„Téměř osmdesát let od holokaustu se Prostějovem přehnala vlna hysterie a nenávisti, která nemá obdoby“, otevírá svůj článek Michal Šverdík z i-Dnes. Dále se nám pak snaží maličko podsunout, že se jedná o projevy antisemitismu. Až by měl jeden pocit, že Hanáci z Prostějova jsou na židy nějací vysazení. Velice rád bych se  však Prostějováků zastal.

Prostějov je dnes padesátitisícové město a jakousi petici podepsalo něco přes tři tisíce petentů. Říkám-li „jakousi“, není to pod vlivem jedovatého  hradního žargonu, který  se mi z duše hnusí, ale proto, že dotyčná petice je skutečně zatraceně nemastná a neslaná.  V kostce . 1) Jsme rodiče a řadoví občané … 2) odmítáme (pro jistotu) extremismus, nepopíráme holocaust a není to prostějovská politika 3) říkáme ANO zachování parku před školou beze změn. To je také text naší petice 4) Pokud máte stejný názor, podepište …

Nemít určité pochybnosti o účinnosti aktivit „jedním klikem za dobro“, s nimiž se už dávno pytel rozerval, něco takového bych s klidem podepsal. Kdyby …

Kdyby z onoho kvazi-prohlášení nesmrděla na sto honů vyděšenost, aby si snad podepsaní „rodiče a občané“ nezadali. („Neboj, Božka, tohle ti nemůže uškodit…“), Kdyby se mlhavě (a vykalkulovaně) nemluvilo o zachování statu quo v jakémsi parčíku, namísto aby bylo zřejmé, že takové ANO znamená zároveň ignorantské NE historickým souvislostem. A kdyby holt pravda nebyla někde uprostřed.

Všechno začalo objevem kamenů ze starého židovského hřbitova. Některé byly u králíkárny, jinými je vydlážděný dvorek. A byli to právě Prostějováci, z nichž část docela automaticky nabídla kameny vrátit. Neb jim přišlo neetické, aby zůstaly jen tak.  Druhá část (ta s tím dvorkem) podobně jako rybářka z pohádky Fimfárum, tak dlouho nevěděla, jak z příležitosti vyrazit prachy, až se dočkala toho, že chodí po památkově chráněných objektech. A má polepeno i po ftákách.

Potom  zhruba v téže době se objevila nadace Kolel Damasek zastoupená za českou stranu panem Tomášem Jelínkem. Nadace čistě religiozní, která má pocit, že celý vesmír stále ještě žije v ghettu, do kterého se židé v Mea šearim a podobných čtvrtích dobrovolně uzavřeli. Její požadavky byly  halachicky naprosto správné –   ale (anebo právě proto) nerespektovaly jedno stejně důležité halachické pravidlo – tzv. „*corchej cibbur“ – tedy potřeby obce. To, co zástupcům Kolel Damasek připadalo jako automatické a bez problémů (celá plocha hřbitova je svatá, dojde-li k jeho revitalizaci, nutno vzkřísit hřbitov v původním rozměru apod.), sekulárního katolíka z Hané pochopitelně zaskočilo.

„To jako přijdeme o kus chodníku před barákem? A taky o parkoviště u sportovní haly?“ – a tak pragmatik ústy starostky obce cuknul. Ne z antisemitismu, ale z pragmatismu a lakoty.

A protože se paní starostka dala na blbou politickou loďku, která stejně jako opozice velice dobře umí to, co nás  klaus-zemanovská „opo-smlouva“ učí už pár dekád – totiž mlžit a vymýšlet pseudo-důvody namísto pravdy,  začala tyto důvody taky shánět. Nejprve to byly podle ní veřejné  sítě a příjezd požárních vozidel, později – když ze sebe zmíněnými argumenty udělala úplné trdlo, vždyť sítě a parkoviště místňáků se dají přeložit a příjezd hasičů řešit jinak! Stačí si jen vzpomenout na grandiozní práce okolo Památníku Chatama Sofera) –  A tak bylo nutno sáhnout – babo raď – po dalších projevech lidové vůle.

A narodil se petiční výbor a drobný prostějovský „flame“ kdo s koho.

