Dívka z malého údolí Swat v Pákistánu ovládáno Talibanem, ví, co je hledět smrti do očí. Malala Júsufzajová se jako dítě zasadila za práva dívek v Pákistánu, až ji Taliban postřelil. Dnes žije 18-letá v Birminghamu a naslouchá ji stále víc lidí. Interview s nejmladší nositelkou Nobelovy ceny míru, pocházející ze dne 18 záři 2014 pro „Kinder ZEIT“.

ZEIT: Malalo, svět tě zná jako dívku, kterou Taliban postřelil do hlavy. Jak by ses představila ty sama?

Malala Júsufzajová: Jmenuji se Malala, jsem studentka a bojuji za to, aby každá dívka na světě mohla jít směle do školy.

ZEIT: Myslíš si, že děti mají moc změnit svět?

Malala: Jistě, já jsem toho nejlepším příkladem. Roku 2007 přišel Taliban do našeho údolí a vyhrožoval nám zbraněmi. Zničili stovky škol, protože nechtěli, aby se děti něco naučily. My dívky jsme měli zůstat doma, vařit, uklízet a obsluhovat muže. Bylo mi deset a věděla jsem, že musím něco udělat. Jinak bych se vdala ve čtrnácti nebo patnácti letech, měla bych děti, a to by byl můj život.

ZEIT : Ne všechny dívky se bránily…..

Malala: Byly také některé další, jako jsem já, ale my jsme byly ohroženy. Náš život byl v nebezpečí.Měla jsem podporu svého otce a jeho přátel, takže jsem mohla i nadále pokračovat v boji. V té době jsem viděla dvě možnosti: buď budu mlčet a čekat na to, až mě zabijí, nebo řeknu svůj názor a budu riskovat, že za to zemřu. Rozhodla jsem se pro druhou možnost.

Malála Júsufzajová přichází na svět 2.6.1997 Pakistánu. Vyrůstá ve mestě Mingora v údolí Svat, kde její otěc založil školu.

Roku 2007 převzal Talibán moc. Teroristé potlačovali především ženy a dívky, vyhazovali do povětří školy a mučili lidí.

Z její autobiografie: „Byli jsme naštvaní na ty teroristy, kteří se snažili zničit naše životy. Můj otec říkal, že naše rodina by měla udělat maximum proto, abychom je ignorovali: „Musíme plně využít život, a ten je jen v našich srdcích,” řekl. A tak to šlo v našich rozhovorech při večeři jako vždy o věci ducha: o Einsteina a Newtona, o básnících a filosofech.“

V jedenácti letech popisuje Malala ve svým on-line denníku, jakým způsobem zažila terror. Vystupuje v projevech a v interview, ve kterých kritizuje Taliban a dožaduje se práva dívek na vzdělání.

Dne 9.října 2012 byla přepadena ve školním autobuse, talibánsky ozbrojenec ji postřelil do hlavy a do krku. Měla patnáct let.

Malala byla letecky převezena do nemocnice v britském Birminghamu a tam byla operovaná. Přežila a úžasně dobře se zotavila. Lidé na celém světě obdivují odvahu dívky.V březnu 2013 nastoupila v Birminghamu do školy. Po útoku vznikla na její podporu petice, díky které se stala nejmladším člověkem nominovaným na Nobelovu cenu míru v historii. V roce 2014 tuto cenu získala za svůj boj o právo dívek a žen na vzdělání.

ZEIT:  V nadcházejícím týdnu se objeví nová kniha s tvým příběhem.Proč je pro tebe důležité, aby se celý svět dozvěděl o tvém životě?

Malala: Chci, aby se lidé dozvěděli, co se dělo v Pákistánu.Jaké problémy dostanou dívky, když chtějí chodit do školy a později nadobudnout nějakou profesi.Není to jen můj příběh, já jenom zastupuji mnoho dalších.

ZEIT: Založila si nadaci, se kterou bojuješ za vzdělání. Jaké jsou tvé cíle?

Malala: Nejenom teroristum zabránit , aby se děti se mohli učit. V některých zemích dívky nejsou oceňovány stejně jako chlapci, a jejich vzdělání není důležité. V jiných zemích je velká chudoba
a děti musí vydělávat peníze. Musíme starším lidem vysvětlit, že by děti neměly chodit žebrat a pracovat, ale patřit škole a podílet se na školní docházce. Potřebujeme lidi, kteří chápou význam vzdělání. Lidí, kteří neutracejí všechny peníze na zbraně a války. Stát s mnoha zbraněmi není silný, pouze ukazuje, kolik se bojí.

