Čas od času stále ještě pracuji na mikrofon se všemi třemi velkými Texty. Tedy i s Koránem. Vím, že „namluvit“ velké knihy jako literaturu je jen drobnička. Pro jejich uživatele mají ty texty daleko hlubší význam i podtexty, výklady a tradiční výklady, ale přesto – stále věřím, že slyšené může způsibt chuť k četbě a četba chuť po studiu. A to by bylo fajn.

Je výhoda pracovat na všech třech statích. Na tóře čili tzv. starém zákoně, na novém i na Koránu. Najednou máte rovnou při práci, střihu a redakci těch textů vzácnou možnost religionistického srovnání a právě u toho mně napadlo to srovnání – světlo a oheň.

Jakoby platila nemilosrdná (a to ve všech kategoriích toho slova skutečně nemilosrdná) přímá úměra: čím dále od světla tím více ohně. Čím dále od světla Velkého třesu nebo chceme-li Stvoření, což je jedno a totéž, tím je peklo pekelnější, plamennější, žhavější a nemilosrdnějí. Všimli jste si toho taky?  Zatímco se v tóře o podsvětí příliš mnoho nedočteme, na novozákonních stránkách a pak zejména v Koránu je už velice detailně popsáno. Jisroel dlouho až do druhého století před naším letopočtem vůbec neznal představu plamenné kotelny s olejovou lázní, kde by jedinec měl nějak zvlášť trpět, ke všemu na věky. Šeol je jen nicota, prázdnota, prostor bez odpovědí na otázky a není jediný. A také pochopitelně bez mučení a plamenů. Není také jediným místem či spíše stavem. Je tu také „duma“ (ticho, mlčení, neodpovídání), „bor“ (jáma) a pochopitelně hrob (kever).

Teprve se vznikem (patrně od sousedů přejaté) představy o zmrtvýchvstání – respektive představy o tom, že si jedinec během zmrtvýchvstání uvědomí znovu sebe sama i nezbytnost a okamžik soudu – se rodí i „gehenna“ (Gej hinnom) – cosi jako prostor očištění. Tedy spíš očistec. Názory na délku jeho se liší. Část tradice se kloní k ryze očistcové dočasnosti, část uvažuje i o věčném mlčení, věčné separaci.

Právě tento model – starý židovský model o oddělení od Sladkého požehnaného, které pak zákonitě  působí neuvěřitelná muka, protože Vznešený je *Chaj olamim – život veškerenstva – přejímá moderní křestanská teologie, která ovšem ve svých prvních stoletích vydala peklu, coby příbytku svrženého Luicifera spolu s ostatními ďábly, „stavební povolení“ na věčnost. A dodala také ony nezbytné plameny. Samozřejmě duchovní (tedy spíš palčivost onoho stavu osamocení a bez boha). Nicméně, i kdyby nakrásně byly tyto věčné pekelné plameny ryze duchovní už ve svých křesťansko teologických počátcích, rozhodně se Církev oněm evidentně účinným idelogickým výhodám pekelného terorismu ve stoletích mezi Byzancí, jejím pádem až do Francouzské revoluce nijak nebránila. Spíš naopak. Jinak by se neprodávaly odpustky zajišťující zkrácení pekelnýžch muk majitele či jeho příbuzných o nějaká ta statisíciletí a konec konců, mikulášští koledníci by nechodili koledovat s pytlem na uhlí a v kozlích kostýmech, jako statisti z Dvořákovy opery Čert a Káča.

Nu a zalistujte Koránem. Krásný text, jednoduchý a poetický. Věřící se modlí, rozdává almužny a koná dobré skutky. Nevěřící nevěří, nevěří proto, že mu to není dáno (občas také pro svoji zatvrdilost) a bude se spolehlivě smažit.

Nepíšu to proto, abych se Koránu posmíval. Opravdu jen proto, abychom si zkusili všimnout, jak „na věčnosti“ zhola neexistující čas, začíná hrát svoji roli, stejně tak jako dráha. Hebrejská „duma“ – místo bez vědomí, protože kde mi nikdo neodpoví, nevím, co se děje a to je fakt peklo, se v křesťanství mění na v toku času trvající stav. Křesťanství „čas“ potřebuje, aby mohlo operovat s tzv. „Dějinami spásy“, což je maličko složité téma, ale hodně zjednodušeně řečeno pokouší se učit: „Všechno bylo to naplánováno předem, židé se maličko popletli, ale Ježíš je tu podle dějin spásy už od pradávna a ve vhodný okamžik těchto dějin se objevil v těle…“

A ohledně té dráhy? – Nejde mi teď o pravidlo:  čím dále od Stvoření, tím se musí přitvrzovat.  Tím je peklo krutější, zřetelnější. Jedině větší a větší nelidskost trestu mne spolehlivěji legitimizuje, jako dalšího proroka.  Anebo že by přitrvrzoval každou další edicí  Svého zjevení sám Big Boss?

Jde mi spíš o ty dráhy, jimiž se ubírají ony tři základní cesty k jedinému Bohu. Z toho mála, co jsem si tu dovolil naskicovat, je vidno, že křižovatky osvěžují. Židovská křižovatka nastává s babylonským exilem a potkává se tu s představami o zmrtvýchvstání. Ty bylo třeba řešit. Cesta však nikdy neopouští myšlenku jedinečnosti jedince a také jeho jedinečné odpovědnosti (za třetí a čtvrtou generaci). První křesťanská křižovatka se objevuje na počátku christianity svobodným  odchodem od židovské cesty na chodníček postavený na prožitém důkazu zmrtvýchvstání (vedle řady dalších předností).  Za chvíli se ocitá v argumentační poušti, z níž pro ni vede cesta jedine přes vytvoření „Dějin spasení“. Ateprve v moderní době se po staletích hodně spektakulárních detailů komického pekla vrací zpět k té původní židovské cestě. „Kdoví, jak to s peklem je, ale bez Boha, je to peklo.“ A dost možná, je tomu tak i v osvícenější části islámu.  I tam možná existuje výklad víceméně mýtických a mystických obrazů, jenž zřetelně naznačuje, co je jen obraz a co fundamentalismus, podobně jako je tomu v židovském traktátu Chibut ha-kever, ale tato osvícenější část (osvícená nejen plameny pekelnými) prozatím mlčí.

A to je velká škoda. Protože i komunikace zastánců jednotlivých cest je také „dráha“. A cesty islámu vedou dnes mezi nás. Ačkoli a to především – Bůh je jen jeden.