Facebookový status, kterým se dokumentarista Vít Klusák nazlobeně ohradil vůči slabikářové veršovánce Jiřího Žáčka, strhl lavinu reakcí a metareakcí, jejíž razance a vytrvalost musela zaskočit i otrlé veterány internetových flamewarů. Dnes, asi tři týdny od publikování inkriminovaného statusu, kdy k němu stále vycházejí komentáře v mainstreamových médiích, se debata víceméně dostala do bodu, když již k tématu bylo řečeno vše, ale dosud to neřekli všichni.

Zajímavá je nicméně podoba debaty samotné – téměř nikdo, kdo se vůči kritikům Žáčkovy rýmovačky ozývá, totiž nereaguje na vznesené teze a vymezuje se proti nařčením, která buď nepadla vůbec, anebo padla na samém okraji diskuze a nepatří k pilířům příslušné argumentace. Sociolog Martin Fafejta v rozhovoru pro portál Tiscali podotýká, že obě hlavní strany sporu se vlastně vzájemně vůbec neposlouchají a každá mluví o něčem jiném, což je „možná větší problém, než nějaký problém genderu.“

A skutečně – velmi podobně v Česku nevypadají jen diskuze točící se kolem teorie genderu a feminismu, ale i dalších „výbušných“ témat – islámu, uprchlíků, Evropské unie, nebo třeba kontroverzních politiků (ať už mluvíme o Merkelové či o Trumpovi). Problém samozřejmě není v tom, že tyto diskuze nedochází k žádné názorové shodě (což je přirozené), ale v tom, že jejich účastníci obvykle projevují jen minimální snahu porozumět pozicím protistrany a zároveň nedokáží předkládat skutečné argumenty – tedy soubory předpokladů s ověřitelnou platností, z nichž by logicky vyplývaly nějaké závěry. Pokud korektně vedenou diskuzi připodobníme k partii šachů, pak většina dnes probíhajících veřejných debat připomíná klání, kdy jedna z osob u šachovnice hraje podle pravidel Člověče nezlob se a druhá podle pravidel Kloboučku, hop.

Proč tomu tak je? Psychologové už dávno identifikovali a popsali celou řadu zkreslení ve vnímání a uvažování, které jsou vlastní všem lidem a které činí lidské myšlení daleko méně racionálním a objektivním, než jak si ho mnohdy idealisticky představujeme. Jsme například všímavější k informacím, které podporují naše předem vytvořené postoje a máme tendenci uplatňovat dvojí metr při hodnocení vlastních a cizích nedostatků. Tyto a další nedostatky lidské mysli se nám těžko podaří úplně překonat, ale v diskuzích je můžeme částečně kompenzovat alespoň tím, že se spolu budeme bavit dle pravidel neformální logiky (a slušnosti). A právě v dovednosti tato pravidla využívat jsme možná málo trénovaní.

V internetových diskuzích velmi často pozoruji fenomén, s nímž jsem se setkal již v prvních letech na základní škole (to bylo v druhé polovině 90. let) a který nazývám názorovým fetišismem: Paní učitelky a páni učitelé nás vždy nabádali, abychom se v hodinách nebáli vyjadřovat své vlastní názory a často se nás na ně také ptali. Bohužel nás již zapomněli vést k tomu, abychom ty názory byli také schopni obhajovat tváří v tvář kritice. Vlastně nás odrazovali od toho, abychom nějakou kritiku vůbec vznášeli. Na názor má přece každý právo a my mu ho nesmíme brát tím, že mu jej zpochybníme. Vytvářeli tak prostředí, ve kterém je hodnotou samotné vlastnictví názoru (jakkoli hloupého a nepodloženého) a nikoli schopnost jej kriticky zhodnotit. Vzpomenu si na to pokaždé, když vidím někoho na internetu, jak píše nějaký šílený nesmysl a zakončí jej hláškou „ale to je můj osobní názor a nikomu ho nevnucuju“. Lidé, co tyhle věci píší, se očividně domnívají, že tvrzení označená za nevnucované názory automaticky získávají imunitu a jsou nenapadnutelná.

Zapomíná se, že ne všechny názory mají stejnou hodnotu. Některé jsou totiž podložené silnými důkazy, jiné třeba jen osobní zkušeností a některé pouze tušením či předsudky. A je velmi typické, že ty názory, které jsou nejhůře podepřené, jsou obvykle těmi nejradikálnějšími – čím méně totiž určité problematice rozumíme, tím jednodušší se nám jeví a tím ráznější „řešení“ do ní chceme vnášet.

Pokud se jednou naši žáčci budou namísto k názorovému fetišismu vést ke skutečnému kritickému myšlení – které se, troufám si říct, nejlépe tříbí psaním různých esejů, kde je člověk nucen své myšlenky logicky strukturovat, vzájemně odvozovat a dokazovat – pak snad budeme moci očekávat, že rozumnou debatu je možné vést i na téma slabikářových výtvorů Žáčka s velkým „Ž“.