Víc než milion lidí, většinou muslimů, opustil v minulém roce Střední východ a Afriku a zamířil do Evropy. Imigranti ani jejich hostitelé většinou nepomýšlejí na to, že by se jim mohla hodit staletí trvající zkušenost jiné náboženské minority.

Benátští židé jsou však přesvědčeni, že z dějin židovstva jako takového a zejména z historie italských židů se dnes můžeme poučit.  Nejstarší ghetto na světě, to benátské, tento měsíc oslavuje pětisté výročí svého vzniku. „My židé bohužel víme hodně o exodech,“ říká čtyřiašedesátiletý Edoardo Gesua Sive Salvadori, který pátrá po stopách svých předků v knihovně proslulého ghetta.

Podle univerzitního profesora Shaula Bassiho vládcové Benátek původně založili ghetto proto, že nevěřili, že by se židé mohli integrovat. „Dnes jsou italští židé dokladem toho, že minorita si může zachovat svou identitu a přesto se integrovat v procesu vzájemného ovlivňování,“ tvrdí Bassi, který je sám žid.

V současné Itálii žije asi pětadvacet tisíc židů; italská židovská komunita patří mezi ty na světě nejlépe integrované. Přesto nezapomíná na svou minulost – například na dobu okupace, kdy se z dvou set padesáti židů, deportovaných z Benátek do táborů smrti, vrátilo jen osm.

Přesně před pěti sty lety, 29. března 1516, vyhlásil vládce Benátské republiky, dóže Leonardo Loredan a jeho senát, že pokud židé chtějí zůstat žít v Benátkách, musí se spokojit s malým ostrůvkem mezi kanály. Tato oblast dostala název geto, odvozený ze slova gettare (odhazovat), protože se rozprostírala na místě bývalé slévárny. Takový je původ dnešního slova ghetto.

Za největšího rozkvětu benátského ghetta, v polovině 17. století, tu žilo téměř pět tisíc židů. Aby rozrůstající se komunita měla vůbec místo k obývání, mohla přistavovat jen do výšky. Místnosti se dělily na malé a ještě menší a nedostatek místa vedl k tomu, že se v této části města začaly stavět první věžáky, které se sedmi nebo osmi podlažími dodneška patří mezi nejvyšší benátské budovy.

Dnes v ghettu žije přibližně asi dvacet židů. Zbytek z asi pětisethlavé benátské židovské komunity je roztroušen po laguně a v okolí, aby se – stejně jako ostatní Benátčané – vyhnul pobytu v rušném a předraženém centru.

Něco takového nebylo dřív myslitelné. Téměř po tři sta let, dokud Napoleon v roce 1797 neporazil Benátskou republiku, bývali židé v ghettu na noc zamykáni. Kanály a mostky kolem ghetta střežila křesťanská stráž na lodích; židé museli svým věznitelům za jejich hlídky dokonce platit!

Slova rabína Scialoma Bahbouta, dvaasedmdesátiletého duchovního vůdce benátské židovské komunity, cituje Jerusalem Post: „Židé už si prošli tuhle cestu (migrantů),“ vyjadřuje se k současné krizi a dodává, že pro muslimské příchozí je důležité porozumět tomu, že světské zákony stojí nad náboženskými. „Při příchodu na nějaké místo musí příchozí přijmout místní pravidla, a židé dokázali, že to lze udělat osvojením si jazyka a integrací,“ dodává.
Něco takového se ovšem nestává přes noc. Vždyť ještě i v dobách Benátské republiky tamní židé – byť s obtížemi – praktikovali levirát i v podobě mnohoženství a jejich autority ospravedlňovaly zabíjení udavačů.

Ghetto má pět maličkých synagog ze šestnáctého století, z nichž jen dvě jsou nyní pravidelně v provozu pro bohoslužebné účely. Zvnějšku jsou však všechny synagogy velmi nenápadné.

Katolická církev omezovala styk židů s křesťany, ale zároveň zakazovala lichvu, takže židé v Benátkách měli úspěch především jako poskytovatelé úvěrů – jako Shylock v Shakespearově Kupci benátském – nebo provozovatelé zastaváren. Obě služby využívala zejména křesťanská klientela.