Židovští autoři se věnují vztahům mezi islámskou školou tassawufu a kabalistickým hnutím častěji, než jejich muslimské protějšky. Obě filosofie jsou spojeny od časných dějin islámu a jejich soužití formovalo židovskou teologii i kabalu. Podle historika Paula Fentona ve dokonce muslimský súfijský mist Hasan Ibn Húd Damašský ve 13. století vyučoval skupinu židovských studentů.

Za posledního velkého židovského súfího je považován makedonský rabín Ariel Bension, který se narodil v roce 1880 v Jeruzalémě.  Byl posledním kabalistou, vzdělaným v tassawufu, který zároveň psal s hlubokým pochopením pro muslimské súfisty stejně jako pro kabalisty, súfismem ovlivněné. Jeho nejvýznamnějším dílem je kniha Zohar v muslimském a křesťanském Španělsku. V arabštině je Zohar znám jako Kniha Al Zawhar (Zuhar) a jedná se o náboženský román, sepsaný aramejsky ve 13. století v aramejštině.  Jak už to u súfijských a kabalistických děl bývá, je Zoharův příběh připisován mnohem staršímu autorovi – rabínu Simonu ben Jochajovi z 2. století – ale jazykovědná analýza naznačuje, že autorem bude nejspíš rabín Moše Šem Tob Leónský (1250 – 1305).

Skvělý Bensionův rozbor Zohar a jeho vztahu k tasawwufu i ke křesťanským duchovním tradicím přispěl k rabínově zvolení do španělské Královské dějepisné akademie. Ještě před knihou Zohar vydal v roce 1925 rabín Bensoin hebrejský text, v němž předpovídá úpadek kabaly. Pravděpodobně právě Bensoinův pesimistický názor na budoucnost kabaly způsobil, že je rabín dnes téměř neznámý. Dokonce i jeho výjimečná sbírka sefardských rukopisů, z velké  pocházejících z Maroka, leží zapomenuta v univerzitní knihovně v kanadském Edmontonu. Podle univerzitního katalogu, který tuto sbírku popisuje, se rabín Ariel Bension narodil v roce 1880 v Jeruzalémě, do rodiny rabína a mystika Joshuy Tsiona Ha-Leviho. Ha-Levi se do Jeruzaléma dostal jako malé dítě z marockého Fesu. Rodokmen rodiny se dal vysledovat k barcelonské židovské rodině Ben Hasdai, která zažila své nejlepší časy ve 12. století. Rabín Joshua Tsion náležel k jeruzalémské metafyzické škole zvané Svaté společenství domu Páně (Beth-El) a židošpanělský dialekt kastilštiny patřil společně s hebrejštinou a arabštinou k Bensionovým mateřštinám.

Beth-El byla druhou nejdůležitější kabalistickou školou, sídlící v Palestině a inspirovanou rabínem Ishaqem  Luriou (1544 – 1572). Popis prostředí, v němž Ariel Bension vyrůstal, dokládá příbuzenství kabalistických a súfijských směrů. Okruh zasvěcenců byl nejdřív úzký, ale časem přibyli talentovaní mistři a Beth-El se stal skupinou organizovaných učenců, kteří měli autoritu a moc. Členové školy se, podle Bensionova popisu, modlili kawwanotem, vnitřní meditací, srovnatelnou s tichým dhikrem v tassawufu. Bension říká, že užívání melodií v kabalistické meditaci má svůj počátek v Beth-El: „na začátku bylo zvykem meditovat v hlubokém tichu; používala se meditace o jednom slovu, někdy delší než čtvrt hodiny.“  Po přidání hudby do duchovních prožitků se během kawwanotů opakovala melodie, která sama o sobě dokázala i nezasvěcenému posluchači přinést pocit jednoty s Nekonečným. Žáci Beth-Elu napsali knihy, jejichž názvy nápadně odkazují na súfismus: Řeka dokonalosti, Vůně radosti, Slova pozdravů.

Ariel Bension byl, podle náboženské tradice, vzdělán v komentářích k Talmudu, halaše i kabale. V mládí pobýval u příbuzných v Alžírsku a pak pokračoval ve studiích v Německu a ve Švýcarsku, kde byl prvním sefardským studentem ze Středního východu. Na vysoké škole v Bernu získal doktorát v semitských jazycích. Následně se vrátil do al Qudsu, kde se poprvé oženil.  Poslední rok před začátkem první světové války strávil Bension jako rabín v makedonském Manastiru. V té době byl Manastir  jedním z nerozvinutějších míst západní Osmanské říše. Kosmopolitní duch města – mezi obyvateli byli Turci, Albánci, sefardští Židé, slovanští Makedonci – vedl k tomu, že se Manastir stal městem diplomatů a hospodářské prosperity.

