Patnáctý av je dnem, na který podle tradice připadlo zrušení různých omezení. Svědčí o tom i talmudické zdroje. Jsou různorodá a jen málo se jich týká milostného života.

To „nejstarší“ pochází z doby příchodu Izraelitů do Svaté země. Podle biblické zprávy se během putování pouští nesměly osiřelé dívky, které neměly bratra, vdávat mimo svůj kmen. Důvodem bylo, aby nevyla narušena dědická práva žádného z dvanácti kmenů. Čtyřicátý rok putování bylo právě 15. avu toto nařízení zrušeno.

Ve stejný den se přesvědčili dědečkové a babičky dívek, totiž všichni z generace zvědů, kteří před čtyřiceti lety provedli tajné šetření Svaté země, že zákaz vstupu do Erec Jisrael neznamená odsouzení k smrti. Všichni už od 9. avu spali ve vykopaných hrobech, přichystaní zemřít. Dělali to tak každý rok a pokaždé jich zemřel stejný počet. Nyní zbývalo posledních patnáct tisíc. Čekali, že jako ostatní zemřou za to, že slyšeli zlá slova o Zaslíbené zemi: totiž že „požírá své obyvatele“.  Ti, kdo spali v hrobech, se ale ráno všichni probudili. Divili se a mysleli, že spletli datum. Kdy ale na Tu be-av uviděli úplněk, pochopili, že smějí žít dál… To musela být tenkrát oslava!

Když už byly jednotlivé kmeny usazeny ve Svaté zemi, dostalo se 15. avu Benjamínovcům svolení, ženit se s dcerami ostatních kmenů. Podle některých byl tento den i tím, ve který muži tohoto kmene unesli při taneční slavnosti dívky z Šíla.

Později prý v tento den Ozeáš, král severního království, uvolnil cesty a dovolil severním deseti kmenům navštěvovat jeruzalémský Chrám. Ještě pozdější legenda říká, že právě o posledním letním úplňku dovolili Římané pohřbít těla padlých z poslední Bar Kochbovy pevnosti Betar. Celý rok prý ležela jejich těla na slunci, ale nerozložila se.

Poslední zpráva je historická a ukazuje opět na starý původ tohoto svátku: Podle Josefa Flavia se 15. avu – o posledním letním úplňku – konaly v jeruzalémském Chrámu „slavnosti přinášení dřeva“ – sám je označoval řeckým názvem xyloforie. Dřevo pro Chrám bylo přinášeno v obětním průvodu a slavnost byla zakončena rituálním zlomením sekyry. Odtud se 15. avu říká také „Den zlomené sekyry“. – Takový svátek znali i nežidovští obyvatelé Levanty. Podobně jako další zemědělské svátky ukončoval dobu sklízení nějaké suroviny a ponechával rostlinám dobu „odpočinku“.

Co si s tímto svátkem počneme my, lidé technologického, postmoderního a postsionistického období? Málokdo má v okolí vinici, na které by si svobodně zatancoval. Chalucnické tance mladých rolnic na čerstvých strništích už jsou pro většinu taky „out“. Někteří dělají z Tu be-av jakýsi „židovský Valentýn“ – k nechuti tradicionalistů a apetýtu obchodníků. Jiní jej ignorují, často právě proto, že se bojí záplavy srdíček a roztomilých plyšáčků (samozřejmě, s Davidovou hvězdou). V Izraeli můžete prostě vzít svou drahou polovičku za ruku a vydat se na některý z tanečních festiválků nebo koncertů, kterých se kolem 15. avu koná dost na to, aby bylo z čeho vybírat.

Co ale dělat v Čechách? A není to svátek příliš spojený s izraelskou, blízkovýchodní přírodou, který v diasporním prostředí působí divně? – Inspiraci přineseme v příštím čísle, před polednem Tu be-av.