Bohabojnost se moc nenosí. Zdržuje, přežila se a je nepohodlná. Mnohem raději řešíme –  bez jediného účinnějšího skutku –  nehorázné ceny másla a řečičky o zkázonosném islámu. A kolikrát nás ani nenapadne, že třeba postřílet kus diskotéky v Los Angeles je přece taky jen bohapustý terorismus. Nebo se budeme směšně pokoušet říkat tomu jen „politováníhodný přehmat“? „Americká střílečka?“

Bojíme se hloupostí, ale Boha se nám moc bát nechce. Do Něj se radši zamilováváme. Lásku totiž ještě nějak skousneme. Záleží na nás, k ničemu nezavazuje, vždycky se dá odhodit a navíc, pokud je to láska, tak nám prostě odpustí. Když ale přece jen dojde na lámání chleba, jak to tedy s tou bohabojností vlastně je, utečeme se přinejhorším k západně civilizačnímu klišé: „No naše stařínka říkávala, že bát by se člověk v životě přeci jen něčeho měl…“ – s poukazem, že Mu přece jeho autoritu nikdo nebere. A zase už spěcháme na demonstraci proti zavedení trestu smrti anebo proti potratům.

Nežehrám. Plno bohabojných upálilo zástupy druho-bohabojných jen proto, že si dovolili bát se jinak. Dodnes se najdou bohabojní, co přijmou metál od nemravných. Anebo rozhodují o bohabojnosti druhých jen na základě očekávané loajality s vlastní komunou bohabojných. Nic nového pod sluncem. Žehrat je marno. Spíš hledejme, co je to bohabojnost nemající na svém ocásku cedulku „-mus“.

Překrásnou definici (i když zdaleka ne jedinou) má po ruce jidiškajt. Máme šanci si ji uvědomit 365 krát do roka při každém ranním startování. „Le-olam jehe adam mode…“ Na věky budiž člověk vděčný… Za pravdu. Nebo abych byl přesný: Na věky budiž člověk bohabojný, jak uvnitř tak i na veřejnosti, tím že bude vděčný za pravdu a schopný si ji připustit. Tečka. Šmytec.

Jenže šmytec na poměrně hooodně dlouhé lokte. A jde taky o to, za který konec ho kdo uchopí. Ona totiž kdejaká ta bázeň Boží k pravdě ani ke Sladkému nevede. Naopak, kolikrát spíš přivede k pocitu, že tady kdosi nebo cosi tu moji „bohabojnost“ či bohabojnost naší „skupinky bohabojných“ ohrožuje. A člověk je natotata ne v pravdě, ale ve lži. Ve lži, ale naštěstí se spoustou „lajkerů“. Vztah pravdy a bohabojnosti směřuje opačně. Teprve pravda vede k bohabojnosti.

Jeden žídek, co se v Galileji a pak i v Jerušalajmu ta slova „le-olam jehe..“ taky denně modlil, to řekl už před téměř dvěma tisícovkami let. „Poznáte pravdu a ta vás osvobodí“. A jelikož věděl, ke komu mluví, už ani nemusel dodávat, že pravda se poznává (a to ještě zatraceně klopotně) jedině z úst dvou až tří hodnověrných svědků schopných přinést spolehlivé argumenty. Jasné věcné, které před obyčejným selským rozumem obstojí i bez znalců s kulatým razítkem. Že skutečně jen málokterá „pravda“ je univerzální, protože každej případ i každej jedinec v rámci zdánlivě totožného případu je jedinečnej. A i to je potřeba vzít v úvahu. Že pravda o poučce „miluj bližního svého“ znamená: Nejdřív akceptuj sebe, zkus poznat, co je dar a co je léčitelné, a teprve potom miluj a suď i toho bližního. Jednoduše řečeno – není problém, že jsem tlustý, ale proč vlastně!?

Ale říkat si pravdu dovnitř, to ještě uneseme. I když občas za použití tun berliček na svědomí. „To ne já, to okolí, rodiče, doba. Kdybych nemusel, tak… Když to neudělám, tak…“ O něco horší už je dovolit si luxus odlišné pravdy navenek. „Jo, já to řeknu a přijdu i práci, budu za vola, kámoši se mi vysmějou.“

Ještě o stupeň horší je ta už totální ryze pragmatická lež. „Hele, já sice, ale on/ona zase…  Když to neudělám já, stejně to udělá někdo jinej, tak co? Podívej se kolem sebe, kde žiješ? Je jiná doba, brácho!“ Na tohle znávali galilejští židé (a nejen oni) poučku: „Nepostoupíš po množství ke zlému“. Otázkou zůstává, zda ji uplatňovali i v praxi, protože kdyby lidská bytost neměla sklony všechno si zjednodušit, nebylo by ani zavíracího špendlíku, ani parního stroje a vlastně ani oné poučky. Nebesa vědí, co nám vzkazují a proč.

To všechno jsou ale pořád jen nevinné dětské nemoci. Svědomí, ta mrška otravná, je člověku dokáže spolehlivě pojmenovat. A dotyčný, co se pro klid svědomí uchýlil k výše uvedené argumentaci, moc dobře ví, že jsou to jen berličky.

Ze všeho nejhorší je ovšem – ať už jen pohodlná anebo dokonce pragmatická – tolerance polopravd. Vystačit si s nedořečeným. Záměrně nevysloveným. S hříčkami s významy, co je a co není fiktivní smlouva. Se vší tou šepletí, jíž se náš tzv. politicky korektní svět zaplevelil. Proč by cigán nemohl zůstat cigánem, když si tak mezi sebou sami říkají? Proč je nutno lidi chránit před otázkami? Stačí jen dodržet zákon, nebo spolu s ním i morálku? Macchiaveli nebo bázeň Boží?

No a úplně nakonec to ze všeho nejhorší. Podaří-li se mi vyšplhat přes všechna popsaná úskalí až sem, objeví se problém, jak to vyslovit, Jak to účinně sdělit. Ono občas není zas až tak velký problém říci „Král je nahý“ anebo „Marta je zlá.“ Ale jak to říci natolik průkazně, aby nejen okolí, ale i Marta pochopila, že zlá je? Tak na to je zapotřebí skutečné Boží oko. Onen slavný trojúhelník. Trojúhelník tří typů moudrosti. Trojúhelník chabadu. Chochma, bina a dajat. Zkušenosti, empatii a velký nadhled i vhled.

Skoro se zdá, že bohabojnost, respekt k nebesům, tedy tomu vyššímu a přesahujícímu celý dolní svět, není ani tak strach z Boha jako spíš strach o pravdu (pravdivost).