Bylo sychravé ráno, mlha a protivně vlhko. Nastoupil jsem do EC směr Praha, který přijel s patnáctiminutovým zpožděním. Ale už to beru jako samozřejmost, že vlaky si jezdí, jak vyhovuje ČD a ne cestujícím. Ani si nepamatuji, kdy jakýkoli vlak opožděním netrpěl. Skrze zapařené okno nevidím nic. Natáhnu nohy, v kupé je mlčenlivé ticho. Zatím tu jsem sám.

Ještě pořád mám v hlavě to včerejší sekýrování ze strany manželky. Abych si uklidil pracovnu, abych utřel prach, vysál koberec, vyleštil okno. Byl jsem trochu nabručený ještě i dnes. Nepatřím zrovna k nadšeným příznivcům domácích úklidů, ale že mám Danielu rád, tak ustoupím, ale ne abych měl doma klid a v pracovně čisto, spíše, abych udělal manželce radost a vůbec, kolik má možností a důvodů v dlouholetém vztahu muž projevit partnerce, že ji má ještě pořád rád a váží si jejího názoru? Jsem nabručený, ještě i teď, když sedím v kupé, ale uvědomuji si tuto jednu ze základních pravd našeho dlouhodobého vztahu, pokud Daniela zavelí k úklidu, nezbývá mi, než ustoupit; její spokojenost je pak pro mě tou největší odměnou.

Zavřel jsem oči. Pod víčky se mi rozběhly obrázky neznámých krajin a světů. Hlavu zabořím do kabátu. Snil jsem, když tu mě ze spánku vytrhl tichý rozhovor. Oba černovlasí pánové, s vousy protkanými šedivými pramínky, černé, hluboké usměvavé oči pozorovaly svět se zájmem. Oblečeni byli do černých kalhot, bílých košilí a na hlavě… Chvilku nenápadně, ale pozorně sleduji, co na té hlavě mají? Mrňavé černé kloboučky, ozdobené nějakými stříbrnými ornamenty.

„24. kislevu po půl čtvrté odpoledne připadá podvečer svátku Chanuka.“ to řekl pán s břichem. „Rivka už uchystala samé dobroty. Jenom ona umí usmažit  latkes a sufganijot jako žádná jiná na světě. Ale zítra už má po práci.“

„Aspoň si chudák ženský, odpočinou. Co bude hořet chanukija, nemusí pracovat,“ řekl hubený a mladší muž, promasíroval si dlouhými prsty bledou tvář, dlouze zívnul, než dodal: „se nadřou na ty svátky.“

„Mhm. To je pravda. Do toho ještě děti s drejdlem, pak návštěvy od sousedů, těch řečí a příprav kolem všeho. No nemají to zrovna lehké. Udržet židovskou domácnost dá opravdu pořádnou dřinu. Ale chudinky nejsou. Zrovna předevčírem mi Rivka říká, abych si uklidil v pracovně. Víš, jak jsem se nadřel?“

„Ale rebe, srovnávat jejich práci s naší…“

„Co mi to dalo práce, abych udělal Rivce radost. Víš, jak mě uklízet nebaví.“ „Souhlasím, mě uklízení taky nebaví. Je to úmorná a zbytečná dřina. A nikdy nic potom nenajdu. Zrovna jsem potřeboval pro tebe rabi napsat jednu otázku…“

„Ale tím se netrap, jestli ta otázka byla pro tebe důležitá, knihu nakonec najdeš. Spíše je těžké dělat radost druhému, to dává hodně velkou práci.“

„Ano dává to pěkně zabrat. Hlavně to sekýrování kolem toho.“

Rebe se nadechl, usmál se a řekl: „No tak vidíš! Kdo to má těžší. Rivka musí mít vždycky pravdu a musí mít po každé poslední slovo. Například říká, hele, Iciku, za chvíli jsou svátky Chanuka a jak chceš, abychom dále šířili chanukový zázrak do světa, když tu máš takový binec? No, řekni, Ajziku, co jsem jí na to měl odpovědět.“

„Mhm…Na to se nedá reagovat.““

„Chtějí mít vždycky pravdu. Něco řekneš a už to jede. Prostě to musíme brát tak jak to je. Ale mám Rivku rád, takže co bych pro ni neudělal. Občas musím vynaložit veliké úsilí, abych Rivce vysvětlil, že zrovna teď pravdu nemá.“

„Někdy musíme my chlapi ustoupit, ale za jakou cenu.“

„Ano to musíme, ale ta odměna je vyšší, než cena, kterou sem tam musíme zaplatit. Láska se dá projevovat mnoha způsoby.“ Rebe vytáhl kapesník, vysmrkal se, než řekl: „Proč myslíš, že jsem se naučil tolik jazyků?“

„Nevím rebe, opravdu nevím proč.“ mladší muž kroutil nechápavě hlavou.

„Přesvědčil jsem se, že jeden jazyk proti Rivce prostě nestačí.“

Ozvalo se zazvonění mobilu. Rebe, sáhl do kapsy u košile a vytáhl zvonící aparát. Podíval se na displej. „Vidíš, volá mi Rivka a kdybych se choval hloupě, tak mi ani nezavolá.“ Rychle vyběhl ven z kupé.

Než jsem usnul, ukolébávalo mě pomyšlení, že nejsem v tom svém projevování lásky osamocený. EC směr Praha nabral již třicet minut zpoždění, ale mě u srdce hřál příjemný pocit, že jsem Daniele mohl ukázat, jak hezky jsem si uklidil pracovnu, i když vím, že právě teď dolaďuje ještě nějaké chybičky, nevadilo mi to, vůbec ne. Daniela je přece jedna ze zářících svící mého života.