Přistoupimská synagoga není veliká. Připomíná spíš obecní krejčovství (stejně jako synagoga ve Světlé), spolkový domek zahrádkářů (jako synagoga v Batelově) anebo husitskou kapli (jako mnoho českých a moravských synagog). V Přistoupimi je v ní dnes po dlouhých letech normalizačního fungování coby komunistická obecní knihovna (kdy úřady rudé správy sídlily ve středočeských Slušovicích – vzorné obci JZD Tuchorazy) přistoupimský obecní úřad. A řekl bych, že osvícený obecní úřad.

Kousek od ní ležící židovský hřbitov dokládá, že židé v Přistoupimi byli dlouho a žili tu docela přirozeně. Ne-li již dříve tak přinejmenším od raných dekád 18. století. Asi si je sem „deponovala“ česko-brodská vrchnost. Dodnes si obecní fotbalisté čutají na bývalých židovských krchovních pozemcích, které se už, žel, nestačily naplnit „hebronskými“ spáči. Dodnes si také někteří pamatují to, co se nevypráví. Že totiž odsouvaní židé ještě ani nedorazili do Brodu, a už se o jejich majetek dokázali „postarat“ někteří z tehdejších sousedů. Po vší té tak dobře známé hrůze se už neměl kdo vracet a dost možná neměl ani kam se vracet. Nemyslím si, že by tyhle příběhy měly spát, ale s postupujícími roky se pravda hledá velice ztěžka.

I tak je krchůvek ze dvou třetin zarostlý břečťanem, za což ovšem nenese odpovědnost přistoupimský obecní úřad, ale současný správce tohoto bejt-olámku. Hned u vstupní branky najdeme prázdný sokl (kampak se asi ta leštěná žula poděla?), na němž se každý popřevratový rok co rok pomalu s výjimkou voskových a plastových prvků rozkládala „služební“ kytice obecního úřadu věnovaná památce zdejších odsunutých.

Řekli byste běžná středočeská obec, běžný osud židovských pohřebišť dále od centra. Omyl. Od letošního září, chvilenku po Roš ha-šana 5778, je Přistoupim neobyčejná. Tamní obecní úřad zdobí pamětní deska, která má od „služebních“ pomníků i „služebních“ kytic na hony daleko. Není divu. Její autorkou je ta samá ruka, která navrhla Palachův pomníček u paty Národního muzea v Praze.  Rukopis výtvarnice Barbory Veselé je citlivý. Není to o „zakázce“, ale vždy o příběhu. A tak ani z té přistoupimské připomínky nekřičí žádný z těch nahořklých vzkazů, jaké potkáváme třeba v Prostějově, v Mikulově apod. Žádné „něco tam dáme“, „mrknu do skic, co mi spadlo pod stůl“ anebo „nějakej ne moc drahej kámen nebo desku, aby se neřeklo, když se teď s těma židama nadělá tolik cirátů“. Přistoupimskou desku nepřehlédnete. Žádný čtvereček leštěné žuly, je velká skoro jako okno. Přitáhne oko všech  kdo tudy  denně nebo náhodně třeba jen projíždějí autem. A kdo si dá tu práci a zastaví, všimne si tichých a výmluvných detailů. Motivu jakési prkenné ohrady. Možná kus stěny lágrového baráku, možná vnitřek dobytčáku, kam jakoby někdo vydloubal napůl tupou kudličkou jména transportovaných. Co celý příběh ještě víc zlidšťuje je uvedení věku odvlečených.  Žádné narozen – zemřel, které většinou přehlédneme, ale věk.  Tříletá, dospělí, lidé v koruně šein.

Stejně tak i druhá část pamětního objektu otevřeně říká – máme odvahu si to připomenout. Děláme to vědomě, s úsilím a rozvahou a děláme to všichni. My všichni „podepsaní“ i za ty, kdo mlčeli a mlčí.

S výjimkou klasické *tancevy v hebrejštině – žádné pokusy o zežidovění, které jinde v mnoha případech nezřídka prozrazuje sice dobrou vůli ale minimální vhled. Otevřený, dostatečně zřejmý, dostatečně čitelný a tím pádem nepřehlédnutelný vzkaz: Byli „naši“, zmizeli v utrpení a často neznámo kde, a my se k nim konečně dokážeme přihlásit. Kéž je jiskra jejich životů natrvalo vevázána do svazku života i do života těch právě žijících.

Podepsáni: Občané a přátelé Přistoupimi.

Deska je zhotovena z materiálu pro sběrače kovů nezajímavého, umístěna na budově obecního úřadu, což zase komplikuje zbabělé noční zásahy hanobitelů. Má tím poměrně reálnou šanci žít a přežít poměrně dlouho. A také vlastně – ačkoli není z kamene, naplnit biblické zaslíbení „Když budem mlčeti, kamení bude volat“.

Tiše bych si přál (ačkoli ti důležití andělé to už dávno evidované mají), abyste ji nepřehlédli ani vy. A spolu s deskou také úsilí tamního spolku „Opři se“, organizátorky akce Alžběty Čechrákové a také všech jmenných i bezejmenných donátorů, jejichž výčet by vydal na další poměrně rozměrný díl přistoupimské desky.