 jako politické společenství, jak ve smyslu ohraničenosti, tak suverenity. Rovnost neznamená stejnost a naše liberálně-demokratické principy to ani nevyžadují.

Jednou z věcí, a věcí zásadní, která vyvíjí tlak na změnu, či spíše dodržování pravidel liberálně-demokratické ústavy, či dokonce jejího skutečného pochopení a naplňování, je to, aby jednotlivci ohraničeného, suverénního společenství nesdíleli stejný ekonomický život, nebo mentalitu projevující se ve stejné kultuře (nehledě na to, že já sama pořád nechápu co to ta stejná kultura je a o čem lidé mluví když oni mluví) Naše rozdíly mezi námi po nás požadují větsí respekt k jiným i k sobě, současně nám nabízejí vícero možností pro výběr nášho způsobu života, rozdílnost nás osvobozuje. Vytvářejí tlak na to, aby jsme se z demokratů „naoko“, stali demokraty skutečnými. Společnost se vyvíjí, mění a vyvíjet se má. Nikdy už nebude jak bývala, a ani my nežijeme ve světě našich prababiček. Neustále je na čem pracovat a co zlepšovat. Uznávám, že není zrovna šťastné, a nemá to ani oporu v právu, je to jenom pohodlným zvykem, začat společnost rozdělovat na podskupiny, i přesto, že je právně postavíme vedle sebe. I přesto, že nahlížet na lidi jako samostatné individua se nám moc nedaří, musíme mít kuráž se o to snažit a nebát se toho. Nebýt pohodlný ani zbabělý. Nesmíme to vzdát. Cesta existuje. Protože, a já se obávám, že ještě vetším nebezpečím pro naše současné společenství lidí,  je trvat zarytě na jedné skupině na základě „národa a víry“.

Trvejme my sami na tom, aby nás jiní posuzovali jako jednotlivce, protože na to máme právo. Přistupujme k jiným jako jednotlivcům, ponevač to je základem našeho politického systému a dodržovat ho je naší povinností. Dodržovat právo a také jeho dodržováni vyžadovat.  Pro začátek to stačí a vlastně je to vše. Nic víc není potřeba.