Dnes 30. května tomu bude 44 let od útoku členů japonské rudé armády, rekrutovaných palestinskými teroristy, na mezinárodní letiště Lod (dnešní Ben Gurionovo letiště). Tato událost navždy změnila bezpečnost letecké dopravy v Izraeli.

Počátek 70. let minulého století představoval významný zlom v otázce bezpečnosti civilních leteckých spojů. V roce 1968 došlo k prvnímu únosu letadla v rámci izraelsko-palestinského konfliktu, a v následujících letech se tento nový fenomén stával čím dál běžnější. Z dnešního pohledu něco nemyslitelného bylo v té době, vzhledem k téměř neexistujícím bezpečnostním opatření, až neuvěřitelně jednoduché. Koncem 60. let stačila pro nástup do letadla palubní vstupenka, doklady mnohdy nebyly vyžadovány, detektory kovu a rentgenová zařízení pro kontrolu zavazadel byly z říše sci-fi, a k jejich postupnému zavádění došlo až v reakci na stále častější únosy. Únos z roku 1968 byl pro Izrael zásadní, jelikož došlo k únosu letu společnosti El Al číslo 426 z Londýna do Tel Avivu. Izrael v reakci na to zavedl rozsáhlá bezpečnostní opatření, díky nimž od té doby již žádný z letů této společnosti nebyl unesen. Mezi nová opatření patřil neoznačený ozbrojený doprovod každého letu (takzvaní letečtí maršálové) a profilování pasažérů na základě jejich etnického původu. Toho však paradoxně využili palestinští teroristé, když naverbovali skupinu Japonců z tamní ultralevicové militantní skupiny. Kvůli zemi, z níž pocházeli, a destinaci, z níž přiletěli, nebyli vyhodnoceni jako bezpečnostní hrozba.

V osudový 30. květen přiletěla trojice útočníků z Paříže na palubě letu společnosti Air France číslo 132 s mezipřistáním v Římě. Po přistání si vyzvedli zavazadla – houslová pouzdra, v nichž měli ukryté zbraně – a vydali se směrem k čekárně v letištní hale. Ta v té chvíli byla plná jak pasažérů ze zmíněného letu, tak dalších tří set cestujících čekajících na svůj spoj. Na místě z houslových pouzder vytáhli československé samopaly vzor 58 a začali střílet do přítomných. Útočníky se snažila zneškodnit ostraha letiště a posléze se jim to v jednom případě podařilo. Ještě předtím, když trojici začala docházet munice, mezi cestující házeli ruční granáty. Jeden z útočníků spáchal sebevraždu (některé zdroje však uvádí, že šlo o nešťastnou náhodu při manipulaci s granátem). Třetí Japonec, 25letý Kózó Okamoto, nakonec vyběhl na letištní plochu, kde střílel na cestující vystupující z letadla, načež se neúspěšně pokusil o útěk.

Následky útoku byly tragické. Zahynulo 26 osob a dalších 74 až 80 bylo zraněno. Většinu obětí tvořili křesťanští poutníci z Portorika (většinou jeptišky), dále osm Izraelců a jedna Kanaďanka. Mezi izraelskými mrtvými byl i přední izraelský chemik, profesor Aharon Kacir, zvažovaný jako kandidát na post izraelského prezidenta. Tím se nakonec o rok později stal jeho bratr Efrajim.

Na mezinárodní scéně vyvolal útok zděšení, přičemž největší šok způsobil v Japonsku. Japonská vláda následně vyplatila pozůstalým a raněným kompenzace ve výši 1 milionu dolarů. K útoku se přihlásila palestinská teroristická skupina Lidová fronta pro osvobození Palestiny. Dva její čelní představitelé, včetně organizátora útoku Wadíi Haddáda, během 70. let zahynuli při útocích přisuzovaných izraelské zpravodajské službě Mosad. Haddád měl být zabit otrávenými belgickými pralinkami, po jejichž snědení o několik měsíců později zemřel dlouhou a bolestivou smrtí. Útočník Okamoto byl v roce 1972 odsouzen k trojnásobnému doživotnímu trestu odnětí svobody. Propuštění se dočkal v roce 1985 v rámci takzvané Džibrílské dohody, v jejímž rámci bylo propuštěno 1150 vězňů výměnou za tři izraelské vojáky zajaté během libanonské války. Koncem 80. let se přestěhoval do Libanonu, kde od té doby údajně poklidně žije v Bejrútu.

Útok na lodské letiště vedl k zásadním změnám v bezpečnostních opatřeních v letectví v Izraeli. Mimo jiné bylo plně implementováno takzvané behaviorální profilování cestujících, které doplňuje již uvedené profilování etnické. To v jednoduchosti vyhodnocuje chování cestujícího, kterému je standardně položeno několik základních otázek.