Zná to každý rodič i učitel. Kdykoliv něco není v pořádku, něco „se“ pokazí, rozbije a je zřejmé, že za to někdo nese vinu, najednou se k činu nikdo nezná. Když je hříšník odhalen, zpravidla následují pokusy svalit vinu na někoho jiného. Jak pak děti rostou, zraje i jejich smysl pro spravedlnost a stávají se zodpovědnějšími…

Bohužel nejde jen o děti. I některé národy ne a ne vyrůst.

Ze školních lavic si asi všichni pamatujeme hlavní postavy národního obrození; hrdiny, kteří pomáhali zachovat český jazyk a kulturu. K základnímu vzdělání běžně nepatří povědomí o tom, že Karel Havlíček pochyboval „jak tu mohaou Israelité k českému národu náležeti, když jsou půwodu semitického,“ že František Palacký zastával názor, že „plémě židovské vůbec, emancipované teprve za naší doby, panuje v Němcích již nyní všeobecně: neboť veřejné mínění netoliko ve Vídni béře se směrem, kterýž popředně židé mu dávají. Jim, jako prototypu jejich Shylockovi, stačí všude a ve všem jen legálnost; co nad ní vyniká ve světě mravním, smýšlení spanilé, velikomyslné a po rytířsku čestné, toho ani neznají, ani, jako nějaké pověry, znáti nechtějí; v ohavnosti mají vše, co během věkův historicky se ustrojilo a ustálilo“ a že proticírkevní propaganda pochází z „neutajené židovských šmokův nenávisti proti křesťanství vesměs,“ o Nerudově spisu O strach židovský ani nemluvě.

Antisemitismus, který koncem 19. století ve střední Evropě narůstal, je – když hovoříme o českých zemích – marginalizován porovnáním s antisemitismem německým a dokonce obviňováním obětí, které za český antisemitismus nesly vinu, neboť hovořily německy a byly českému národu nepřátelské.

Po skončení prvního a druhého období národního obrození s důrazem na český jazyk a politiku nadešel čas upřednostňování ekonomického pohledu. Antisemitismus začal být otázkou ekonomiky a hospodářské strategie. Slogan „Svůj k svému!“ se stal jedním z nejoblíbenějších českých nacionalistických hesel té doby, vyzývaje k hospodářskému a společenskému bojkotu „nepřátel národa,“ totiž Židů a Němců.

Zvýšená snaha českých Židů o integraci však nebyla nic platná. V roce 1893 vznikla Národní jednota českožidovská, snažící se proti antisemitismu bojovat. Již od prvního vydání Českožidovských listů se však ozývají četné kritické hlasy, zpochybňující české vlastenectví Židů a útočící na údajné židovské vykořisťování českého národa. List Vyšehrad opakovaně označoval českožidovské organizace za „vlastenecký švindl“ a hospodářský bojkot Židů se měl týkat i těch česky hovořících (neboť jejich jazyková proměna byla jistě i tak neupřímná). Plzeňský věstník z roku 1897 protestuje proti volbě tří Židů do obchodní a živnostenské komory s poukazem na to, že „židé se starají zejména o zvelebení židovských zájmů.“ Odsuzováno bylo rovněž působení Gustava Eima v Národních listech.

Začátkem 80. let zejména židovské obce informovaly o množství znepokojivých incidentů v českých zemích. Objevovaly se protižidovské letáky a plakáty i drobnější útoky na židovský majetek, „odborná“ antisemitská literatura zažívala zlatý věk. Zároveň do Čech přicházely zprávy o protižidovských pogromech v Rusku, Uhersku a Německu; většinový český tisk sice pogromy odsuzoval, ale zároveň vinu za jejich vypuknutí svaloval na oběti; České noviny i Hlasy z Hané v roce 1882 po pogromech v Bratislavě a v Uhersku psaly, že protižidovské nepokoje byly podníceny „vyzývavým a drzým chováním“ židovské menšiny. Protižidovské nepokoje v zahraničí vedly k vzedmutí drobného násilí i u nás – plakáty v češtině a němčině slibovaly českým židům vyhnání či ubití. Často docházelo k rozbíjení oken v židovských bytech, obchodech, synagogách nebo domech. V Horažďovicích v roce 1882 kdosi v noci rozbil okna v bydlištích řady židovských rodin, aby se po městě následně roznesly zvěsti, že židé si rozbili okna sami, aby ukázali, že jsou utiskováni. V Kostelci nad Labem téhož roku neznámí pachatelé vylepovali plakáty s texty „Smrt všem židům!“, „Ať vyhyne židovstvo!“, „Židi v Kostelci vypálíme!“, přičemž kostelečtí židé byli na veřejnosti uráženi . O Jom Kippuru již musela tamní synagogu hlídat jízdní policie, protože během modliteb někdo prostřelil okno synagogy a vzápětí shromážděný dav kamenoval modlící se Židy.