Vztahy mezi muslimy a židy v Manastiru na začátku 20. století se odrážejí ve slovech amerického židovského autora Leonarda Plotnika, který v roce 1958 napsal, že manastirští sefardští imigranti v New Yorku „považují islám spíš za sesterské náboženství než za nepřítele. V Manastiru byli židovští vůdci každý páteční večer zváni na bohoslužby do mešit a svou účast na nich nepovažovali za nábožensky nevhodnou.“  Plotnik také zmiňuje, že manastirští židé při bohoslužbách užívají tureckou hudbu, zjevně inspirovanou písněmi tekije, při nichž vysoce postavení židovští úředníci starého sultána v páteční večery vyjadřovali svou úctu muslimským kolegům. Ještě v roce 1927, před srbskou agresí, o níž bude řeč dále, byl každý desátý obyvatel Manastiru žid. Židé a muslimové se od ostatních obyvatel města – Albánců , Bulharů a Řeků – odlišovali pokrývkou hlavy, fezem.

Paralela mezi tradicí, kterou popisuje Bension, a tou, o níž mluví Plotnik, je zjevná. Bension byl však seznámen spíše s arabským súfismem než s jeho tureckou větví, o niž se nezajímal. V tomto rabínově přístupu  se odráží sefardský obdiv k muslimskému Španělsku a k Maghrebu, snad ještě posilován hostilitou Balkánců a palestinských Arabů vůči osmanským úřadům té doby. Muslimské úřady v Manastiru zaměstnávaly židy jako řezníky na halal jatkách, zabránily ustanovení soboty, během níž řidé slaví sabat, dnem trhů a byly považovány za ochránce židů před okrádáním ze strany křesťanů.

V polovině roku 1913, krátce před příjezdem rabína Bensoina, Manastir dobyli Srbové. Mnoho židů uprchlo. Americký židovský odborník na dějiny manastirských židů, Mark Cohen, popisuje srbské rabování židovských obchodů. Srbsko také požadovalo, aby židé sloužili v jeho armádě. Bělěhrad se Makedonii snažil posrbštit – začal tím, že ji přejmenoval na Staré Srbsko. Bulhaři byli vyhnáni, muslimové zabíjeni a jejich vesnice vypalovány, srbští osadníci přicházeli na uprázdněná místa.

Bělěhradští, převážně sefardští, židé, vedení rabínem Ishaqem Alkalayem, se pokusili vstřebat manastirské židy do srbské židovské komunity.Bělěhradští sefardim přejali srbskou kulturu, používali poslovanštělá jména a mnoho z nich opustilo své žido-španělské jazykové kořeny; Manastirci ale stále mluvili španělsky. Nový systém se snažil podřídit židovské civilní i náboženské vzdělávání kontrole srbského školního systému. Snaha bělěhradské vlády a tamních rabínů nicméně nedošla úspěchu: manastirští židé odmítali přijmout srbskou identitu.

Jejich minulost nebyla nijak lehká. Po vypovězení židů ze Španělska se do Manastiru vydali především sefardští židé z východní části země a z Portugalska. Manastir byl také domovem Solomona Molcha, portugalského rodáka, kterého v 16. století donutili ke konverzi ke křesťanství. Molcho se přiklonil k radikální interpretaci Kabaly a prohlásil se za mesiáše. V roce 1528 sepsal knihu s názvem Sefer Ha-Mefoar a Manastir si jako místo svého bydliště vybral údajně proto, že šlo o malé, izolované místo, vzdálené od přístavů. Ke své vlastní škodě v Manastiru nezůstal; v roce 1532 jej upálili v Itálii, když odmítl podruhé konvertovat ke křesťanství.

Deset let po konci první světové války objevil lingvista Max Luria při zkoumání jazyka manastirských sefardských židů v jejich španělštině 120 výpůjček z turečtiny, mezi jinými „namáz“ jako výraz pro modlitbu, „aman“ nebo „fildžan.“ Slovanských slov manastirští Sefardim použili pouze deset, všechna z nich pro importované součásti srbské kultury – slova jako například „vladika.“

Manistirští židé odolali všem snahám o posrbštění, ale během holocaustu byli téměř vyhlazeni. Hrstku jich zachránili Albánci.

Rabín Bension se holocaustu nedožil. I když napsal několik děl, komentář k Zoharovi zůstává jeho nepřekonanou vrcholnou mistrovskou prací. Dokončil jej v Káhiře v lednu 1931. V následujícím roce zemřel.

