Ale samozřejmě mě můžete obviňovat také z nadneseného humanismu, z jakési „přepjaté soucitnosti“, dokonce mi klást otázky z pozic filosofického relativismu, například: „Je pravda, že islám, co by ekonomicko-politicko-sociálně-náboženský globální koncept, zanikne?“, ale takové otázky nevedou k hledání racionálních odpovědí založených na logické analýze a kritice, vedou jen k hádkám a iracionalitě. Ti, kdo kladou otázky z pozic filosofického relativismu, snad odmítají historické zkušenosti minulých generací, že každá společnost pevně provázaná a propojená s fyzickým, psychologickým či dalším mocenským násilím – v konotaci této publikace tedy i mnohá muslimská společenství silně navázaná na šarí’u[1] – mizí v propastech časů.

Tímto chci sdělit prostý fakt, poukázat na danou skutečnost, nikoli odsoudit. Zkušenosti s radikálním islámem podávají zřetelné a nepřehlédnutelné důkazy, které moje tvrzení potvrzují. Tím, že džihádisté, fundamentalisté, náboženští fanatikové, muslimští radikálové, globální i lokální teroristé, ale mezi nimi i mnozí vedoucí představitelé muslimských zemí, usilují o rozšiřování „toho svého“ islámu ve světě, čeho mohou svým úsilím nakonec dosáhnout, leda tak naplnění tohoto pravdivého výroku: „Když usilovně něco někam tlačíš, obvykle dosáhneš opaku.“

Problémy nezbytně spojené s migrací lze vyřešit pouze tehdy, pokud porozumíme jejich podstatě. Jestli muslimové jiným lidem budou způsobovat problémy, mohou očekávat, že tito lidé svoji obranou způsobí problémy jim. Pokud však nikomu nijak neškodí a nikoho neohrožují, mohou v podstatě dělat všechno, co chtějí. Nemá smysl se ale dál zabývat problémy muslimů, které neznáme, pokud nejednáme dobře s lidmi kolem sebe. Teprve pokud plně chápeme potřeby lidí kolem sebe, můžeme se upřímně starat i o migranty. V Německu tuto pravdu vládnoucí elity pochopili a řídí se jí. Bohužel drtivá většina vládnoucích elit ve východoevropských zemích zatím plně nechápe potřeby občanů svých zemí, proto ani logicky nemohou vnímat starosti a potřeby migrantů.

Ovšem souhlasím s mými kritiky, že relativizovat otázky kolem islámu, to by byl a bude velký rozumový omyl, ne-li dokonce intelektuální zločin. Například tvrdit, že muslimové, kteří migrují do EU, bojí se feminizace muslimských žen, to je relativizující tvrzení. V kterékoli ummě, je-li žena neposlušná (tedy nejen že feminizuje, ale dovoluje si i kritizovat veřejně nebo odporovat na veřejnosti manželovi či bratru, strýci, dědovi, atd…, je v lepším případě slovně usměrněna, nebo jen jednou nebo dvěma fackami potrestána, či je-li vzpoura příliš velká a opakuje se, pak je žena tvrdě trestána.) V islámu se feminizace nebojí, dokonce ani migranti se nebojí toho, že muslimské ženy zfeminizují, bylo by to bráno, i mnoha muslimkami, jako odpadlictví od víry, a to je nejhorší zločin, jakého se může věřící dopustit.

Ale znovu musím upozornit na jednoznačnou skutečnost; „jakýkoli“ islám, tedy i ten tak zvaně umírněný, je plně provázaný se  šarí’ou, tak jde už ze svého primárního základu proti liberálně-demokratickému řádu, proti jeho hodnotám, jimiž beze sporu je i právo žen být aktivní a veřejně činnými, právo volit, svobodně se rozhodovat mít děti nebo být single, vybrat si životní roli, povolání i víru…

Ale pokud tuto skutečnost víme, neměli bychom na jednání nábožensky založených jedinců pohlížet pouze relativizujícím pohledem. Měli bychom dlouho pozorovat, sbírat fakta, abychom pojmenovali existující, reálné, skutečné, věcné a především konkrétní problémy, nikoli svoje subjektivní představy, iracionální tvrzení a pojmové dojmy… Tak si například položme otázku: zda islám je zlou předtuchou sám sobě. Hledáním odpovědi na tuto otázku je celá tato publikace.

Měli bychom vyvracet polovičaté argumenty každého, jenž subjektivně přistupuje k nepodstatnému, aby především sebe ujistil, že má tu svou „iracionální“ pravdu.

Relativismus některých filosofů, sociologů i politiků je důsledkem toho, že smíchali znalosti a úzkost. Je to úzkost, která stupňuje pravdu, tíseň, že existuje nějaké nebezpečí, které je úzkostí různě odstupňované. Domnívám se, že tak někteří akademici, četní intelektuálové i jistí politici vyměnili realitu za fikci. Měli by nás spíše zajímat především objektivní, nezaujaté a kritikou selektované důvody ve prospěch reality. Pak porozumíme i tomu proč obranná agrese[2] islámu s sebou nese jisté nebezpečí, s tím souhlasím, proto je mým přáním, aby v důsledku obrany liberálně-demokratické Evropy, znovu nevznikaly žádné překážky obchodování, volného pohybu osob, ani aby nastalo období, kdy budou lidé svévolně zbavováni svého majetku, či bude zas zakázané vlastnit soukromý majetek. Aby se již nevinní lidé nebáli o svůj život, svobodu a osobní bezpečnost, nebyli mučeni, podrobováni krutému, nelidskému ponižujícímu zacházení nebo trestu, jen proto, že jsou „jinověrci“ jak se právě dnes naneštěstí děje v zemích, kde jsou muslimové a jejich náboženský koncept majoritou.

