Parašat *Haazinu (Naslouchejte nebesa, co promluvím, a slyš to i ty země) neboli „Mojžíšova píseň“ bývá  (tedy pokud se držíme standardního ročního studia Tóry) čítána zpravidla vždy o šábesu po Jom kippurim.

Hodně zajímavé čtení!! – Máme na stole připravený etrog a lulav, zrovna jsme  čerstvě vyfasovali nové knihy kronik, jejichž stránky jsou ještě nepopsané, a my se smíme pustit do studia tohohle tak velkého oblouku. Od stvoření (jeho příčiny a důvodu), přes konzervativně-liberální sebeidentifikaci jednotlivých náboženských klubů až k té vytylosti a zpíčení lidu – původně vyvoleného k obrovské odpovědnosti. Včetně drobného ale nekompromisního poukazu, že Big-Boss není jen medové vědro lásky ale stejně nekompromisní bazén soudu. (Skonáš na hoře Nébo, tak jako skonal tvůj bratr na hoře Hor, protože ani vy dva jste nepodrželi dědictví Jaakobovi důsledně.)

To samo o sobě by stačilo zkrotit naše vykročení do nového roku. Čteme, studujeme, rok za rokem, krok za krokem. Stvoření nás moc nezajímá (ačkoli pokud ne, tak proč čteme a studujeme?), raději řešíme svoje obce a komunitky, prostě to „naše správno“ a nakonec rok za rokem opět trošičku vytyjeme a trošičku zpičíme, protože i spravedlivý sedmkrát za den padne. Čteme a studujeme tak dlouho, až nás buď napoprvé anebo později do očí praští verš: „Vznešený rozděloval národům jejich meze podle počtu synů Jisroele…“ Jak mu rozumět?

To jako už rovnou při stvoření bylo rozhodnuto, že Francouzů bude  tolik a tolik, protože je potřeba obsadit kus Libanonu a Golany? Nebo je to jen eufemistický obraz vyvolenosti toho lidu?  — Taky mne to zajímalo a tak jsem zašel do knihovny. Ne k rebbe Googlovi, ale do tradičních komentářů v Mikraot gedojlot. Jak vidno, verš zajímal i naše Moudré.

Až do Rašiho (1040-1105) se tradice víceméně  buď tradovala ústně anebo postupně ukládala do talmudu. Rav Raši je tedy prvním komentátorem mimo talmud. Je hodně poctivý,  žádný výrobce ideologie. Chce nám ostatním především pomoci. Docela mne tedy překvapil, když k tomuto biblickému místu (a zádrheli) dodává, že celý výrok chce říci, že při souzení skutků generace před potopou a pak  před zmatením jazyků, soudil Sladký požehnaný vždycky podle Jaakova- tedy podle lidu Jisroele. — To zní na první poslech docela šovinisticky.

Další komentátoři – ať už Nachmanides (Ramban) nebo superkomentátor Rašiho rav Šabtaj Bass (Siftei chachamim) se soustředí spíše na argumentaci, proč to byl Jaakov a zda to byl on. Takže ohledně počtu Francouzů s ohledem na Golany příliš nepomohou.

Pořádné světlo přináší teprve sefarad učenec a mekubal Chajim ibn Attar (Or ha-chajim – 1696-1733). Nepřichází s ničím vele-novým. Jen své předchůdce dává do správných konotací a nebojí se, podobně jako jeho téměř současník Luzzato anebo později Ben Iš Chaj využít tradici (kabalu). Ne jako obskurní „čáry-máry“ ale jen  jako laskavý metajazyk pro skutečnosti dávno dávínko tradované.

Jeho výklad je prostý. Většinu toho ostatně znáte z portálu Lamedwaw. Strom života (veškeré stvoření) je tvořen Stromem dobra a Stromem zla (stromem poznání dobrého a zlého).  Adam v sobě nesl tyto dva stromy taky, a když pojedením ztratil schopnost  rozlišovat objektivně mezi dobrem a zlem (jak se to shodou okolností podobá zbytku parašat Haazinu!!),  vytyl a pokazil se a z jeho beder pak vycházely bytosti jak dobré, tak i nedobré. A byly při potopě i při zmatení souzany podle stromu, pod kterým si ustlaly.  Onen strom stvoření /života má  symbolických sedmdesáte větví.. Kde ovšem ta sedmdesátka je jen číslem symbolů. Sedmdesát je také tváří tóry, sedmdesát je gematrie „tajemství“, sedmdesát je národů světa a sedmdesát duší vstoupilo s Jaakovem do Micrajim. Jak se to krásně rýmuje!!!

Takto, těmito sedmdesátkami (symbolickými a přitom zřetelnými) je národům vyměřena hranice podle počtu „synů“ Jisroele. Ono i Jaakovovi safra dlouho trvalo, než se tím Jisroelem stal.  Než se naučil znovu rozlišovat mezi dobrem a zlem. Ne sice úplně objektivně, ale v důvěře v principy poznané někde v Beth El.

Tím pádem ovšem ani ostatní národové nejsou méněcenní a ani lid Jisroele není více-cenný. Protože ty ostatní národy mají vyměřeny stejné meze,  stejné možnosti a limity jako lid Jisroele. Jak o tom učí tzv. Noachidské pokyny. Ovšem pouze za předpokladu, Ki chelek Ha-šem amo – budou-li součástí Sladkého požehnaného. Tedy stromu života, jak o nem čteme v Příslovích (Mišlej). Stromu se sedmdesáti větvemi a sedmdesáti tvářemi.

Bez toho jsou všichni národové i Jisroel pouze lidmi bez šance „jít vejš“ (bli jaal = Belial). A najednou má pravdu jak Raši, tak i všechny závěrečné kapitoly Tóry, od požehnání a kleteb mezi horami Garizim a Ebal vlastně až po Mojžíšovo skonání. Všichni jsme totiž z beder Prvotního Adama, a to, který z obou stromů reprezentujeme (a budeme za to také přijímat odplatu – neboť „mé je vyrovnání, zadostiučinění i odplata“ čteme v parašat Haazinu), záleží na tom, který strom si vyberem. Ten Jaakovův nebo Beliálův. Jisrael je Jisraelem jen za určitých okolností, a právě jen skrze ně mají i národové vyměřeny svoje limity. Svoje přežití během potopy i naději na tešuvu a nalezení meta-jazyka v časech po zmatení jazyků až do dneška a do příchodu mesiáše. Neboť ze Sijona vyjde naučení a slovo Panovníka z Jerušalajmu.

p.s. Není to vůbec komplikované, snad jen trochu neobvyklá terminologie, ale bude-li třeba, můžem si o tom povídat. –acb-