ZEIT: Rozuměla jsi těmto politickým otázkám, když jsi byla mladší?

Malala: Nerozuměla jsem moc, ale určitě víc než děti mého věku v Evropě nebo Americe. Protože jsem každý den viděla tolik nespravedlnosti. Je to něco jiného, když o tom člověk jen slyší nebo čte v novinách, nebo zda to sám zažije. Byla jsem velmi zklamána naší vládou. Každý den se stávaly hrozné věci a nikdo proti tomu nic nedělal. Nečekej, že ti někdo pomůže, mohlo by to trvat příliš dlouho. Dělej něco. To jsem se v té době naučila.

ZEIT: Co může v téhle věci dělat dítě v Německu?

Malala: My mladí jsme velmi dobří ve využívání sociálních médiích, vyznáme se v facebooku a twitteru. To bychom měli využít k šíření našeho vzdělávacího poselství. Můžeme to dělat společně s přáteli a uvažovat, komu bychom mohli pomoci. Každý může psát vládě dané země a zeptat se, co dělá pro děti v chudších zemích. Musíte jít lidem na nervy a tlačit je k tomu, aby považovali vzdělávání za nejdůležitější úkol.

JSEM JENOM MALALA

ZEIT: Děti v Evropě jsou často rádi, když se vyučování skončí.Chápeš to?

Malala: Chtěla bych těmto dětem říct: buďte rádi, že chodíte do školy s s počítačovými prostory, laboratořmi, knihovny.V Pákistánu, Afghánistánu a Indii jsem viděla školy, kde nebyly žádné knihy, žádné toalety. Někdy dokonce tam nebyli ani učitelé. Tam děti bojují za právo chodit do školy. Nesnívají o nějakém Xbox.Chtějí pera a knihy.

ZEIT: Ty jsi jednou dříve řekla, že je snažší být upírem v televizním seriálu Twilight Zone než být dívkou v údolí Swat.Co jsi tím myslela?

Malala: Tehdy bojovala pákistánská armáda v naší zemi a v našem údolí proti Talibanu. Každý večer, když jsme šli do postele, slyšeli jsme explodovat bomby. Udeřili na cíl každé čtyři až pět minut, lidé byli mučeni a zabíjeni. A pak jsme někdy viděli filmy jako Twilight. Bylo to, jako by přišli z úplně jiného světa. Tolik jsme si přáli, abychom mohli rovněž žít v míru. Bojovat s upíry vypadalo jako maličkost ve srovnání s válkou před naším prahem.

ZEIT: Dnes žiješ v Birminghamu ve Velké Británii. Cítíš se ještě vždy jako v jiném světě?

Malala: (směje se) Je to velmi odlišné od Pákistánu, to souhlasí. Největší rozdíl je asi ten, že existuje jakoby jen jedno roční období. Slunce se sotva dotkne vašeho obličeje. A samozřejmě, chybí mi lid Pákistánu. Ale mnozí jsou mi i z dálky blízko. Někteří dokonce pojmenovali své dcery po mně. Existuje mnoho malých Malali.

ZEIT: Jaký je pro tebe život v Birminghamu?

Malala: Je to velmi pěkné místo. Chodím opět do školy a pro mě tam mají dobrou nemocnici.

ZEIT: Ještě stále se léčíš?

Malala: Ano, měla jsem po atentátu několik operací, a proto musím ještě chodit na fyzioterapii, abych byla zcela zdravá.

ZEIT: Tvoji rodiče a oba mladší bratři žijí s tebou v Birminghamu, ale tvoje kamarádky jsou nadále v Pákistánu. Jak s nimi udržuješ kontakt?

Malala: S mou nejlepší přítelkyní Monibou si voláme přes skype jednou za týden. Pak hovoříme dobrou hodinu. Můžeme se přitom vidět. To je dobře.

ZEIT: Jak se má Moniba v Pákistánu?

