Je neuvěřitelně skvělé, že se dál rodí děti, venku vyhrožuje jaro, děvčata pečou chleba a chlapi si dokážou udělat čas na svoje koníčky. Jinak by měl člověk dojem, že je u nás občanská válka doslova na spadnutí.  Jakoby již pranic nezůstalo člověků normálních. Všichni patříme na tu či onu stranu demokratické žumpy, herci jsou už nejen děvky prodejné (jak tomu bývalo od časů založení divadla), ale navíc děvky pana Sorose. Estébákům se mezitím za tři dekády nákupů v Tescu podařilo implantovat podvědomý názor, že estébáctví je jen nadávka, nikoli morální smrt, a tak jejich obdivovatelé nadávají do pionýrů všem, kdo si nezadali. Kdekdo je fíkus, ubožák, dobroser a pochopitelně  také zmrd.

Naštěstí jen na webu. V městské hromadné dopravě a dokonce i v hospodách je to o fous lepší. Tam nad ovarem mluvíme jenom „česky“ pussy sem pussy tam, ale pokud nás nerozpumpuje přemíra panáků, do války je daleko.

Ale i ten web je vlastně pozitivní. Tolik lidí touží jednat.  Jen jediný vykřičník tamní jazyk přeci jen má. Jak obrovské množství z nás je přímo zoufale samo. A jak zoufale se tím pádem projevuje.

Puzení k činu a slovo nás odlišují od zvěře. Gepard, lev ani orel z Pirkej avot nemluví. Mluví a pojmenovává jedině Adam – a to celé nekonečné odpoledne po svém stvoření, dokud „nepojmenoval“ úplně celý vesmír a pak šel makat (činit).

Dřív, dokud se ještě „znamení šelmy“ tedy „www“ nezmocnilo i kojenců, každý takový osamocený a přitom s touhou něco udělat, aby byl taky maličko vidět, chvilku užíral, chvilku ožíral, pak se dal k neonacistům a nakonec rozmlátil telefonní budku. Veřejné androidy na rozdíl od tehdejších veřejných automatů zatím nejsou a ten svůj si přece nezničí. A tak si uteče do virtuálního světa – je pestřejší než štamgaststvo h jeho hospodě, klubu či kavárně – a začne křičet tam. „Haloooo, tady jsem a je mi smutno.“

Do tří dní  nejpozději do týdne je ve skupině, která mu mluví z duše, komentuje jeho statusy a dodává falešný pocit, že už sám není. Že dokonce koná a pochopitelně je vidět. Ostatně taky jsem se tuhle nedávno pokoušel úplně bezzubě pomoci virtuální peticí jednomu ohroženému hrobu.

Ale i když je v bublině tak příjemné teplo sálající z hřejivého souznění, i když co deset minut cinkne stroj dalším důkazem o tom, že existuji, okolo jako ten pověstný Pešek obchází tušení souvislostí. Že pravda je uprostřed. Někde tam na vyšlapané cestičce onoho Peška. Co podniknout, abych si ji nemusel přiznat? „Jsou to debilové,“ napíše spřízněný bublinář. Mám chuť zeptat se ho: „Myslíš?“  – protože si už tak jistý nejsem, ale abych nepřišel o bublinu přátel, napíšu namísto toho (abych si nenaběhnul) – „zkurvený debilové“.  Vzápětí zacinkají další a nejistota mizí. Jsem doma, v teple, mezi svými a vykonal jsem ČIN.

Než ale napíšu to krátké a výstižné „zmrd“ nezaškodí zalistovat chviličku ve vlastních játrech a v tradici. Obojí – tedy jak tradice tak i svědomí – učí totéž. Dávej bacha! Chystáš se mluvit o stvoření. O výtvoru Vznešeného.

Nikdo netvrdí, že všechna ta stvoření zůstala dokonalá, že se samotou, smutkem, leností myslet, anebo z milionu jiných pohnutek nepokazila. Že už nejsou tak hluboká. Přesto se chystáš mluvit o výtvoru Vznešeného. A požadavek ustanovit spravedlivý soud, pídit se po něm a vzít v úvahu právě to přemyšlování, je diktát nekompromisně uplatňovaný dokonce i na okupovaných územích, kam se lid Jisroele v okamžiku, kdy došlo k událostem okolo paršajot *Wa-jakhel a *Pekudej, právě chystal vstoupit. Mojžíš si svolává lid a povídá: „Teď se pomalu půjde do Jeruzaléma, ne snad, že by nám patřil, ale máme tam sloužit vesmíru. Cestou možná anebo spíš určitě narazíte na nějaké zmrdy, ale nezapomínejte proč je tu svatostánek a jeho nádobí. Ne kvůli nám, i když taky. Proto buďte nanejvýš prozíraví v soudech. I v posuzování. A nechovejte se sami jako zmrdi.

Protože propracovaná teorie „nedobrého jazyka“ – lašon ha-ra – vůbec nestojí na ochraně ostatních stvoření, ale na ochraně vás samotných a teprve potom celého vesmíru. Má především chránit naši vlastní mysl. I naše virtuální myši. Vyslovit soud bez soudu, soud nesoudný a překotný mívává následky dost fatální. U svědků a soudců hrdelních procesů jde takové rychlo-činění dokonce tak daleko, že si v případě nepřesného soudu prostě odskáčou přesně to, co by hrozilo souzenému. A nezapomínejte, povídá Moše během *wa-jakhel, jestli chcete mít klid na duši i okolo sebe (šabat), nerozněcujte zbytečně ohnivé sváry. Vzplane to rychle, ale rychle taky zabíjí (ex 35:3). Nerozněcujte je, protože opustíte-li toto ponaučení, budete znenadání jen tuláky a běženci, budete vyprahlí, otrávení, duchovně i duševně mrtví, nad vámi nebe potažené měděnkou bez slunce, pocit prašiviny v ústech a vaše těla zaživa mrtvá (dt 28:23-29).

Teorie „nedobrého jazyka“ samozřejmě neznamená držet hubu a tvářit se, že jsem lepší jen kvůli pánubohu. Tak pomilováníhodná zas leckterá stvoření opravdu nejsou. Chce to jen pomalejší  konání a důkladnější čin. Protože i myšlení je tvorba. Takže než napíšeš zmrd (navíc veřejně), udělej si v tom pořádek, zjisti proč se tak chová, pak si ho najdi, zkus s ním promluvit mezi čtyřma očima, líp se poznáte, a teprve když ani potom nedojde ke změně, můžeš veřejně prohlásit že je. Ovšem s tím, že doložíš proč.

Naopak od těch, co tahle pravidla nerespektují, dokonce jenom proto, že jsou zklamaní a zoufale sami, se máme oddělit jako od vzteklých psů, jak učí stará a krásná metafora z talmudských dob. Jakýsi patricij si našel na venkově přítele. Kdykoli se dostal do potíží, patricij mu pomohl. Vlivem, finančně anebo radou. Jednou takhle zahlédli vzteklého psa a mecenáš povídá: „Na toho bacha, ten kdyby tě pokousal, nespasí tě nic. Na vzteklinu jsem krátkej. Na tu se prostě umírá.“