Je lhostejné, když se někteří jedinci rozhodnou mě nazývat „islámofobem“, anebo ti jiní zas „sluníčkářem“ a budou tyto výrazy používat jako nadávky. Ale velmi mnoho mi záleží na tom, abych se zařadil mezi vytrvalé zastánce hodnot liberálně-demokratického řádu.

Ti, kdo mě kritizují, jsou právě těmi, kdo se vydali na válečnou stezku, mávají válečnou sekyrou, rozlišují lidi,… kritizují, ale neplavou nad hlubinou znalosti, právě jim se stal iracionalismus módou. To oni nevycházejí z problémů, a to jak praktických, tak i teoretických. Právě oni jsou těmi, kdo nehledají chyby, aby je eliminovali v službě hledání pravdy.

Příkladem eliminování chyb ve spojitosti s migrací muslimů do EU, je řešení nejenom občanských válek, ale také problém chudoby, a násilí v zemích, ze kterých prchají. I když máme historickou znalost, že v Evropě řešení chudoby byť vedlo k velkým úspěchům, nezamýšleným důsledkem se stal například automobilismus, s ním spojené zamořování životního prostředí, řešení problémů spojených s chudobou přineslo i nedostatek levných bytů nebo sociálního bydlení. To ukazuje, že vyřešením jednoho trápení se stává nové trápení stejně naléhavým. Ale v mnoha islámských zemích není vůle ani schopnosti sociální problémy řešit, protože – a tu si dovolím upozornit na dle mého názoru zvolna se vynořující fakt – elity muslimského světa v řešení problémů svázaných s chudobou selhávají. Vládnoucí elity, které odmítají nebo neumí řešit problémy chudoby, způsobí vlastní záhubu, tím i konec systému. Není to nic ohromujícího, mluvit o zanikání nějakého systému, na základě impotentnosti elit, z historie známe mnoho říší, státních zřízení, které zanikly, společně s nimi i jejich kulty nebo víry. Muslimské země, kde vládnou nábožensky založené vlády, zřejmě čeká podobný osud. Dnes by měl celý svět usilovat zbavovat se iracionálních představ, které člověka neuživí, nedají mu ani pocit bezpečí.

Rostoucí počet muslimských elit pod vlivem náboženství odmítá stát se součástí globálního světa, tím ale škodí především sobě. Tak vědomě, či nevědomě způsobují retardaci proběhlých pozitivních ekonomických či sociálně-politických změn nebo konzervaci stávajících poměrů. Od konce 60. let XX. století mnozí muslimští vůdci, společně i s islámskými učenci odmítli liberálně-demokratický řád. Stále zřetelněji je vidět, udělali krok zpět a nejvíce tím trpí běžní občané. Chudoba, nevzdělanost, rostoucí násilí jdou ruku v ruce s konceptem náboženského státu.

Má-li dojít k rozpuštění islámu jako náboženského či sociálně-politického konceptu pak tato historická událost půjde na vrub samotným muslimům, což dokazuje nárůst válečných konfliktů v muslimském světě, ale i rostoucí počet teroristických útoků ve jménu Alláha na globální cíle. Tento pozvolný rozklad viditelně deklaruje rostoucí počet uprchlíků a migrantů do nemuslimských zemí. To je zřejmý a všem srozumitelný důkaz, že v islámu již dávno skončily sjednocující a tvořivé vlivy, ale započaly rozkladné procesy. Možná jsou dnešní muslimové potomky muslimských a osmanských válečníků, kteří ve středověku napadali z moře i ze souše tehdy křesťanskou nejednotnou Evropu, ale tento historický fakt nás již oprávněně nechává dnes zcela lhostejnými.

Řešení současného problému, kterým je přival muslimských exulantů a migrantů, by nás však neměl uvádět do iracionálna, ale k hledání pravdy, k hledání objektivně pravdivých, vysvětlujících návrhů. Ano lze se mýlit, nehledáme jistotu v řešení konkrétních situací, jen bychom si měli připomínat – nechybujme, ostře od sebe odlišujme zkoumání pravdy pomocí logických argumentů a vědecké kritiky v kontrastu touhy po jistotě a rychlém řešení.

Už jsme se z historie poučili: žádná lidská bytost není neomylná, chybujeme, protože jsme živé bytosti, ale poučili jsme se z chyb minulosti (světové války, holokaust, zločinné režimy, ale i inkvizice, čarodějnické procesy,…), už víme, nikdo nesmí za svobodu, společně s ní nezbytně provázaný pokrok platit ztrátou identity, ztrátou svobody myšlení, přesvědčení, svědomí ani náboženství. Tak ani muslimové.

[1] Tu mám na mysli trestní složku šarí’y (‘ukúbát). Průvodce islámským právem IV. [online]. Přestupky [cit. 10. únor 2012]. Dostupné na www: http://prestupky.blogspot.com/2010/04/vi-ustavni-pravo.html.

[2] Můj názor je, že každé náboženství je zpočátku expanzivně agresivní, pak až se idea rozleje do většího prostoru, potom se expanzivnost projevuje méně často, a proměňuje se v obrannou agresi. Například křížové výpravy ve středověku, hinduistické útoky kvůli pojídání hovězího muslimy, anebo současný islámský globální džihád.