Nejenom radikální  a konzervativní muslimové, ale obecně všichni muslimové (také ti umírnění) vnímají lidskou přirozenost jen tehdy, pokud pramení z islámské víry. Podle nich jsou lidé od přírody slabí a náchylní ke hříchu – ženy jsou k hříchu náchylnější než muži, jsou fyzicky a psychicky slabší. Aby muslim  přemohl pokušení a byl věrný, má povinnost být zapojen v džihádu, bojovat proti zlu. Zápas (džihád) probíhá na individuální a kolektivní úrovni. Věrný muslim musí dodržovat přísný režim, který zahrnuje modlení 5x denně a vekou modlitbu v pátek, půst od úsvitu do soumraku během svatého měsíce ramadánu, praktikování zakátu  (dávat dary a podporovat chudé), vykonávat hadždž – rituální pouť do Mekky, pokud je to možné. Věrný muslim je povinen žít zbožný a poctivý život. Muslimové nazývají tento způsob života „velký džihád.“

Ovšem takový způsob života nelze žít v izolaci od ostatních, ale jen jako součást širšího společenství věřících. Jestliže komunita muslimů má řádně fungovat a sloužit potřebám věřících dobře, pak musí být taková komunita pevně sevřená a přísná v dodržování islámského práva (šarí’a). Toto společenství je společně zapojeno v džihádu tím, že pomáhá jednotlivým členům čelit zlu v životě každého jednotlivce – to je především, vnějším nepřátelům kteří ohrožují komunitu, například tím, že podkopávají víru, na které je založena. Problém je, že někteří muslimové začali od sedmdesátých let 20. století vnímat jako zlo Západní civilizaci a ne-muslimské kultury.

Radikální a konzervativní muslimové obrací standartní uspořádání společenství a džihádu, kladou větší důraz na potírání džáhilíje proti všem nepřátelům islámu, včetně – z jejich předsudečného pohledu – proti umírněným nebo reformně uvažujícím muslimům stejně jako „nevěřícím“ ze Západu.

Islám, ať souhlasíme nebo odmítneme, je proti liberálně-demokratickému řádu je anti-individualistický a není v něm místo pro liberálně-individualistickou myšlenku, že jednotlivec se může svobodně rozhodovat a přesto být pevně napojený na rodinu, sociální skupinu, komunitu a na společnost, ve které je – z pohledu muslimů – osamělý a odlišuje se, ale, a pro mnoho muslimů je obtížně pochopitelné, že jedinec-individualista v liberálně-demokratickém řádu je určitým způsobem na společnosti (státu a institucích) závislý, přesto si stále ponechává svobodnou volbu; v islámském (muslimském) světě ale tomu tak není.

Anti-liberální, anti-individualistické tendence jsou zvláště výrazné mezi radikálními a konzervativními islamisty, kteří odmítají „individuální práva“ nebo „práva vůči většinové společnosti“. Liberálně-demokratický řád a jeho ideály vnímají jako zvrácené myšlenky a jsou jim naprosto cizí nebo spíše jsou cizí jejich vizi, jaký by celý svět měl být.

Ovšem je absurdní, že například bojovníci DAIŠ vyžadují morálku a právo násilím podobně jako nacisté a komunisté, ale přitom žádoucí hodnoty a pravidla v islámu, například zapojení do džihádu jak by mělo probíhat podle Koránu a hadísů, je jim lhostejné a nedodržují je.