Europol v lednu 2016 odhadoval, že v Evropě zmizelo přinejmenším deset tisíc dětských uprchlíků bez doprovodu. Část z nich pravděpodobně padla do rukou obchodníků s lidmi.

Předpokládá se, že mnoho zmizelých a opuštěných uprchlických dětí se nachází v Řecku, které je vstupním místem pro uprchlíky a migranty, kteří doufají v další cestu do bohatších částí Evropy.

Elektronická verze izraelského deníku Jpost zveřejnila v minulých dnech příběh afghánského otce Ghulama Haidara. Ten s rodinou cestoval na vratké dřevěné lodi z Turecka do Řecka; když se zhoršilo počasí, loď se potopila. Haidar zachránil svého sedmiletého syna Shazada, ale ztratil z dohledu manželku i další dvě děti, osmiletou Zahru a tříletého Behzada.
Haidar teď říká, že smyslem jeho života je najít zbytek rodiny. Oslovil pobřežní hlídku, imigrační úřady, mezinárodní organizace a úřady v Řecku i Turecku. Zatím vše marně.
„Prošel jsem všechny nemocnice,“ říká Haidar, „ale nenašel jsem po nich stopu, ani jejich těla. Proto věřím, že jsou naživu.“

Haidar není sám. Po cestou ztracených dětech pátrá řada jiných rodičů, kteří uprchli před válkou a chudobou ze Středního východu, Afriky a Asie. Potomky hledají bez pomoci, zoufale a sami.

Karen Shalev-Greene, ředitelka Centra pro studium pohřešovaných v Portsmouthu předpokládá, že vzhledem k přeplněnosti řeckých uprchlických táborů stovky dětí žijí v prázdných domech nebo na ulicích. Stávají se tak ještě zranitelnějšími.
V athénské čtvrti Exarcheia se nachází bývalá škola. Do opuštěné budovy se nastěhovalo na tři sta uprchlických rodin. Mezi pytli rýže z čínské charity se batolí děti.
Nedaleko odsud je nevěstinec, před nímž dobrovolníci ze Zaataru – organizace, provozující útulek pro nezletilé – našli skupinu syrských chlapců ve věku mezi dvanácti a šestnácti lety.

Udržet se na stopě osamělých dětí je velmi těžké, zejména v místech, kde se pohybují obchodníci s lidmi.

„Děti jsou velice zranitelné,“ říká zakladatel Zaataru, který nechtěl být jmenován. „Velké agentury nedělají svou práci – nechtějí, nebo nemohou – tak se na ně snažíme mít dobrý vliv.“ Zaatar rozdává dětem telefony, aby mohly zůstat v kontaktu s dobrovolníky.

Podle Evropské komise jsou pohřešované děti uprchlíků zodpovědností jednotlivých států EU.  Únorová zpráva organizace Pohřešované děti Evropa – zastřešující asi třicet organizací, zabývajících se právy dítěte –  ale upozorňuje, že toto nastavení je nevyhovující. Shalev – Greene, která je jednou z autorů zprávy, uvádí příklad: „Dítě z uprchlického prostředí chce do Německa. Takže když v Řecku zmizí a je nahlášeno jako pohřešované, úřady předpokládají, že odjelo s pašeráky lidí přes Rakousko do Německa.“ A tehdy je nejasné, zda po něm má pátrat Německo, Rakousko nebo Řecko.

„Musí být přesně stanoveno, kdo nese zodpovědnost, protože tohle se stává velmi často.“

Europol říká, že nemá v této věci žádné pravomoci. „Naše role je podpora uplatňování zákona v různých členských státech. Nemáme možnost jednat samostatně,“ komentovala věc jeho mluvčí, Tine Hollevoet.
Jedním z pokusů o pomoc rodinám, jejichž členové se vzájemně hledají, je projekt Mezinárodního výboru Červeného kříže a národních odnoží Červeného kříže v jednotlivých státech. Trace the Face je dostupný online.

Podle Lucie Marbeau, mluvčí mezinárodního Červeného kříže ve Francii, je v databázi Trace the Face asi tři sta ztracených dětí.

Pohřešované děti pomáhá hledat také linka Dětský úsměv; v Aténách ji obsluhují tři sociální pracovníci a psychologové. Při pátrání po zmizelých spolupracují s národní i zahraniční policií, odborníky, nevládními organizacemi, ambasádami a jinými krizovými centry v Evropě. Přestože v pátrání po evropských dětech jsou úspěšní,  hledání malých uprchlíků tak dobré výsledky nepřináší. V roce 2015 měla řecká krizová linka v evidenci 13 případů zmizelých uprchlických dětí, z nichž dosud objasnila pouze jeden.

„Při pátrání po dětech uprchlíků postupujeme stejně jako při pátrání po občanech Evropské unie, ale okolnosti jsou jiné – o uprchlících je méně informací,“ stýská si Athanasia Kakarouba, koordinátorka krizové linky v Aténách.

Mnoho z těchto dětí se pohybuje mezi několika zeměmi a koordinace pátrání na celoevropské úrovni chybí.

Ghulam Haidar a další rodiče proto dál pátrají po svých zmizelých dětech především na vlastní pěst.