Pořád slyším Duběnku, jak říká: „Já to klidně udělám, já přece můžu!“  — Týkalo se to některé z *melachot, činností, kterých  se z úcty k duchovnímu „chrámu“ právě probíhajícího šábesu zkoušíme vyvarovat. Vždyť ani tehdy, když se budoval stánek (*miškan) anebo potom později Chrám (*héchal) se prostě o šábesu neřezaly prkna, nesil, nedrásal a nepředl len na opony a přehozy stánku a tak podobně.

A slyším oba dva důležité momenty té její věty. Vlastně přímo nepostradatelné aspekty pro existenci a eventuelní ospravedlnění institutu šábesových gojim. Totiž ono „klidně“ a pak ono „já přece můžu“. První je pozitivní, druhé maličko negativní. Duběnka se nabídla sama, ale protože je to zatraceně chytrá ženská (goja), neušlo mi, že v tom jejím „já přece“ je přimícháno i něco málo hořkého porozumění, jakoby jí univerzální logika mezi řádky napovídala –  „já to udělám, když jste tak praštění“. A přesně o tom to je!

Podíváme-li se do halachy, je naprosto vyloučeno, aby někdo z nežidů pro žida vykonával o šábesu jakoukoli činnost – zejména za účelem zisku. Tj. chvilku se mu staral o firmu, pooral mu pole anebo podojil dobytek, protože tyhle věci buď může dělat žídek sám, anebo po tu dobu, co tu s námi Princezna pobývá, jednoduše počkají.

I rabínský judaismus má s institucí šábes-gojim nepřehlédnutelné potíže. Dobře ví, že to není v pořádku. Respektive není v pořádku si na to zvykat a řešit to vždy a bez skrupulí laskavou dlaní jinověrců. A i kdybychom se detailně zabořili do talmudu, mechiltot a dalších omentářů, pořád nám zůstávají zhruba tři ukazatele. Jakési – „syn člověka, je pánem také i soboty“. On to ten galilejský tesař neřekl proto, aby mohl katolík i v neděli opravovat auto a ještě se židům posmívat. Říká to jako těžce tvrdej žid. Tvrdej, ale neplnič. Jakoby říkal: „Šábes je dárek pro tebe, na ten dosáhneš. I když má svoje mechanismy a svoje pravidla, která nelze obejít, jinak dárek zničíš. Vznešený ale není dárek, to je Dárce, a na toho nedošáhneš.“ I jeho totiž tradice naučila základní postuláty – „Kdo se nepostará ve čtvrtek, ten má šábes na bačkoru“, „Padne-li vám o šábesu tele do studny..“ a také „Staneš se požehnáním všech národů..“

Ale  zpátky k pohledu rabínského judaismu. 1) Nenajímáme si duše z okolních národů, aby snad tím, že to za nás udělají, nedostaly pocit, že šábes je vlastně fraška  2) pokud tyto duše něco udělají o své vlastní vůli, lze toho také použít. Rozsvítí-li si šábesu, proč bys toho světla nevyužil. Zatopíli-si, ohřej se. 3) Duše z okolních národů nelze požádat, aby za nás vykonaly některou z činností, kterých se během šábesu snažíme zdržet.

Pokud to ale je takhle, jak se vůbec mohl v průběhu staletí šábes-goj vůbec narodit? Docela jednoduše. Pokud už dávno dávínko neznáte Rakousovo dílko Modche a Rézi nazpaměť, vřele doporučuji si ho přečíst. Tam je to totiž vyvedeno v barvách přímo neonových. Když kovářka soucítí s Rézinkou, ať už ohledně „těch b*žích chlebů“, anebo ohledně toho příšerného Modche, který se soudem úplně poničili přípravy na pesachdig kóšer domácnost. A tak se možná taky stalo, že během některých lednových mrazů povídá kovářka: „Šmankote Rézinko, a jak to uděláte zejtra. Venku mrzne skoro na smrt a vám ty kamna do rána vyhasnou. Co kdybych se tu ráno stavila a ten špórherd vám jakože roztopila, co vy na to?“ A bylo posekáno.

Jestli jí pak Rézina v týdnu dala nějaký groš anebo pár vajec, jestli se pak obě duše dohodly, že by to tak mohly provozovat až do jara, než se oteplí, to už je jen a jen mezi nimi. Bylo to za a) na dobrovolnosti obou stran a nevyžadované, a nastalo to za b) teprve tehdy, když kovářka maličko poznala a respetovala způsob i důvody toho, jak to v židovské domácnosti chodí. Já sem „klidně“ zaskočím, „já přece můžu“.

Teprve když židovatění dostalo přednost před jidiškajt, tedy někdy a někde v podnikatelských (a tedy i mohovitých) rodinách devatenáctého století, bylo prostě najednou gomód (dneska se říká „in“)  mít nějakou tu gojiš služtičku, aby byly šábesy (ano, ty obtížné šábesy) pohodlnější. Všichni víme, že to neplatilo obecně, ale stejně tak všichni moc dobře víme, že pokušení asimilace bylo po formálním propuštění z ghet hodně hodně silné.  A přesně tudy někudy vede ta základní dělící linka, která dokáže změřit jak hloubku šábesu tak i poctivost instituce šábes-gojim. Totiž v naprosté dobrovolnosti a v naprosté, hluboké a vzájemné úctě.

V žádném případě nelze zavolat: „Brácha, nechcete přijet na lyže už ráno, že bys nám u toho jako i zatopil? To víš, šábes a tak…“ Jediné halachicky schůdné řešení je přesně opačné. To když brácha zavolá: „Hele jedem tam k vám na lyže, co kdybych se zastavil o chvíli dřív a zatopil vám…“

To proto, aby všechny Duběnky světa  šábes spíš obdivovaly a nemusely se nad šábesujícími maličko hořce pousmát. Šábes-goj je partner, nikoli něco méně odděleného ke svatosti (abych nemusel použít slůvko Untermensch). Kdyby tou tak bylo (jakože určitě není), potřebovali bychom je „najímat“ i na horké letní šábesy, protože posunout si židli k obědu, pokud ji nešoupeme po zemi je vlastně taky transport břemen, a na odpolední procházku by nás musili nosit na zádech. Neboť pošlapat trávu, to je skoro jako ji kosit.

Vesmírná logika je něco jako geny. Nedá se vyčůrat. Vždycky je tu nejdřív pohnutka, pak myšlenka a teprve potom čin. A to oběma směry.

Navíc židovské špitály a hospice jednou naplno i o šábesu, když hoří gheto, zachraňujeme je i šábesu a v rámci tzv. cest pokoje (*darkej šalom), dokonce zřítí-li se zeď na někoho z gojim, vyprostíme ho zpod závalu šábes nešábes. Aby náhodou neumřel dřív, než si najmeme nějaké ty šábes-gojim.