Bension se výrazně inspiroval klasickým súfisjkým spisovatelem, Ibn Arabim (zemřel 1240) a jeho Shejhem ul- Aqbarem Muhjeddinem. Znal Tarjuman Al Ashwaq, který Ibn Arabi vydal v Bejrútu v roce 1312 a Futuhat Al Makkiyya; četl i spisy Ibn Hazma a Abubekra Ibn Tufayla. Podle Bensiona Ibn Arabi sdílí s autorem Zohara koncept Boha jako světla. Opírá se o hadís, podle něhož Prorok Mohamed odpověděl židovskému vládci a básníkovi Davidovi na otázku, proč byl stvořen svět, slovy: „byl jsem skrytým pokladem a zatoužil jsem býti poznán, i stvořil jsem proto svět.“ Benison dále cituje Ibn Arabího: „Bůh nemůže být poznán jinak než skrze sjednocení protikladů. Neboť Bůh je První a Bůh je Poslední. Bůh je Vnitřní a Bůh je Vnější. Bůh je Sdělujícím a Bůh je Naslouchajícím.“ A „Božská Dobrota vytváří světlo existence v každém atomu, který je, aniž by se odchýlil od formy Bohem dané, od Boha Nejvyššího.“

Rabín na adresu Shejha ul-Aqbara nešetří chválou: Ibn Arabi prý dokázal klíčovost básnické představivosti, v níž znovu stvořil a evokoval umělecký popis budoucího světa, mnohem vyššího a mnohem krásnějšího než cokoliv, co bylo dosud stvořeno.“  Bension  velebí Ibn Arabího schopnost vypracovat „metodu uvedení se do intuitivního stavu, v němž je žádoucí přijíat vize a božská zjevení.“ V této úvaze o španělské muslimské mystice rabín přirovnal Tarjuman  al AshwaqShir ha-Shirim, Písni písní.

Studium palestinské Kabaly podle rabína Ishaqa Lurii, jehož učení (které následoval i rabín –bensoin) vzniklo během muslimské vlády, bylo v židovském náboženském společenství považováno za kontroverzní, jelikož Luriova kabala je prodchnuta výraznými antropomorfismy ohledně Boha. Tyto představy židé pod duchovním vlivem islámu od časů Ibn Majmúna zavrhovali.

Obvinění z antropomorfismu se zdá vytvářet nepřemostitelnou propast mezi súfismem a kabalou. O to zajímavější je, že v roce 1914 vydal imám Yahya Hamid Ad Dín fatwu legitimizujcí studium Zoharu židy, bez ohledu na obvinění z nedovoleného připodobňování Boha člověku. Historie této fatwy dokazuje že muslimští učenci 20. století se o kabalu a zvláště o Zohara nezajímali méně, než rabín Bensoin o Ibn Arabího. Dost možná na pokyn samotného vládnoucího imáma předvolal šaríatský soud v Sana´a jemenskou antikabalistickou frakci společně s kabalistickým hlavním rabínem jemenské metropole, Yahyou Ishaqem. Jeden z jemenských židů vznesl proti imámovi stížnost kvůli tomu, že muslimský duchovní odmítl nařídit kabalistům, aby se vzdali svého vyznání. Šíitský imám, známý svým tolerantním a přátelským přístupem k sunnitskému směru islámu, odpověděl v liniích klasického islámu: „Chceš, abych vás donucoval v náboženství? Donucování není nikdy přípustné. Kdybych měl někoho nutit, nutil bych vás všechny, abyste následovali právo Muhammadovo.“

Na stížnost, že kabala vnáší do judaismu antropomorfismus, imám odpověděl: „Nemluví snad celá Tóra antropomorfním jazykem? Neříká, že Izrael je prvorozený Boha a že Bůh svtořil člověka k obrazu svému?“ Odpověď na výtku pak uzavřel vysvětlením,  že se jedná o duchovní  záležitost, nikoli tělesnou a že „to všechno, o čem tu mluvíme, je jenom esoterika.“ Obrátil se pak k právníkovi antikabalistů a varoval jej, že pokud bude nadále klást „takové otázky jako nevzdělanec – Bůh chraň – stane se to všechno marností a prázdnotou, z vašeho náboženství bude jen marnost… a každý, kdo si říká Hebrejec, zmizí. Věz, že pokud nejsou přijímána slova Zohara, pak nemůžou být přijímána ani slova Tóry a všechno musí být popřeno.“

1 Komentář

  1. Lydie Martykanova
    1.1.2017 – 3 Tevet 5777 v 08:44 — Odpovědět

    Muslim, ktery si necti Boha Izaka, Boha Jakoba, ale jen Boha Abrahama, bude Hebreje ucit o nadrazenosti kabaly nad Torou, o Mohamedovi, vykresluje jim torou nastinenou Tvar Boha Israele??!!! To by ani Kafka nevymyslel! Kam az se dostavaji Zide tim, ze popreli pred 2tis.lety, ze Slovo Bozi se stalo Telem, ze Svetlo prislo na svet…

    5
    2

Zanechat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Česká armáda dostane vyspělé izraelské radary

Další článek

Chanuka znovu roztančila Bahrajn