Ne snad, že by to bylo tak složité. On ten chlapík z Galileje není nepochopitelný. Študoval jako žid, myslí jako žid a židovsky taky vyučuje. A jelikož pro mne ten židovský tesař není a nikdy nebude ani zbožím, ani klíčem k „poslušnosti pokorných“ a už vůbec ne cestou na trůn, jak se to děje některým Valachům s gulama (a nejen jim), mohu s klidem přiznat, že je to vážně číman.

Pokud se jeho kronikář Matouš neplete – a i kdyby se pletl nebo si Ježíše dokonce vymyslel a jeho výroky opsal odjinud z talmudu – hláška „nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království“ je jednoduše naprosto geniální.  Shodou okolností nám ji Bible skrze Matouše přináší také ve chvíli tehdejší prezidentské kampaně. Bylo to v Kafarnaum (nebo chcete-li v Nahumovicích, Nahumově vesnici – Kfar Nahum), budoucí papež Petr byl zrovna u jezera, aby chytil zlatou rybku s měďákem v tlamce, a ostatní učedníci šupky hupky za Mistrem s otázkou, kdože bude prezidentem v tom chystaném nebeském království.

A tehdy se ten tesař usmál pod fousy, možná se i za pejzy potahal, pak jim ukázal děcko a  říká: „Dokud nebudete jako děcka, vůbec o království neuvažujte. A ještě jedna maličkost. Jestli se stanete těmi, kdo děcka pohorší, možná by mu bylo líp, uvázat si okolo krku mlýnský kámen a potopit se do Genezaretského jezera.“

Nežidovští učitelé (protože ti židovští tzv. Nový zákon příliš nestudují) rádi vykládají tenhle Ježíšův status směrem k bezelstné pokoře. Ve smyslu, kdo se poníží na úroveň pacholete, bude v království „největší“. Jenomže to je jen jeden z mnoha možných výkladů a není zrovna nejšťastnější. Respektive snadno nás může zavést do bažin, pokud mu budeme naslouchat tou optikou, s jakou referuje o andělech režisér Strach. Ten tesařův příměr o děcku, není o naivitě a poslušnosti (církvím), ale o Andersenovi. Což potvrdí každý, kdo byl třeba jen chvilku rodičem.

Mláďata zdaleka nejsou naivní a pokorná. To by bylo proti přírodě i proti stvoření.  Jsou to zcela svébytná a po jejich způsobu uvažující stvoření. Jinak by jim anděl s plesknutím po tváři vdechoval duši teprve ve třinácti anebo během slavnostního předávání občanských průkazů On jim ji ale vdechuje hned při stříhání pupeční šňůry.

Proto si všichni tak dobře pamatujeme anebo vybavíme jejich „vývojová“ období – čas věčných proč, čas rozbíjení budíků, kratičký čas koproloálie a potom postupný odchod do puberty a dospělosti.

Ve chvíli, kdy Ježíš sáhne po děcku, nechce tím ani omylem říci – buďte poddajní, bezbranní a naivní. Říká něco úplně jiného: „Slyšíte se? Zeptejte se ještě jednou před tím děckem.  Není vám hanba? Vždyť se ptáte na úplnou blbost. Království nebeské – malchut ha-šamajim – není přece v nebi, ale tady na zemi. A je na vás, aby bylo vidět a znovu poznat!“

Druhý oříšek uvízl v překladu. Hebrejské *gadol neznamená pouze velký, mocný, vznešený – ale také duchovně vznešený. A v tom to právě vězí. Divoká kostrukce?  Potřebujete důkaz?  Máte ho mít. Je tam. Přímo v osmnácté kapitole u Matouše. Už dávno jsme si totiž odvykli sledovat kontext a myslíme jen v heslech. To se přihodilo už dávno před před zavedením fejbůku a nesmyslných billboardů, kdy  je pošetilý adept na hejtmana Pardubického kraje schopen ze sebe bez uzardění udělat totální vemeno slibem: „Pardubický kraj bez migrantů!“ – Jak by to chtěl dokázat? Ček-pointy na hranicích kraje a extra „krajským“ plotem? A my mu to, na rozdíl od těch děcek, žereme?  Vytrhávání z kontextu nastalo o pár století dřív. Možná proto, že jedním titulkem bez kontextu se líp tluče po hlavách a pohodlnějí vládne. „Čarodějnici nenecháš na živu býti“, „Všechna duše vrchnostem budiž oddána“, „Udeří-li tě někdo, nastav druhou…“  A od té doby čteme tóru i Blesk už jenom podle titulků. Bez hledání pro a proti, bez hlubšího studia kontextu.

