Trhový Štěpánov. Hřbitůvek jak kapesník a plno dubů. Nejen těch staletých ale dokonce i  ještě staletějších. Totiž živých Dubů. Příslušníků rodiny Dubů, Spletaků, Bejkovských a několika dalších.

Trhový Štěpánov v létě 2017 –  kdy dost dobře nevíme (jako ostatně každé léto), jestli počasí velebit anebo proklínat, a kdy už i těm nejfanatičtějším přívržencům Václava Ješity musí být jasno, že se ten náš globál rozhodně neochlazuje. Že jen ten nelaskavý stařec udělá vždycky cokoli, aby mu vyšla fotka v nějakém tisku. Vždyť na řadě sympozií rozdávají propisky zdarma jako v Mountfieldu.

Trhový Štěpánov není dědina převeliká. Proslulá  dnes snad především firmou Rabbit (králíci a drůbež), protože její kdysi poměrný věhlas – ne nadarmo se stala Štepánovem „trhovým“ – nadobro poplenili Švédové během Třicetileté války. Trhy skončily, dnes tam mají jen ten Rabbit a vedle hotelu, hospody, kostelíka a obchodů taky klon požární nádrže a koupaliště.

Vedro, bouřky, klíštata a zhruba tisícovka dřepů – klasická zátěž během zpracovávání a dokumentace každého hřbitova. Kosti bolí, chce to jiný druh pohybu. A tak jdu – bez ohledu na to, že jsme zrovna v období mezi 17. Tamuz a Tiš-be-av, otestovat tu požární nádrž. Nemám z toho před Sladkým požehnaným pražádné výčitky, nemám ani skrupule to veřejně přiznat vám. Já neprovokoval, nedeklaruji, že se koupat v tuto dobu lze, nebo, že se máme na pokyny tóry vykašlat. Přesto jsem tam šel, protože vím, že je to kvůli micvě, ne kvůli taškařici či požitku.

U hybrida jenom pár lidiček. Omladina, kterou zajímá víc konopí než voda a moje případné plavební náčiní, a pak jedna tělnatější tetuška ve dvoudílných plavkách spolu se dvěma dcerkami. Ty byly mezitím ještě někde na houpačce, tedy dál od schodů do vody. Shodím, co mám na sobě, a s rukama na pindíkovi šup do vody. Nádhera…

Poplavu si, odpočinu kostem a šel bych pomalu ven. Jenže ouha. Dcerky se  mezitím přesunuly a zrovinka se čvachtají na schodech, kudy se leze v nádrže ven. Skotačí u nich  pod dohledem té ve dvoudílných, ekonomicky zcela vytížených plavkách.

Ne nemám problémy se svou nahotou, jen mi nepřijde estetické ukazovat nahou zadel, které bude brzičko šedesát, dorostenkám, které sní spíš o princích a přátelích s výhodami. Navíc, kdyby to bylo někde v Praze na Šeberáku, kašlu na to úplně. Už pro ty davy jiných šedesátníků, kteří naopak vilně pokukují po dívenkách. Ale tady jsme ve Štepánově. Chci respektovat jak sebe tak i jejich zvyky a především vodu.

Ta navíc není ani trochu špinavá. Kaly, sinice či žabinec. Takže paní v bikinách vidí s přehledem i pod hladinou moji svítící zadel. A pak anebo právě proto po lidsku a s pochopením zavelí: „Tak pojďte, holky, pán by si rád vystoupil.“ A donutí „svoje! Děvčata, aby se přestala držet schodů a poodplavala na „širou nádrž“.

Usmál jsem se. Jednak pro ten správný kousek oboustraného pochopení, kdy se dá všechno řešit bez jekotu. A pak při představě, že ta nádržka by mohla být něco jako veřejná věc pro všechny. Něco jako  trolejbus. Pán by si rád vystoupil…

Zbytek už odsejpal celkem předpokladatelně. Kratasy na sebe, dosušit se v nich a zpátky na krchov.

O dva dny později (to už sedím u komplu a zpracovávám fotky), se dozvím nejen to, že nějaká jiná tetuška (taky ve dvoudílných) napadla tetušku v burkinách, ale že se k hysterii tohoto typu přidávají i další města včetně nedalekých Litoměřic. A najednou mi bylo do breku. Ani ne tolik pro ty ženské, které si chuderky nechají vymýt hlavu někým, kdo chce víc voličů, ani ne pro ty ženské, které musí mít pocit, že někteří vnitrozemci jsou nejspíš Marťani, navíc Marťani suroví a mrtví zaživa.

Chtělo se mi  ze všeho nejvíc brečet tak nějak pro tóru,  která je v tolika drašách a midraších přirovnávána k vodě. Padá – stejně jako voda – na každého, zavlažuje úhory a  především patří všem. Kdo ji odmítá, vyprahne. A pak už následuje jenom smrt. I kdyby nakrásně ta duchovní.

Pravda, o vodu se handrkovali už pastýři u studnic Abrahamových i u té, kam se nachomýtla pramáti Rivka. V kampani „burkiny“ o vodu vůbec nejde. Jde buď o strach anebo mindrák, že nezvládám splácet hypotéku. Pak to ale musím říct nahlas. Ne hrdlačit se o vodu anebo o to, v čem (jak moc nahatý) do ní lezu. To se Sladkému požehnanému nelíbí.

A najednou se rozjel rychlý film. Jestlipak by se ta z pražského břehu radši nekoupala, kdyby si zajela do nějaké úzkoprsejší Dubaje. Anebo by v tichosti přijala, že ji za její bikiny kamenují? Že je možná dobré nejdřív vyzkoušet mokasiny toho druhého, než začnu pištět – a hlavně, proč pištět?

A bylo mi smutno i proto, jak si kvůli takovým ptákovinám, jakými je obal na koupání, v klidu necháváme ujít skutečnosti daleko podstatnější. Například to, že nám vrchnost – právě kvůli vodě – co nevidět přitáhne opasky. Že nám už naše česká vlastenecká voda dávno nepatří, jsouc majetkem zahraničních korporací, Že tady v nemuslimských Čechách konečně začínáme mluvit o nutnosti udržet vodu v krajině, ale ve skutečnosti jen ti novodobí tlučhubové přemýšlejí, jestli by tudy nevedla nějaká cestička k dotacím a dál splachují svá i naše lejna pitnou vodou. Jediné co se bude zvedat, je stočné. A že kdysi – neb cizoplaší jsme odjakživa – se sklenice vody (a třeba i kus požární nádrže) nakrásně ani cizokrajným poutníkům neupírala. Ostatně o tom vyprávějí právě i ty epitafy.

Pár populistických  místostarostů a jedna připitá ženská na pláži ještě neznamenají, že jsme tu v Čechách Marťani všichni, ale je-li tóra vedle jiného srovnávána také s vodou, pak v Čechách začíná být opravdu nějak sušeji.  A nehažme to jen na média, strach s ISIS a bulvární povrchnost. Tóra totiž vede i k sebereflexi, přemýšlení a touze po správném soudu (spravedlnosti). Jednoduše humanizuje – a humus bývá vlhký.