Ani nadace Kolel nepostupovala úplně košerně. Stačilo hledat dialog. Vysvětlit, co halacha vyžaduje a jaká jsou případná polevení. Namísto toho se začalo „plakat na falešném hrobě“ veřejného rozhořčení a decentně demonstrovat. Vzpomínáte maně ještě na humbuk, který se tak podepsal na duši rebbe Sidona? Kdy to ze začátku  také vypadalo, že hřbitov ve Vladislavké se dočká podobného řešení jako Chatamův memoriál, a když pak světové židovstvo zjistilo, že to není ten proslulý staropražský hřbitov s tumbou rabbi Löwa, najednou ticho po pěšině a zemský rabín v tom zůstal sám, bez peněz a před investorem de facto za blce. Nemám Kolelu za zlé jeho maximalistické požadavky, ale  tam, kde nejde prosadit maximum, je dobré hledat kompromis. Vesmír nepatří jenom židům, a nepatří jim dokonce ani zdaleka všechny židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě.

Citlivá  připomínka druhého prostějovského hřbitova by byla fajn. Úplné vzkříšení zničeného a zlikvidovaného pohřebiště, by sice odpovídalo halaše, ale asi by příliš neprospělo dalšímu halachickému pravidlu – *kavod ha met – tedy důstojnému vzhledu a stavu pohřebiště.

V čem má Šverdíkův článek naprostou pravdu, je skutečnost, že kampaň, kterou obhájci parkoviště u tělocvičny rozpoutali, je opravdu hysterická a nenávistná. A navíc hloupá. To právě petiční spolek se uchýlil k distribuci nepravdivé a zavádějící vizualice, co se s parkem před školou stane. Dosud se za ni neomluvili. Dokonce ani podvedeným petentům.  Antisemitská ale rozhodně není!!!  Je to jen kampaň hlupáků.

Jestliže 1800  válkou zmařených židovských osudů nestojí hanáckým křesťanům za připomínku, nejsou křesťané.  Jestliže 1924 náhrobků z původního pohřebiště nemá pro těch tři tísíce podepsaných žádnou hodnotu (i když už je dávno nedáme všechny dohromady), nejsou to Prostějováci. Jestli prostějovští  židé Prostějovu přinesli pouze „vykořisťování a židovské manýry“ a nedali mu ani školu, ani nadaci, ani budovy, ani průmyslový rozvoj – budiž. Poslechněme  tedy onen uměle vyvolaný „vox populi“ těch, které současný kapitalista nežidovského původu připravil o práci, nalákal na hypotéky a způsobil, že jsou zahořklí, protože jsou slepí. Tak si aspoň „dupnou“.

Jestliže si Prostějov nechce připomínat anebo se dokonce stydí za své rodáky tak věhlasné, jakými byli Jicchak Prostitz Drucker,  Gedeon Brecher (lidumil, lékař a učenec, zakladatel chudobince a starobince v Prostějově), vědec a bibliograf Moritz Steinschneider, Edmund Husserl, Bernard Heilig spojený s prostějovkým textilním rozkvětem anebo Zeno Dostál – je to jeho svobodné, trochu křupanské rozhodnutí. Ale nesuďme předem. Ovcí, které ze třetiny záludně a zbytečně mstivě a ze dvou třetin jen na požádání a po horlivém ujišťování, že je to „nic proti ničemu“ té jedné třetiny (tedy pouhé tisícovky hlupáků)  z přátelství nebo ze strachu podlehly, jsou jen něco přes tři tisíce. Prostějováků  ale něco přes padesát tisíc.

Kdepak antisemitismus!!! Jen zaprděnost, obyčejná pohodlnost, moravské „já na bráchu a brácha na mě“, včetně politických tanečků a vydírání.

Hřbitov – popleněný, ukradený a rozkradený – spal od války do dneška. Ještě chvíli si pospat může. Vichřice se přeženou a hlavy vychladnou. Buď zvítězí rozum anebo hloupost. Každopádně, jak čteme u Habakuka: „Běda tomu, kdo lakomě hledá mrzkého zisku jen pro svoji partičku. Ten se jen k hanbě radí, protože nakonec se proti němu ozve i to kamení a suky ve dřevě takto postavené věže…“