Pogromy odehrávající se v Rusku vyhnaly vlnu židovských uprchlíků, která směřovala zejména do Německa, Rakousko-Uherska, Anglie a USA. Na Rakousko-Uherských hranicích se migranti hromadili v pohraničním městečku Brody a i když naprostá většina uprchlíků směřovala mimo české země, noviny se obávaly přílivu utečenců. „Následkem stálého nyní a krutého, po většině zaslouženého pronásledování židů na Rusi… stěhují se tyto pijavice z Ruska jinam… Jako všesžírající kobylky táhnou přes hranice a počínají zaplavovati nejen Ameriku, ale hlavně země slovanské a uherské. … Jakou pak horlivost asi budou vyvinovati naše zastupitelstva, až přeletovati budou rusští židé k nám do Čech?“.

V roce 1897 byly protižidovské postoje vystupňovány politickou krizí po Badeniho jazykových nařízeních. Násilnosti, které po pádě vlády následovaly, se rychle přenesly z německých objektů na židovské  – z počátečního kamenování synagog přešly v rabování a ničení židovského majetku. V Praze nebezpečnou situaci zvrátilo až stanné právo, i na ostatních místech však demonstrace přecházely v protižidovské nepokoje, napadání továren a jednotlivců.

Bez ohledu na komplexnost situace, v níž se protižidovské výtržnosti v 19. století odehrávaly, nelze přehlédnout rámec genocidního vzorce, do něhož zapadaly. Ti, kdo vyvolávali antisemitské nepokoje v 19. století, obvykle neusilovali o životy Židů. Rozbíjení oken a ničení majetku nemělo za úkol Židy zabít, ale vyobcovat. Důležitý moment v něm sehrála antisemitská rétorika a nacionalistická propaganda předešlých desetiletí, která vytvářela dojem ohrožení majority a ukazovala na společného, odlidšťovaného, zevšeobecněného nepřítele.

Oblíbené „masarykovské“ tvrzení, že český antisemitismus byl důsledkem tmářských přežitků a pověr, opomíjí vývoj těchto postojů na sklonku existence Rakousko-Uherska a za dob První republiky. Stejně tak nelze protižidovské postoje společnosti spolehlivě vysvětlit konfliktem mezi českým a německým živlem. I když čeští nacionalisté 19. století používali „němčení“ místních Židů jako vysvětlení svého antisemitismu, židovská asimilace situaci nijak neuklidňovala, ba naopak: počeštělí židé zůstávali veřejným (pokryteckým) nepřítelem, snažícím se rozkládat českou společnost zevnitř.

Častý je rovněž názor, že český antisemitismus nebyl založen na rasových předsudcích. Mnoho českých antisemitů rasismus skutečně veřejně odmítalo; svoje postoje hájili tím, že svými názory a slovy pouze reagují na zločiny židovské menšiny. Ohromný úspěch, kterého se antisemitismu na přelomu 19. a 20. století dostalo, měl kořeny v pocitu ohrožení českého národa a v etnicky založeném nacionalismu. Zároveň poskytoval platformu řadě stran a hnutí, kterým umožnil „najít“ a „řešit“ příčinu většiny neduhů tehdejší doby: světové židovské spiknutí, jehož cílem bylo zničení nežidovských národů.