To haranti ne. Jejich „proč je tráva zelená“ nám není Nebesy dáno jen jako zkouška tolerance a rodičovské zručnosti. Děti prostě nepovolí. „A jak to tedy bylo s tou opoziční smlouvou? A s paaní Buzkovou? A kde je ten Peroutkův článek. A opravdu může protivítr zdržet letadlo? A opravdu je každý sedmý občan debil?“ – Začínáme vysvětlovat přírodní zákony, zkusíme jim předat první základy fotosyntézy. V nejhorším to jde také obejít zajímavou pohádkou, o které ale obě strany vědí, že je to symbol a příběh. Ať podikneme cokoli, přichází další proč a proč? Až se buď namíchnem, nebo to necháme být.  – Proč? Naše děti nás potřebují přistihnout. Přistihnout při upřímnosti. Něco ze základů fotosyntézy jim v paličkách pochopitelně utkvělo, už když dospělák tajemství rozlouskl, ale o tom jim ani tak nešlo. Všechna ta další proč jsou tu vlastně proto, aby nás donutily přiznat: Nevím. Už nevím. To je pro ně nejcennější. Aby se dospělák nespokojoval s polopravdou. Nezkoušel polopravdou anebo svou dospěláckou nadřazeností krmit taky je a nehrál si na nejlepšího a největšího, protože takoví jsou potom zákonitě jen lidsky poloviční a morálně úplní skrčci.

A naopak. Kdo by shovívaně nezaslzel na dětskými polopravdami? „Tak kluci, kdo to byl?“ – „Já ne, ale zbytek toho okna rozmlátil Ondra.“ – „Tak kluci, jak to bylo?“ – „Já ne, ale Kalousek krade taky!“  Tady už zase záleží na nás, jestli to sežerem my jim, anebo je donutíme k upřímnosti. Jsem přesvědčen, že to druhé ocení víc a příště už budou buď lhát obratněji, anebo kápnou božskou.

A vzpomínáte, co s vámi udělalo, když vaše Františka na plnou hubu bezelstně andersenovsky a veřejně prohlásí: „Tati, ta paní je ale tlustá, viď jo“? To jejich neodolatelné: „Král je nahý“. Rozvádět netřeba.

A teď přichází ke slovu i ten kontext. To není samosebou, že Ježíš jedním dechem povídá: „Jestli chcete tady v království božím nějakou důstojnost, buďte především ryzí, i když je to pragmaticky vzato sebevražda. Ale, koneckonců, dělejte, jak myslíte, ale běda tomu, kdo naučí pacholátka polopravdám. To je pak už nejen peklo na zemi, ale snad lepší vzít ten žernov a zajít ke strouze…“

Nekonečné série dětských „a proč“ mají ještě jeden cíl. Nejen ten Nebesy zakódovaný – „Já vím, mámo, táto, že toho víte moc, ale taky vím, že nemusíte vědět všechno. Tak to přiznejte. I sobě“, ale také ten výchovný – „Král je nahý, nebo vy to nevidíte? A proč?“

S nahatými králi se jenom nevybuduje království nebeské tak brzy. Kdo ale neumí dětem a pacholátkům vysvětlit, proč nahotu králů nevidí, nebo, nedej příroda vidí, ale odmítá si ji připustit a v duchu dokonce ví, že sahá jen po vágních berličkách na svoje svědomí, ale harantům uspokojivou odpověď poskytnout nedokáže, nese totiž odpovědnost (podle tóry) až do třetího a čtvrtého pokolení. Takže z těch kýblů nemravnosti, které z jeho slepoty za ta pokolení povstanou, si ponese tak bolestnou odpovědnost, že by ten žernov okolo krku byl ještě milosrdenstvím.

Nemám návod na to, co s tím. Někdo bouchne do stolu, jiný jen jako saze, někdo zůstane pragmatikem a další s chutí strčí hlavu do písku. Volba. Návod nemám, jen vím, že to jde. Bejt jako „pacholátka“. A že je to neuvěřitelně osvobozující až katarzní. A jak vidno podle Ježíše, není to jen andersenovská pohádka, ale jasný požadavek, shrnutý v kontextu galilejského komentáře k tóře do podtitulku: „Poznáte pravdu a ta vás osvobodí“. Kdy vůbec nejde o pravdu o vředech a mateřských znameních nahatých králů, ale o pravdu o vás samotných.