Mluví o něm obě strany. Stejně tak jako blahé paměti při svěcení kanónů prosívaly obě strany Sladkého věků, aby tu ocel „požehnati ráčil“. Nevím zda žehnal a podle čeho rozhodoval. Na tyhle pověry se věřívalo tehdy, když se z jednotlivých náboženství staly státní dobyvatelské ideologie někdy v časech, kdy se mezi sebou rvával Druhý Řím (Konstantinopol)a a podobně zanikající Íránšár, až z toho začali mít profit Saracéni. A to takový ekonomicko-vojenský profit, že snadno přistoupili na hru o „bohu vítězů“ a houfně se přidávali k islámu.

(A že je pravda dycinky uprostřed, to učí tradice, naposledy pak proslulý pražský Maharal.)

Ano máme právo na strach. Na strach z toho, co s sebou zítřek přinese. Zvládneme finančně kočírovat davy běženců?  Jsou mezi nimi i „nedobří“? Lze to nějak účinně korigovat a co s námi bude? To jsou všechno legitimní otázky. Legitimní až do chvíle, kdy do toho nezačneme tahat svoje křesťanské či evropské hodnoty, naši ohroženou kulturu a naše ubohé děti a jejich matky.

Evropské hodnoty jsou už tři století nekřesťanské. Do Afriky jsme si jezdili pro otroky, a to i tehdy, když jsme tam přinesli knihovničku románů o Dýce a kříži. Kdybychom tam byli bývali rovnou přijeli jako partneři, mohla nám Afrika nyní partneři. Stejně tak Indie a Tichomoří. Chcete důkaz? Z nedávných let? Jednoduché – čemu a proč říkáme země Třetího světa?

Naši kulturu nemůže nijak vážněji  ohrozit ta druhá. Maximálně ji obohatí. Tedy – pokud je naše kultura dost silná a neohrožuje sama sebe zevnitř!! Co je ale extra kulturního na tom, že potřebuji (pokud to krapet přeženu) veřejně ukazovat piercing i na penisu? Proč řeším brutální tresty za nevěru a neřeším nevěru a případné falešné svědky? Proč politicky korektně (pokrytecky koketně) řeším zrušení trestu smrti, když v bibli zaveden je?  A proč neřeším, tak jako talmud, co dělat až na maximum proto, aby k justičnímu omylu nedošlo? Protože už dávno „kulturně“ vnímám, že soud je stejně úplatný jako politik a úředník?  Co je kulturnějšího na přátelích a přítelkyních „s výhodami“? Teda za předpokladu, že kultura není jen mimomanželský styk, což s dovolením nikdy nepřijmu za bernou minci, že by slůvko kultura obsahovalo jen toto.

Pak jsou tu ještě naše ubohé matky a jejich děti. Nepopírám. Matka, která si i se svým mládětem jde sednout jako živý štít před školu, kde jsou naládovány zbraně, může být považována za matku krkavčí. Stejně tak matka z Rumunska, která za pár dolarů prodá svoje děcko bezdětným Amíkům (protože za to uživí dalších svých osm, a možná se ten maličký nebude mít zas až tak špatně..).  A co matka, která si v Číně nechá vnutit jen „povolený“ počet potomků? Ano, to už je kultura. Toto už kultura je!  A ta nás snad ohrozí? Přijmeme tytéž modely? —  Ale kdo jsme, abychom soudili.

Jediné čeho se musíme skutečně bát, kde máme nejen právo na strach ale žel i fatální povinnost strachu, je právě naše kultura. Naše kultura umírající Evropy, která nás od Francouzské a Průmyslové revoluce tiše a naprosto spolehlivě naučila, že její  ideály jsou pouhými ideály. Že uprostřed svobody jsme neustále znesvobodňováni dojemnou státní péčí o náš matrixový vývoj, naše peněženky a hlavně daně. Uprostřed  rovnosti jsou tu – než konečně spadne klec – pořád někteří „rovnější“. A uprostřed bratrství zase nějací „ti druzí“. Ta cizí útočná a nebezpečná kultura.

Ano máme právo na strach. Ale strach z toho, že ten neexistují stát a všichni, co se za něj neosobně schovávají, nás a naše děti nejenže neochrání, ale ani příliš chránit nechtějí.  Kdyby ano, nelhali by nám. Nelhali by nám o daních, o výkupných, o politických handlech ani o kvalitě bezpečnostních služeb.

Ale proč by to vlastně dělali – ti takzvaní „stát“, proč by nám říkali pravdu? (I když se podle našich křesťanských evropských zásad lhát nemá!( Proč? Když to po nich ani nechceme. Když to po nich nevyžadujeme. Když je nám to fuk, protože klíčem celé naší svobody, volnosti i bratrství je vlastně jen smilnění s předměty. A poté neklidný a nervózní boj s hypotékami za ty pořízené předměty.

Ne cizí kultura ale  především právě ta naše vlastní, ta v níž se ta naše bývalá proměnila, nás ohrožuje!!!

Maně mi napadá jeden krásný midraš, který budeme  letos studovat teprve později. Teprve v parašat Šlach – tj. až se pročteme a především prožijeme až na stránky Čtvrté Mojžíšovy. K onomu příběhu o vyslání zvědů do Kenaánu. (K onomu – podle tradice – největšímu hříchu synů Jisroele, ještě většímu než jakým je ono smilnění u Telete, pro které byl Mojžíš ochoten nasadit svůj vlastní krk. Právě proto, že šlo o hřích zabití kultury.)

Přestože nás to čtení letos teprve čeká, určitě ho dobře znáte. Dvanáct jich odchází omrknout budoucí okupovaná území a deset se vrací s plnými kalhotami. Jen Kaleb a Jozue přinášejí mega-hrozen a taky naději.

A jak oněch deset tak i ti dva svorně dosvědčují lidu žhavému po zpravodajství : „Ano, jsou tam pevně hrazená města. Oni jsou tam opevnění, oplocení a hlídají nejen své vnější ale i své domácí hranice.“

Číst bibli černobíle je stejná ptákovina, jako mít „lepšího“ Boha než ti druzí. Vždyť je-li jeden, mohou k němu vést  leda jen jiné cesty, ale není lepší a horší bůh. To by pak nebylo Boha. A tak nesuďme ani těch deset vystrašenějších. Milovali své rodiny a měli právo na svůj strach. Vždyť kdo jsme, abychom je po tolika staletích soudili?  Důležité jsou vždycky pohnutky.

Pokud se báli o život, o lásku a o děti – nemohou být vinni. Pokud do toho ale začali montovat kulturu, své rodinné tradice a děti, asi to budou mít u turniketu o fous horší.  Kaleb s Jozuem (a proto to sem tahám) jim totiž podle slov  midraše argumentovali slovy: „Ano, opevnili se, jsou tam za svými zdmi zalígrovaní jako v nedobytné pevnosti. Ale víte proč? – Protože to oni se bojí nás!“ …

Tenkrát se tomu možná taky říkalo „Bůh je na naší straně“, ale ve skutečnosti šlo o něco jiného. Právě o tu důvěru ve vlastní kulturu. Tu kulturu, která nabízí potřebným střechu i vodu.  Která střeží, ale nenevraží. Která nezavazuje dobytčeti tlamu a která už od Abrahama nabízí otevřenost.

Právo na strach je stejně svaté jako právo na informace. Ale – a to tóra učí také – kdo na svá práva rezignuje, bude otrokem až do konce svého života. A podobně zas ten, kdo si neplní své povinnosti (včetně povinnosti strachu), nemůže se pak dovolávat svého práva. Dokonce ani práva na strach.