Malala: Chodí dál do školy a chce se stát lékařkou. No, ano. Ve skutečnosti má mnohem větší zájem o módu, ale v Pákistánu si mnoho mužů stále myslí, že ženy by neměly vykonávat žádné povolání. Dívky v mé vlasti mohou být buď učitelkami, lékařkami anebo ženami v domácnosti. Inženýrky, žurnalistky, političky nebo módní návrhářky, to jsou povolání, kterých se málokterá chopí.

ZEIT: Změnil se tvým prostřednictvím Monibin život?

Malala: Moniba je teď v jiné škole a mnozí se jí ptají, jestli skutečně zná Malalu. Jako kdybych byla nějakou celebritou. Vždy se pak smějeme, protože Moniba mě zná a ví, že já jsem jen normální holka, a ne velmi zvláštní.

ZEIT: Normální? Celý svět tě zná. Nedávno volal Justin Bieber …

Malala: Přesto, já jsem jen Malala. To, že mě zná mnoho lidí je skvělé, protože to mohu zužitkovat pro své cíle. Když se setkám s významnými politiky nebo mluvim s hvězdami, řeknu jim, že je třeba něco udělat. Justinu Bieberovi jsem velmi jasně uvedla, že postavit se za práva dětí není práce jen pro lidi, jako jsem já, nebo politiky.

ZEIT: To jsi řekla Justinu Bieberovi?

Malala: Jistě. Všichni musí hrát svou roli a přispět každý svým dílem. Každý hudebník, malíř, básník může pomoci svým vlastním způsobem. Justin Bieber taky.

ZEIT: A jakou práci bys chtěla mít ty později?

Malala: Je to můj velký sen, že jednoho dne budu premiérkou Pákistánu. Doufám, že se mi splní. Kdybych byla lékařkou, mohla bych zachránit jenom několik lidí. Jako hlava státu bych mohla zachránit národ.

ZEIT: Kdy by k tomu mohlo dojít?

Malala: Politici jsou obvykle 35 letí nebo starší, jako 18 letá mám ještě čas, abych nejprve nabyla dobré vzdělání.

ZEIT: V Pakistánu jsi byla často nejlepší ve své třídě. Jak ti to jde ve škole v Birminghamu?

Malala: Navštěvuji velmi dobrou školu pro dívky. V loňském roce jsem vynechala spoustu látky, ale existuje mnoho učitelů a dívek, kteří mi pomáhají.

ZEIT: Existují obory, které nejsou v Pákistánu?

Malala: Ano, mnoho! V mé zemi jsou důležité především matematika, angličtina, historie a přírodní vědy. Tady je taky vyučování v hudbě, umění a sportu. Dokonce i vaření je oborem (směje se). Připadá mi to zcela povzbudivé rozsahem možností. Pokud dítě není dobré v matematice, ale chce být hudebníkem, tak dostane dobrou výuku.

ZEIT: A jaký je tvůj oblíbený předmět?

Malala: Fyzika. Vzhledem k tomu, že existují jasné zákony a pravidla. Celý vesmír následuje rovnice pouhých tří písmen. To je šílenství!

ZEIT: Jsou to jen dva roky, co jsi byla postřelena. Máš ještě stále strach, když jdeš na ulici?

Malala: Cítím se docela dobře chráněna. Ve Velké Británii nesmí každý jednoduše vlastnit zbraň. Ve srovnání s časem v Pákistánu, můj život je nyní mnohem, mnohem bezpečnější. Mám spíše strach, když vidím, že děti umírají v Iráku nebo v Sýrii.

ZEIT: Jako dítě jsi zažila válku a násilí. Co je na nich nejhorší?

Malala: Je to nesnesitelné, že člověk nedostane žádnou odpověď. Člověk nerozumí, co se to stalo. Vím, jak se všechny děti uprchlíků cítí. Budou se vás ptát, co špatného udělali, že jejich rodiče, sourozenci a přátelé museli zemřít. A žádný politik nedá těm dětem odpověď.

ZEIT: Představ si, že máš zázračnou moc a můžeš nějakou věc ze světa vyhnat. Co by to bylo?

Malala: Hmm, můj bratr? (směje se) Ne, dala bych zmizet ze země zbraně. Nikdy nepřinesly nic dobrého. Nemůžete bojovat proti terorismu s tanky a děly, ale pouze s poznáním. Pošlete nejlépe všechny zbraně na Mars!

Interview: Katrin Hörnlein